Alespoň náznak pochopení přišel s pojmem prekérní existence. Jejich přátelé, příbuzní a kolegové žili stejně jako oni ve stavu jisté dočasnosti, zbaveni jistoty, zda to, co dělají, budou dělat ještě za pár let, měsíců nebo dokonce týdnů. Navíc si to často ani nepřáli ani se o to nesnažili.

Definice prekariátu

Nabízí se dva způsoby, jak uspokojivě definovat prekariát. Jednak jej můžeme pojímat jako jasně vymezitelnou socio-ekonomickou jednotku a ptát se, zda konkrétní jednotlivec je anebo není její součástí. To je užitečné při utváření představ a při analýzách a umožňuje nám to aplikovat pojem „ideálního typu“ Maxe Webera.

„Prekariát“ potom chápeme jako neologismus, spojení adjektiva „prekérní“ a „proletariát“. Právě tak tento pojem používám v této knize, ačkoli i tento přístup má své nedostatky. Můžeme tvrdit, že prekariát je vznikající třídou, ačkoliv dosud nikoliv třídou pro sebe v marxovském smyslu.

Ponecháme-li stranou zemědělské společnosti, lze v kontextu pojmu sociálních skupin říci, že éra globalizace vedla k fragmentaci národních třídních struktur. S růstem nerovností a s tím, jak se ve světě rozvíjel otevřený pracovní trh, třídy nezmizely. Spíše vznikla fragmentovanější globální třídní struktura.Pojmy „dělnická třída“, „pracující“ a „proletariát“ byly několik století pevně ukotveny v naší kultuře. Lidé sami sebe pojímali v třídním paradigmatu, vzájemně se v něm rozpoznávali podle způsobu oblékání, řeči a chování. Ty dnes většinou nevyvolají více než jen vágní představu. André Gorz (1982) psal o „konci dělnické třídy“ již dávno. Jiní si nad významem této kategorie a kritérii pro zařazení do ní zoufale lámali hlavu. Nejblíže skutečnosti možná je, že potřebujeme nový slovník, který by reflektoval třídní vztahy v globálním tržním systému jedenadvacátého století.

Obecně lze říci, že i když staré třídy v některých částech světa přetrvávají, v sociální struktuře lze identifikovat sedm skupin. Na vrcholu je „elita“ sestávající z několika málo absurdně bohatých světoobčanů, kterým jejich miliardy dolarů propůjčují moc nad celým vesmírem. V seznamech Forbesu se umisťují mezi nejbohatšími a nejúžasnějšími, dokážou ovlivňovat vlády po celém světě a do toho si občas střihnout líbivé dobročinné gesto. Pod touto elitou se nachází „salariát“, který dlí v jistých zaměstnáních na plný úvazek; někteří lidé z této třídy doufají, že vstoupí mezi elitu, většina si však pouze užívá příjemných výsad salariátu, tedy jistých penzí, placené dovolené a benefitů, které mnohdy dotuje stát. Jsou soustředěni ve velkých korporacích a ve státních institucích včetně státní správy.

Po boku salariátu se ve vícerém ohledu objevuje (zatím) menší skupina„profitechniků“ (v angl. „proficians“), což je složenina „profesionála“ a „technika“. Termín zahrnuje osoby disponující souborem dovedností, které umějí uplatnit na trhu; za jednotlivé zakázky si jako konzultanti nebo účetní na volné noze vydělají slušné peníze. Jsou obdobou středověkých svobodných vlastníků půdy, rytířů a pážat. Žijí vytoužený život v pohybu, bez snahy o dlouhodobé zaměstnání na plný úvazek u jednoho zaměstnavatele. O „standardní zaměstnanecký vztah“ nestojí.

Měřeno výší příjmu nacházíme ve vrstvě pod profitechniky zmenšující se „jádro“ manuálních pracovníků, kteří tvořili základ staré „dělnické třídy“. Právě s ohledem na ně byl vytvořen sociální stát, stejně jako systémy regulace práce. Šiky průmyslových dělníků, z nichž se rekrutovala odborářská hnutí, se však ztenčily a ztratily smysl pro společenskou solidaritu.

Pod těmito čtyřmi skupinami se nachází rostoucí „prekariát“, který je obklopen armádou nezaměstnaných a netečnou skupinou sociálně frustrovaných vyděděnců přežívajících na okraji společnosti. Podobu této fragmentované třídní struktury rozebírám jinde (Standing, 2009). Zde se pokusíme o vymezení prekariátu.

