Ukázka z kapitoly Soucítění, jádro probuzení :

Cesta ke skutečné spolupráci vede tedy opět skrze upřímné soucítění a lásku. Někdy chybně chápeme soucítění jako pouhý pocit lítosti. Soucítění je však něco víc. Zahrnuje nejen pocit blízkosti, ale i smysl pro odpovědnost. Když rozvinete soucítění, pomůže vám to vytvořit nesmírnou sílu a sebedůvěru a oslabit pocit strachu a nejistoty. Proto soucítění a láska, jež altruistický postoj ztělesňuje, jsou vlastnosti nesmírně důležité nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost a společenství vůbec.

Největší překážkou na cestě soucítění a lásky je hněv a nenávist. Abychom tedy rozvinuli soucítění, musíme být v první řadě schopni zkrotit svůj hněv. Pokud nejste schopni použít patřičná opatření na překonání svého hněvu, pak bude velice obtížné pěstovat a rozvíjet lásku a soucítění. Obvyklá metoda, která se používá pro oslabení hněvu, je následující. Nejprve se snažíme věc prozkoumat tím, že se sami sebe ptáme: „Jaký plyne prospěch z hněvu? Má vůbec nějakou hodnotu?“

Můžeme si povšimnout, že když čelíme nějakému problému či obtížné situaci, hněv nám dodá více energie. Často v takových nesnázích cítíme nedostatek odvahy či strach, ale pak povstane hněv coby náš pomocník a dodá nám určitou energii. Zdá se, že toto je jediná hodnota hněvu.

Poté je však třeba důkladně zkoumat dál. Hněv nám skutečně poskytne určitou energii navíc, ale při bližším zkoumání lze vidět, že se jedná o téměř slepou energii, a tudíž energii nebezpečnou. Důvod je jasný. Jakmile hněv povstane, vzedme se a ovládne celou naši mysl, a v tu chvíli pak nejlepší část lidského mozku přestane náležitě pracovat. Když poté hněv dosáhne svého vrcholu, člověk je téměř šílený. V tu chvíli můžeme vykonat řadu špatných rozhodnutí. Můžeme například v hněvu vůči někomu použít velice ostrá slova. Když ale náš hněv opadne, máme pocit studu, máme-li onoho člověka znovu potkat. Je to v zásadě proto, že jsme takový jazyk nechtěli nikdy použít, když však naši mysl ovládl hněv, ztratili jsme sebekontrolu. K veškerým těmto negativním reakcím, o něž nijak nestojíme, dochází v důsledku impulzivního jednání a ztráty kontroly.

Energie, již s sebou hněv nese, je tedy nespolehlivá, a tudíž v konečném důsledku neužitečná. Jedná se o energii, u níž netušíme, jakou se vydá cestou. Činy vykonané pod vlivem slepé energie hněvu mohou, ale také nemusí zasáhnout cíl. Nemáme nikdy jistotu, viďte? Když tedy vezmeme v úvahu jedinou pozitivní vlastnost či přínos, který lze hněvu přisoudit, a totiž energii, jež při něm povstává, zjistíme, že je užitečnost hněvu velice sporná.

Na druhou stranu může být ta samá energie usměrněna skrze důkladné vyhodnocení naší situace. Řekněme, že máme nějaký problém, ale zatímco zůstáváme upřímní a pokorní, někdo jiný využije naši situaci ve svůj prospěch. Nyní je třeba situaci prozkoumat. Můžeme zjistit, že pokud nepodnikneme nějaká protiopatření, může se stát ještě výbojnějším a provést další věci, které budou zcela nespravedlivé. Jednoduše posoudíme zájem člověka, který nás napadá. Pokud jej necháte chovat se vůči vám nespravedlivě a mít z toho prospěch, může mu to v konečném důsledku uškodit, nemluvě pak o vás. Uvědomíme si tedy veškeré možné důsledky a svůj neustále přítomný smysl pro zodpovědnost, a abychom zabránili dlouhodobým následkům, které by mohly oné osobě z jejího jednání vyplynout, podnikneme příslušná opatření, ovšem beze stopy hněvu či negativních pocitů. Protiopatření podniknutá bez hněvu a založená na důkladném vyhodnocení celé situace jsou daleko účinnější.

