Ukázka z knihy:

Asi jako červy.

Jaké červy?

Jako kdybys měla všude červy.

Chlapec mi ta slova říká přímo do ucha. A já se ptám. Červy v těle?

Ano, v těle.

Žížaly?

Ne, jiné červy.

Je tma, nic nevidím. Prostěradlo mě škrábe a krabatí se pode mnou. Nemůžu se pohnout, říkám.

To kvůli těm červům. Musíš být trpělivá a počkat. A při tom čekání přesně trefit okamžik, kdy se červi začnou líhnout.

Proč?

Protože to je důležité. Moc důležité pro všechny.

Pokusím se kývnout na souhlas, ale tělo mě neposlouchá.

Co se děje na zahradě u domu? Jsem tam?

Ne, nejsi, ale je tam Carla, tvá matka. Seznámily jsme se před pár dny, zrovna když jsme se tu ubytovaly.

Co dělá Carla?

Dopije kávu a hrnek odloží do trávy, hned vedle lehátka.

A co dál?

Vstane a jde pryč. Zapomene si žabky, nechala je válet pár metrů odtud, na schodech bazénu, ale neřeknu jí to.

Proč?

Protože chci vidět, co udělá.

A co udělá?

Hodí si na rameno kabelku a ve zlatých bikinách dojde až k autu. Mezi námi dvěma je jakási vzájemná fascinace, kontrastující s krátkými okamžiky odporu, v určitých situacích je dokážu přesně vycítit. Jsi si jistý, že jsou všechny tyhle postřehy třeba? Máme na ně vůbec čas?

Postřehy jsou moc důležité. Proč jste na zahradě?

Protože jsme se zrovna vrátily od jezera a tvá matka nechce jít dovnitř.

Nechce tě obtěžovat.

Myslíš? Pořád pobíhám sem a tam, nejdřív pro limonády, potom pro opalovací krém. Nepřipadá mi, že by mi to zrovna ulehčovala.

Proč jste jely k jezeru?

Chtěla, abych ji naučila řídit, prý to vždycky toužila umět, ale když jsme potom dojely k jezeru, ani jedna z nás na to neměla dost trpělivosti.

A co teď děláte na zahradě?

Otevře dveře mého auta, posadí se za volant a chvíli se přehrabuje v kabelce. Spustím nohy z lehátka a vyčkávám. Je příliš horko. Za chvíli Carlu přehrabování přestane bavit a chytne oběma rukama volant. Chvíli tak zůstane sedět, s pohledem upřeným k bráně nebo možná ke svému domu, daleko za bránu.

A dál? Proč jsi zmlkla?

Prostě jsem v tom příběhu uvízla, všechno vidím úplně jasně, ale chvílemi se nějak nedokážu posunout dopředu. Nemůže to být tím, co mi píchají sestřičky?

Ne.

Ale za pár hodin umřu, to se stane, že ano? Je divné, že jsem tak klidná. I kdybys mi nic neřekl, už to vím, i když tohle je něco, co člověk sám sobě sdělit nemůže.

Nic z toho není důležité. Jen ztrácíme čas.

Ale je to pravda, že? Umřu.

Co se ještě děje na zahradě?

Carla si opře čelo o volant a ramena se jí trochu chvějí, dá se do pláče. Myslíš, že už se blíží ten okamžik, kdy se vylíhnou červi?

Pokračuj a nezapomeň na detaily.

Carla ani nehlesne, ale i tak mě donutí vstát a vydat se k ní. Líbila se mi hned od začátku, ode dne, kdy jsem ji zahlédla, jak s tím velkým zrzavým drdolem a v džínových lacláčích na slunci nese dva plastové kýble. Od puberty jsem neviděla nikoho, kdo by si je oblékal, a byla jsem to já, kdo jí vnutil limonádu a pozval ji, aby se druhý den ráno stavila na maté, a další den také a potom zase. Jsou tohle ty důležité detaily?

Přesný bod tkví v nějakém detailu, musíme být pozorní.

