Ukázka z knihy:

UHLÍ

Ráno přivezli uhlí. Vstali jsme brzy a do kamen přiložili poslední dřevo, stáli jsme zmrzlí s rukama v kapsách bund, v ranní mlze na ulici před domem, a sledovali bílé obláčky, které jsme vydechovali. Uhlí dorazilo na čas, ukazovali jsme náklaďáku cestu úzkou uličkou mezi kůlnou a přístřeškem na traktor, co nejblíže k chlívku, ve kterém už léta nebylo žádné zvíře. Brikety s rachotem sjely na zimní trávu, byla jich velká hromada, dobré uhlí, skoro žádná drť, a stříbřitý uhelný prach se vznesl do vzduchu.

Dopoledne jsme strávili přehazováním uhlí z louky do chlívku. Sedm tun uhlí, měli jsme lopaty a vidle, ze začátku jsme udělali řetěz, pak nám to ale přišlo zbytečné a každý dál pracoval sám. Mlha se rozptýlila a vyšlo slunce, na holých haluzích keřů se opatrně objevovali ptáci. Kolem poledne jsme si dali pauzu. Uvařili jsme si kávu a sedli si na práh dveří od chlívku, byl úplně sešlapaný od lidí, kteří se před desítkami let chodili dívat na svá zvířata. Pili jsme kávu a mluvili o tom, na jak dlouho tato zásoba uhlí vystačí. Sedm tun – sedm zim? Říkali jsme, že záleží na zimě, a vzpomínali na tu poslední, která byla neskutečně chladná a dlouhá, ledová zima se sněhem až do května. Srovnávali jsme nynější zimu s těmi předcházejícími a mluvili o možných předzvěstech: kůra stromů byla letos obzvlášť tlustá a bylo také víc ořechů než v předešlých letech. Říkali jsme, že tahle zima bude možná ještě chladnější než ta minulá. S takovou zásobou uhlí se nám ale nemůže nic stát. Se sedmi tunami uhlí v chlívku jsme byli v bezpečí.


Kávu jsme vypili a lógr vylili do trávy. Ještě chvíli jsme seděli na prahu, práce byla už skoro hotová, venku už moc uhlí nezbývalo, jen takový půlkruh, jako val kolem nás. Vjezdovou branou, kterou jsme za náklaďákem ještě nezavřeli, vjel na kole do dvora Vincent. Vincentovi byly čtyři roky, jestli jsme si to pamatovali dobře, brzy mu bude pět. Svižně vyjel zpoza rohu, hned nás uviděl a už si to na kole drandil uličkou mezi chlívkem a kůlnou na traktor k nám, zastavil se před uhelným valem. Měl na sobě zelenou bundu a pečlivě uvázanou šálu, na hlavě čepici a u nosu mu nevisela nudle. Zůstal sedět na kole a zkříženýma rukama se zapřel do řídítek, jako kdyby mu nebyly čtyři, ale patnáct.


Díval se na nás a řekl, co děláte. Samozřejmě. Řekl to naprosto samozřejmě, a my na to odpověděli, už tady na tebe čekáme, sklízíme uhlí, můžeš nám pomoct.


Vincentovi umřela loni v zimě máma. Vincentův otec od ní odešel a ona z toho nejdřív byla na nervy, pak onemocněla. Nebo to bylo naopak, nejdřív onemocněla a pak z toho byla na nervy, to je ale celkem jedno, protože to už na její smrti nic nemění. Přechodila chřipku a pak jí to sedlo na srdce, uhnala si mrtvičku, pak druhý infarkt a ještě jeden do třetice, nakonec už její mrtvice přestali počítat. Ležela tři měsíce v nemocnici, nakonec oslepla, nemohla už mluvit a mohla hýbat jen levou nohou; doktoři jí měřili mozkové vlny a byli toho názoru, že je svým způsobem pořád ještě při sobě, a nazývali ten stav uzavřeností do sebe samé. Vincentova matka se do sebe uzavřela, když byly Vincentovi čtyři roky.


Seděli jsme na zimním poledním slunci před valem z uhlí, v rukách prázdné hrnky od kafe.  Práce nás zahřála, byli jsme čilí. Mluvili jsme s Vincentem, ptali jsme se, jestli ho na cestě k nám nezastavil nějaký Bobr, Bobr byl ten, kdo zastavuje každé příliš rychle jedoucí dítě a vyzývá ho, aby zpomalilo. Vincent se ale nenechal obalamutit. Řekl jen, říkáte blbosti, a naštvalo ho to tak, že jsme s ním raději přestali takhle mluvit. Hleděli jsme na něj, jak sedí na svém kole a mírně popojíždí dopředu a dozadu a navrhuje nám, že si přiveze svoje kolečko a pomůže nám se zbytky uhlí do chlívku, vypadal jako někdo, komu schází neviditelná polovička, ale také jako někdo, kdo má kolem sebe poloviční svatozář.


Mysleli jsme na jeho matku, která bývala přitažlivá ženská, vysoká a křehká, při chůzi nenapodobitelně došlapovala svýma dlouhýma nohama, jako hříbě. Vždycky působila zkormouceně, slyšeli jsme ji ale i běsnit a to pak nebyla ani v nejmenším bezmocná. V prvních týdnech nemoci jsme ji navštívili na oddělení, kde ležela, to už byla slepá a pořád opakovala, jaká je to škoda, že nemůže vidět naše krásné obličeje.

    To je taková škoda, že nemůžu vidět vaše krásné obličeje.

    Nevěděli jsme, že naše obličeje připadaly Vincentově matce tak krásné, a domů jsme odcházeli s dojmem, že člověk dokáže říct některé věci teprve tehdy, až když jsou nenávratně pryč.

Vincent slezl z kola a pustil je na zem. Vzal do ruky kus uhlí, zkoumavě ho obracel, přelezl přes val, prodral se mezi námi a hodil uhlí na hromadu v rohu chlívku. Vrátil se zpátky a jen tak letmo se o nás opřel. Když mu umřela máma, ptal se otce, jak dlouho trvá smrt, jeho otec nám to vykládal.

    Vincent řekl, myslím, že to kolečko nepotřebuju. Můžu vám pomoct i bez něj.

    A tak jsme stáli před prahem, protahovali si nohy, zapírali se v kříži a rovnali se na zimním slunci a pak jsme pokračovali. Odházeli jsme zbytek uhlí do chlívku, zase jsme přece jen utvořili řetěz a Vincent nám pomáhal. Jeho matka nám ukázala, že na lásku se dá zemřít. Byla živým důkazem toho, že člověk může umřít na zlomené srdce, z lásky se uzavřela sama do sebe. Bylo zvláštní pomyslet, že to poznamená celý Vincentův život, a my jsme uhlí z jeho špinavých ručiček přijímali jako hostie.

Přeložil Petr Štědroň

Judith Hermannová (*1970) patří mezi nejznámější německé spisovatelky současnosti. Narodila se roku 1970 v Berlíně, kde dodnes žije. Vystudovala němčinu, filozofii a žurnalistiku. Debutovala ve svých osmadvaceti letech povídkovou knihou Letní dům, později (1998, česky 1999), která vzbudila nebývalý ohlas – čtvrt milionu prodaných výtisků, překlady do řady jazyků, literární ceny, později zájem divadla a filmu. Poté následovaly prozaické tituly Nic než přízraky (2003, česky 2005), Alice (2009, česky 2013), Počátek veškeré lásky (2014, česky 2016) a Lettipark (2016, česky 2018).