Přitom hněv bezpochyby ruší klid vaší mysli, a v tom ohledu je pro vaše zdraví velice škodlivý. Z vlastní skromné zkušenosti jsem vypozoroval, že zdraví a duševní rovnováha spolu velice úzce souvisí. Každý se musí starat o své vlastní zdraví. Prozradím vám jedno malé „tajemství“: „Ponechte svou mysl v klidu a atmosféře altruismu.“ Má to nesmírně příznivý dopad na naše tělo.

Abychom co nejvíce oslabili sílu hněvu, je velice důležité cvičit se v odpouštění a toleranci. Lidé často považují toleranci a trpělivost za známku slabosti. Já však věřím, že hněv ve skutečnosti povstává mnohem méně v člověku, který se řídí rozumem a pravdou, zatímco lidé méně racionálně uvažující a s menším sebevědomím hněvu daleko snáze podléhají. Z toho vyplývá, že hněv je známkou slabosti, zatímco tolerance a trpělivost jsou známkou vnitřní síly.

Tolerance a trpělivost jsou nesmírně důležité pro rovnováhu naší mysli. Jak se v nich cvičíme? Prosté pomyšlení, že jde o vznešené principy, nestačí. Děje se to tak, že právě tehdy, když skutečně narazíme na nějaké potíže, vyvstává pravá příležitost cvičit se v trpělivosti. Kdo vytváří tuto příležitost? Náš nepřítel. V tomto smyslu je náš nepřítel naším učitelem, někým, kdo nás opravdově učí trpělivosti a toleranci. Pro toho, kdo věří ve význam soucítění a lásky, je praxe trpělivosti a tolerance něčím zcela zásadním. A právě náš nepřítel je jediným činitelem, který nám poskytuje příležitost cvičit se v trpělivosti. Budeme-li o těchto řádcích přemýšlet, pak jakýkoli negativní postoj či špatný pocit, který chováme vůči našemu nepříteli, přirozeně ztratí na síle. 

Na povrchu se altruismus, soucítění a láska jeví jako jednání spojené s nesobeckostí. Já však cítím, že pokud budeme opravdu „sobečtí“, pak budeme pečovat o druhé, pomáhat jim, sloužit jim, budeme se zajímat o jejich blaho, vytvářet si mnoho přátel a více se usmívat. Pak zjistíme, že když budeme potřebovat pomoc, najde se mnoho pomocníků, kteří se nám nabídnou. Pokud se o druhé nezajímáme, opomíjíme je a nestaráme se o jejich spokojenost, v dlouhodobém časovém horizontu na tom proděláme.

Jedna věc je zde zcela jasná – jakožto lidské bytosti potřebujeme přátele, a ty si hádkami, hněvem či žárlivostí nezískáme. Jedinou vlastností, jež přitahuje opravdové přátelství, je láska. Někdy můžeme nabýt dojmu, že kdybychom měli více peněz nebo moci, pak by se přátele dostavili automaticky. Takováto domněnka však při pozorném zkoumání neobstojí. Ti, kteří vás s velkým úsměvem na tváři obklopí, když máte moc a peníze, nejsou vašimi pravými přáteli, ale přáteli moci a peněz. Je to zcela zjevné. Dokud budete mít moc a bohatství, pak tito přátelé budou vždy na blízku. Dokonce i tehdy, když je od sebe odeženete, vrátí se zpět. Jakmile však o peníze i moc přijdete, slehne se po těchto takzvaných „přátelích“ zem. Bude dokonce obtížné zjistit, kde jsou. Když jim budete volat, nejspíš se nedovoláte, nebo vás v lepším případě rychle odbudou.

Krátce řečeno tito přátelé myslí pouze na peníze a moc. A kdypak nejvíce potřebujeme přátele? Když se nám daří, přátelé nejsou tolik nezbytní, neboť věci dokážeme zvládat sami. Přátele potřebujeme zejména tehdy, když nám štěstí nepřeje. Tehdy se ukáže, že takovíto přátelé nám nejsou k ničemu.

Opravdový přítel přijde, je-li postoj naší mysli upřímný a ryze altruistický. Obvykle lidé říkají, jak rádi mají úsměv. Musí však jít o opravdový úsměv. Některé úsměvy působí jaksi strojeně, a tak namísto uspokojení vyvolávají pouze podezření. Strojené úsměvy nejsou k ničemu. Nicméně osobně považuji opravdový úsměv za jedinečný rys lidských bytostí.