Projdu zahradou. Když míjím bazén, podívám se k jídelně a oknem zkontroluji, že Nina, má dcera, dál spí v objetí se svým plyšovým krtkem. Nastoupím do auta na straně spolujezdce. Sednu si, ale dveře nechám otevřené a stáhnu okénko, protože je vedro. Carlin velký drdol se trochu sesunul, na jedné straně se jí rozpletl. Opře se zády o sedadlo, ví, že jsem tady s ní, a podívá se na mě.

„Když ti to řeknu,” pronese, „nebudeš mě už chtít vidět.”

Přemýšlím, co na to říct, asi něco jako „prosím tě, Carlo, nebuď směšná,” ale místo toho koukám na její prsty u nohou, zaťaté do pedálů, na její dlouhé nohy, štíhlé, a přitom silné paže. Mate mě, že žena o deset let starší než já může být o tolik krásnější.

„Když ti to řeknu,” pronese, „nebudeš chtít, aby si hrál s Ninou.“

„Ale Carlo, prosím tě, proč bych neměla chtít.“

„Nebudeš, Amando,” řekne a oči se jí zalijí slzami.

„Jak se jmenuje?“

„David.“

„Je tvůj? Tvůj syn?“

Přikývne. Ten syn jsi ty, Davide.

Já vím, pokračuj.

Hřbetem ruky si otře slzy, zlaté náramky se jí přitom rozchřestí. Tebe jsem zatím neviděla, ale když jsem se před panem Geserem, údržbářem domu, který si pronajímáme, zmínila, že se vídám s Carlou, okamžitě se zeptal, jestli jsme se už setkali. Carla řekne:

„Byl můj. Teď už není.“

Podívám se na ni a nerozumím.

„Už mi nepatří.“

„Carlo, dítě je na celý život.“

„Ne, má drahá,” řekne. Má dlouhé nehty a šermuje mi jimi před očima.

Vtom si vzpomenu na manželovy cigarety, otevřu přihrádku a podám jí je i se zapalovačem. Téměř mi je vytrhne z rukou a mezi námi se rozlije vůně jejího opalovacího krému.

„Když se David narodil, byl jako sluníčko.“

„Jistě že byl,” pronesu a uvědomím si, že bych teď měla být zticha.

„Když mi ho poprvé podali, abych si ho pochovala, byla jsem strachy celá bez sebe. Byla jsem přesvědčená, že mu chybí prst,” vloží si cigaretu mezi rty, při té vzpomínce se usměje, a zapálí si. „Sestřička tvrdila, že se to občas po anestezii stává, že pak člověka pronásledují podobné myšlenky. Dokud jsem mu dvakrát nepřepočítala všech deset prstů na rukou, nevěřila jsem, že je v pořádku. Co bych teď dala za to, aby Davidovi prostě jen chyběl prst.“

„Co je Davidovi?“

„Ale byl takové sluníčko, Amando, vážně, sluníčko. Celý den se usmíval. Nejradši ze všeho byl venku. Od malička byl úplně u vytržení z hřiště. Tady se nedá jezdit s kočárkem. Ve vesnici ano, ale odsud musíš na hřiště projít po cestách mezi sady a chatami, bláta až hrůza, ale on to měl tak rád, že jsem ho až tam nosila do tří let v náručí, celých dvanáct bloků. Když viděl skluzavku, výskal nadšením. Kde je v tomhle autě popelník?“

Pod palubní deskou. Vyndám ho a podám Carle.

„Potom David onemocněl, je to asi šest let. V dost složité době. Zrovna jsem začala pracovat na Sotomayorově farmě. Poprvé v životě jsem měla práci. Dělala jsem mu účetnictví, ale se skutečným účetnictvím to nemělo nic společného. V podstatě jsem mu rovnala papíry a trochu pomáhala s počty, ale bavilo mě to. Mohla jsem se hezky nastrojit a po městě zařizovat různé pochůzky. Pro tebe je to něco jiného, jsi z hlavního města, ale tady pro glamour potřebuješ záminku a tahle byla perfektní.“

