Po dokončení „Když se kruh uzavřel“, dobrodružného mafiánského románu z divokých devadesátých let, mně tak trochu přebývala jedna zajímavá postava. Tajemný, a v knize jen okrajově využitý „Profesor“, se přímo nabízel jako nosný hrdina nějakého dalšího příběhu. Nedalo se tomu odolat a vydal jsem se spolu s ním na cestu do minulosti.

V románu „A nad tím vším je slunce“ se „Profa“ jako amatérský detektiv zapojuje do vyšetřování podezřelé smrti své dávné přítelkyně a pokouší se najít její dceru, pohřešovanou v kazašských horách.  Příběh má současně několik dějových a časových rovin, které se filmovým, střihovým stylem proplétají až k závěrečné lehce pootevřené pointě. Dát dohromady tolik rozdílných vrstev bylo poměrně obtížné, ale na druhou stranu nesmírně zábavné.

Už jsem nakousl ten pootevřený závěr. „Profesor“ v druhé knize zdaleka nevytěžil celý svůj potenciál a v jeho záhadné minulosti se otevíraly vrátka k dalšímu dobrodružství.

„Co se do vás vejde“, napínavý, špionážní a více méně historický román sleduje neskutečný příběh celé jeho rodiny na pozadí až příliš skutečných a často drastických událostí minulého století. Byla to pro mě poučná exkurze do dějin první i druhé světové války a také bolestivého konce šedesátých let u nás.

Původní námět měl ještě další pokračování, které jsem po dlouhém váhání odložil na příště a zatím si ho promýšlím a rozepisuji.

Momentálně v lehce odpočinkovém režimu dávám dohromady přímočarou detektivku ze současnosti. Jakmile bude hotovo přijde zase na řadu můj starý, oblíbený „Profa“. Tentokrát ale opravdu naposledy.

Ukázka z "Co se do vás vejde":

Kapitola 28.

Německo, Bodensee — srpen 1941

„Pokuste se chvilku nekašlat, Alfrede,“ zašeptal Max a nahmatal ve tmě prochladlou, křehkou ruku svého sípajícího druha. Ucítil jeho lehký stisk. Nápory deště s ohlušující intenzitou bubnovaly do dna rybářského člunu a voda hledající si cesty v pískovém podloží okraje lesa jim protékala pod těly. Max svíral v ruce zbraň a vyhlížel škvírou při zemi pronásledovatele. Temnotou občas projelo světlo blesku a hřmění vzápětí rozvibrovalo jejich chatrný úkryt i napjaté nervy.

Náskok, který Max před hlídkou udržel, nedovoloval pokračovat s nemohoucím kolegou v útěku. Nezbývalo než čekat a doufat, že v tomhle příšerném počasí budou mít štěstí a Němce pátrání otráví. Konečně se objevil žlutý bod svítilny. Jeden z vojáků SS se objevil na pláži a postupoval po břehu pročesávaje světlem mělčinu a kraj jezera. Druhý člen řídké rojnice postupoval při okraji lesa a mířil k nim. Ostatní zřejmě prohledávají porost za námi, napadlo Maxe. Situace se zdála beznadějná. Nebylo v podstatě úniku. Prsty, ve kterých křečovitě držel pistoli, mu už téměř odumřely.

„Sakra! Přeci se nedáme jen tak zadarmo,“ huhlal pro sebe a soustředěně přitom zíral na blížící se svítilnu. Rachot zesilujícího deště přehlušil jakékoliv jiné zvuky. Ve vodní cloně již rozeznával siluetu četníka za mihotajícím se světýlkem. Namířil na něj a čekal. Ještě dvacet kroků. Čas jako by se zpomalil. Pět kroků. Prst na spoušti se zachvěl. Světlo zatlumené provazy vody přejelo po trupu lodi.

„Nehýbejte se,“ zaznělo mírně polohlasem do zvuku lijáku, „nic vám neudělám.“

Max zaváhal a potom sklonil hlaveň.

„Vydejte se za chvilku do vnitrozemí. První dům na okraji Langenrainu, asi dva kilometry. Doktor Wirth se o vás postará.“ Světlo zajelo do mezery pod okrajem člunu a osvítilo bledý obličej. „Držím vám palce,“zamumlal četník a pokračoval v marném hledání. Najednou byla tma.

Alfred zemřel kolem šesté ráno. Doktor Wirth odnesl jeho zubožené křehké tělo a slíbil, že ho zaopatří. Max se slzami v očích seděl v úkrytu, zabalený do měkké deky, a tupě zíral do blikajícího světla lampy. Byl strašlivě unavený, ale věděl, že se mu spánek bude ještě nějakou dobu vyhýbat. Nervy měl po nočním dobrodružství napjaté k prasknutí a ruce se mu nekontrolovatelně třásly. Byl vděčný těm dobrým lidem.

Neznámý četník a laskavý neohrožený doktor. Bez nich by už dávno bylo po nadějích. Napil se z porcelánového hrnku bylinkového čaje a vyhrabal z provlhlého batohu velkou knihu se sponou, pečlivě zabalenou v rezervní košili. Zápisník ukrytý uvnitř byl naštěstí nepoškozený. Vyjmul ho a otevřel na první straně. Přisedl si blíže k lampě a kolečkem zesílil světlo knotu. Písmo bylo velmi drobné.

Jmenuji se Alfred Singer. Jsem lékárník a domažlický žid. Jsem výjimečný žid, neb jsem přežil největší peklo, jaké našemu nešťastnému plemeni kdy kdo připravil. Vězte ale, že za tím příšerným a neuvěřitelným infernem nestojí ďábel. Ne, to ne. Připravili a provozují ho lidé. Nevěříte tomu? Přečtěte si tedy pečlivě můj příběh.

Max se začetl do starcova strhujícího vyprávění a nebýt obrovské únavy, která ho po nějaké době přemohla, byl by zápisky dočetl až do konce. Zcela vyčerpaný usnul na pohodlné posteli v podzemím úkrytu zahradního altánu někdy až kolem poledne. Ve snu se mu znovu zjevovaly měkké obliny blonďatého anděla daleko v bavorské stáji vonící čerstvým senem. Byl to spánek spravedlivých.