Pokud tedy máte tento altruistický postoj či skutečný respekt vůči druhým, pak na tomto základě můžete získat pocit, že druzí jsou vašimi bratry a sestrami. Ve skutečnosti mezi námi nejsou žádné hranice. Když dělám veřejnou přednášku v různých zemích po celém světě, některé tváře znám, ale většina z nich je pro mě nová. Přesto pro mou mysl platí, že v zásadě jsme všichni lidské bytosti, a proto ze své vlastní, lidské zkušenosti mohu říci, že všichni si přejí štěstí a nepřejí si utrpení. Člověk je označován za člověka proto, že má lidské tělo a lidskou mysl. Toto tělo je lidské tělo, tento hlas je lidský hlas, a existuje rovněž určitá energie, kterou lze označit jako mysl či lidský mozek. Nehledě na to, i kdybychom se snažili zjistit, kdo člověk skutečně je, nic nenajdeme.

Jako lidé jsme všichni stejní. Není tedy třeba mezi námi stavět nějaké umělé hranice. Přinejmenším z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud takovýto postoj zastáváte, pak zde žádná hranice není. Cokoli cítím, mohu vyjádřit. Mohu vám říkat „starý příteli“. Není co skrývat a není třeba mluvit neupřímně. To mi dává jakýsi prostor v mysli, který mi umožňuje, abych vůči ostatním nebyl stále podezřívavý, a to mi také opravdu dodává pocit vnitřního uspokojení a vnitřního míru.

Říkám tomuto pocitu „opravdové uskutečnění jednoty veškerého lidství“. My všichni jsme členy jedné lidské rodiny. Myslím, že toto pochopení je velice důležité, obzvláště pak dnes, kdy se svět stále zmenšuje. V dávných dobách byli lidé schopni žít i v těch nejmenších vesničkách více méně nezávisle. Neexistovala tak silná potřeba spolupráce s druhými. Dnes se ekonomická struktura naprosto změnila, takže se moderní hospodářství, postavené na průmyslu, liší zcela zásadně. Jsme silně závislí jeden na druhém, navíc se v důsledku masové komunikace dřívější hranice do značné míry rozpadly. V dnešní době je v důsledku vzájemné závislosti každá krize na této planetě nezbytně spojena se všemi ostatními, podobně jako články řetězu. Proto má smysl považovat každou krizi za globální. Zde jsou ohraničení typu „tento národ“ či „tamten národ“, „tento kontinent“ či „tamten kontinent“, jednoduše překážkami. Proto je dnes pro budoucnost lidstva mnohem důležitější než kdykoli předtím, abychom rozvinuli opravdový smysl pro bratrství a sesterství. Obecně tomu říkám smysl pro „univerzální odpovědnost“.

Toto je první bod, kterého bych se chtěl dotknout. Kamkoli jedu, obvykle o něm hovořím. Pokud v tom, co jsem řekl, najdete něco zajímavého či užitečného, pak s tím prosím zkoušejte pracovat ve svém každodenním životě. Pokud se skutečně ukáže, že to užitečné je, pak je to skvělé, a pokud nikoli, pak na to zapomeňte. 

Nyní se dostáváme k druhému tématu, na nějž bych chtěl poukázat. Jako buddhistický mnich vždy hledám způsob, jak podpořit snahy o vzájemné porozumění mezi jednotlivými náboženskými tradicemi. Náboženství je konec konců považováno za jediný lék pro odstranění duševního napětí. Přitom jsou bohužel někdy tato náboženství sama jen dalším činitelem vytvářejícím nejednotnost, hádky a spory mezi lidmi. To je velmi smutné. Proto je otevřený dialog a soulad mezi různými náboženstvími podle mého názoru něčím velmi zásadním, a vždy se tedy snažím o hledání cest, jimiž by dospěly k většímu vzájemnému porozumění.