„A tvůj muž?“

„Omar choval koně. To koukáš, co? Omar byl tenkrát jiný člověk.“

„Myslím, že jsem ho včera zahlédla, když jsme šly s Ninou na procházku. Projel kolem nás v dodávce, ale neodpověděl nám na pozdrav.“

„Jo, takový teď Omar je,” řekne Carla a zavrtí hlavou. „Když jsem ho poznala, ještě se usmíval a choval závodní koně. Měl je na druhém konci vesnice za jezerem, ale když jsem otěhotněla, všechno přestěhoval sem. Tenhle dům byl mých rodičů a Omar vždycky říkal, že až se mu zadaří a vydělá majlant, všechno přestavíme. Já jsem chtěla všude položit koberce. Vím, šílenost na tomhle místě, ale byla jsem tím nápadem nadšená. Omar měl dvě luxusní chovné kobyly, porodily klisničky, jako byly třeba Tristeza Cat a Gamuza Fina, ty se mu povedlo prodat a doteď závodí v Palermu a San Isidru. Potom se narodily další dvě a jeden hřebeček, už si nepamatuju, jak se jmenovali. V tomhle podnikání musíš mít dobrého hřebce a Omar si půjčoval toho nejlepšího. Ohradil kobylám kus pozemku, vzadu udělal výběh pro hříbata, vysel vojtěšku a potom se, už víc v klidu, pustil do budování stáje. Měl dohodu, hřebce mu půjčili vždy na dva tři dny. Jakmile se prodala hříbata, čtvrtinu peněz pak dal jeho majiteli. To je spousta peněz, ale když je ten plemeník opravdu dobrý a postaráš se správně o hříbata, každé se prodá třeba za dvě stě, dvě stě padesát tisíc pesos. Tehdy jsme u sebe zrovna měli jednoho úžasného koně. Omar ho celý den hlídal, chodil za ním jak zombie a počítal, kolikrát každou kobylu obskočil. Když chtěl odejít, čekal na můj návrat od Sotomayora a potom byla řada na mně. Já na něj jen občas mrkla z kuchyňského okna, asi si to dovedeš představit. No a jednou odpoledne jsem myla nádobí a najednou si uvědomila, že už jsem toho koně dlouho nezahlédla. Šla jsem k oknu, potom k druhému oknu, kterým je vidět dozadu, a nic. Jsou tam kobyly, ale po hřebci ani vidu. Vezmu do náruče Davida, už začínal chodit a celou dobu se snažil capat po domě za mnou, a vyjdu ven. V takové situaci není moc co řešit. Kůň buď někde je, nebo není. Z nějakého důvodu zjevně přeskočil ohradu. Je to vzácné, ale občas se to stát může. Došla jsem až do stáje a v duchu se modlila, aby tam byl, ale nic. Vydala jsem se podél potůčku, je sice malý, ale teče z kopce a kůň by klidně mohl někde níž pít a od domu by vůbec nebyl vidět. Vzpomínám si, že se David ptal, co se děje, před odchodem jsem ho vzala do náruče a teď se mě držel kolem krku a hlas se mu zajíkal, jak jsem přeskakovala z jedné strany na druhou. „Tai-je, mami,” řekl David. A hřebec tam byl, pil vodu z potoka. Teď už mi mami neříká. Sešli jsme níž a David chtěl, abych ho postavila na zem. Nařídila jsem mu, aby nechodil ke koni. Já jsem se k němu přibližovala po krůčcích. Několikrát poodešel, ale byla jsem trpělivá a za chvíli už se mě nebál. Povedlo se mi ho chytit za ohlávku. Hrozně se mi ulevilo, dobře si to pamatuju, vydechla jsem a nahlas řekla „kdybych tě ztratila, přišla bych i o dům, ty potvoro.” Chápeš, Amando, bylo to stejné, jako když jsem si myslela, že Davidovi chybí prst. Myslíš si: „nejhorší by bylo přijít o dům” a potom se stane něco ještě horšího a ty bys dala dům i život jen aby ses mohla vrátit zpátky do toho výchozího bodu a pustit ohlávku toho zatracenýho zvířete."

přeložila Dita Aguilera Grubnerová