Sociologové obvykle uvažují v kontextu Weberova pojetí sociální stratifikace (tedy třídní a statusové), v níž pojem třída odkazuje ke společenským výrobním vztahům a pozici jednotlivce v pracovním procesu (Weber, [1922] 1968). Kromě zaměstnavatelů a živnostníků se na pracovních trzích rozlišuje především mezi námezdními pracujícími a salariátem, tj. zaměstnanci s pevným platem. První pracují za úkolovou a časovou mzdu, spočívající na představě platby za vynaložené úsilí, druzí jsou údajně odměňováni na základě důvěry a dlouhodobě odváděných služeb (Goldthorpe, 2007, sv. 2, kap. 5; McGovern, Hill and Mills, 2008, kap. 3). Salariát byl vždy vnímán jako bližší manažerům, šéfům a vlastníkům, zatímco námezdní pracující jsou ze své podstaty odcizení, jelikož je nutné podřizovat je disciplíně a působit na ně souborem motivačních a sankčních mechanismů.

Na rozdíl od třídy je idea společenského statusu spojena s povoláním jednotlivce, přičemž povolání s vyšším statusem mají blíže k profesionálním službám, managementu a administrativě (Goldthorpe, 2009). Potíž je v tom, že v rámci většiny povolání existují rozdělení a hierarchie, které způsobují značnou rozdílnost společenských statusů. Pojem povolání a dělení na námezdně pracující a zaměstnance s pevným platem v případě prekariátu každopádně selhává. Prekariát má charakter třídy. Sestává z lidí, kteří na rozdíl od salariátu mají minimální důvěru ke kapitálu či státu a kteří nejsou, na rozdíl od proletariátu, vázáni vztahem společenské smlouvy, která by jim výměnou za podřízenost a loajalitu poskytovala určité pracovní jistoty, což byl případ nepsané dohody, na níž byl založen sociální stát.

Absence vzájemné důvěry či jistoty výměnou za podřízenost vtiskla prekariátu distinktivní rysy třídy. Zároveň má i specifickou statusovou pozici, neboť ji nelze beze zbytku přiřadit ani k povoláním, která mají vysoký odborný status, ani k středněstatusovým řemeslným profesím. Lze tedy říci, že prekariát má „omezený status“. Jak dále uvidíme, jeho struktura „sociálního příjmu“ špatně zapadá do starých pojetí třídy nebo povolání.Na příkladu Japonska si můžeme ukázat, s čím se musíme potýkat při studiu prekariátu. V Japonsku dlouho panovala relativně nízká míra příjmové nerovnosti, a proto je Wilkinson a Pickett (2013) řadí mezi „dobré země“. V rovině statusové hierarchie nicméně panuje značná nerovnost, přičemž s rozšířením prekariátu, jehož ekonomický úděl bývá běžnými měřítky příjmové nerovnosti podhodnocován, se jen prohloubila. Pozice s vyšším statusem se v Japonsku pojí se souborem odměn, jež zajišťují společensko-ekonomickou jistotu. Její hodnotu nelze změřit ukazatelem, jakým je finanční příjem (Kerbo, 2003, s. 509-512). Žádných takových odměn se prekariátu nedostává, proto se příjmová nerovnost tak závažně podceňuje.

„Prekariát“ jako deskriptivní pojem poprvé použili francouzští sociologové v 80.letech 20. století pro označení dočasných či sezónních dělníků. V této knize používám pojem v odlišném významu, ale status dočasného námezdního pracovníka v něm bude hrát stěžejní roli. Jen je třeba mít na paměti, že smlouvy na dobu určitou nejsou nutně totéž co nepravidelná práce. Někteří autoři se snaží líčit prekariát pozitivně, spojují jej s romantickou volností, zavržením norem staré dělnické třídy přiškrcené stálým úvazkem a současně také s odmítnutím buržoazně-materialistických, dobře placených pozic pro „bílé límečky“. Tuto volnomyšlenkářskou vzpurnost a nonkonformitu nemůžeme zcela vytěsnit, jelikož v životě prekariátu má nesporně své místo.

Boje mladých a méně mladých proti diktátu podřadné námezdní práce nejsou ostatně ničím novým. Poměrně novým jevem však je, že k prekérnímu způsobu (námezdní) práce se přiklánějí „starší“ pracující, kteří se k tomuto druhu existence uchylují po dlouhém období stabilního zaměstnání.