Mezi jednotlivými vírami samozřejmě existují určité rozdíly, přičemž některé z nich jsou zásadní. Například stoupenci buddhismu i džinismu neuznávají teorii boha coby stvořitele, zatímco řada jiných náboženských tradic jako křesťanství, judaismus nebo islám nachází svou hlavní víru v bohu stvořiteli. Mám sklon dívat se na tyto rozdíly z jiného úhlu pohledu. Jak je možné, že dvě tak různá učení existují současně? Domnívám se, že s ohledem na existenci nesčetného množství různých mentalit, jež se mezi lidmi vyskytují, bude jedno konkrétní učení nevyhnutelně účinné a příhodné pro určitý typ lidí, zatímco pro jiné je vhodnější a účinnější jiné náboženství. Podívejte se například na různé druhy našich jídel. Ve srovnání s lidskou myslí je lidské tělo mnohem méně důmyslné, přesto však existuje pestrá paleta chutí, přičemž různí lidé mají rádi různou stravu. Mysl je mnohem důmyslnější, a tudíž zde existují různé druhy mentalit. Jedno náboženství by prostě nemohlo uspokojit všechny lidské bytosti, a proto, jak věřím, existují různá učení a filozofie, jež přinášejí užitek širšímu okruhu lidí různého zaměření.

Nejdůležitější vhled však přichází, když se podíváme na výsledky. Můžeme nalézt dobré lidi, jejichž dobrosrdečnost je výsledkem praxe kteréhokoli z těchto náboženství. Z toho vyplývá, že nehledě na rozdíly ve filozofii či učení jsou všechny stejně účinné při výchově dobrých lidských jedinců. Z toho důvodu nemá žádný smysl znevažovat to či ono náboženství. To si zaslouží důkladné a pozorné prozkoumání, neboť porozumění, jež takové zkoumání přinese, může pomoci k rozvoji skutečné vzájemné úcty všech náboženství.

Je zde tedy šance pro vzájemné sblížení, spolupráci a společnou snahu vedoucí ke světovému míru, budeme-li pěstovat mír v rodině a mír v naší vlastní mysli. Právě v tom spočívá pravý význam náboženství, a nikoli ve stavění kostelů, chrámů či katedrál. Hlavní cíl jednotlivých náboženství spočívá v pěstování dobrých pocitů, rozvíjení dobrých lidských vlastností a odstraňování těch špatných. Proto nás každé velké náboženství učí lásce, soucítění, odpuštění a smyslu pro bratrství a sesterství. Ačkoli podávají různá vysvětlení a různé odstíny významu lásky a soucítění, obecně vzato učí každá víra stejným důležitým věcem. Zatím jsme spolu s několika dalšími přáteli jiných vyznání přišli na to, že skrze dialog a neustálou výměnu našich názorů a zkušeností můžeme rozvinout vzájemnou úctu a můžeme se od sebe navzájem mnohému naučit. Tento proces učení je velice prospěšný pro obohacení naší vlastní praxe. Někteří z mých křesťanských přátel již praktikují jisté buddhistické metody, a stejně i my buddhisté se můžeme učit od našich křesťanských bratrů a sester. Tento přístup je tedy jak důležitý, tak i velice prospěšný.

Jsem docela spokojen s pokrokem v této oblasti, a někdy mám dokonce i jistý malý pocit úspěchu ve věci, o niž jsem se tolik zasazoval. Obecně se dialog mezi jednotlivými náboženskými tradicemi během posledních let rozvinul a zlepšil.

Za třetí bych jako Tibeťan a jako dalajlama rád vyjádřil hluboký dík všem, kteří se tolik zajímají o tibetskou kulturu včetně tibetského buddhismu a projevují své sympatie ve věci sporu o Tibet. Velice si toho vážím. Je nás pouze šest milionů, ale naše kulturní dědictví je jedinečné. Záznamy o naší historii jsou staré přes dva tisíce let a jsou i tací, kteří vycházejíce z archeologických pramenů věří, že kořeny tibetské kultury mohou sahat i šest až osm tisíc let nazpět. V každém případě patří Tibet k prastarým kulturám tohoto světa. V současnosti silně hrozí, že tato civilizace bude zcela vyhlazena. Proto jde o velice těžké období. A skutečnost, že se k nám v takové době lidé chovají, jako by byli našimi bratry a sestrami, a že nám v takové míře dávají najevo svůj zájem, nám velice dodává odvahu. Proto vám chci poděkovat, a skrze vás i vašim přátelům, za horlivý zájem a podporu v otázce sporu o Tibet.

Jsem vám velice vděčný.

Veřejná přednáška Jeho Svatosti dalajlamy, Santa Cruz, Kalifornie, 7. října 1989