Rachel Joyceová – Obchodník s hudbou

Ukázka:

17

Obchodní zástupkyně z Polydoru mu zopakovala to, co před ní všichni ostatní: na desky už žádné speciální akce nebudou, a sčítačku mu taky zadarmo nevymění. Mají zájem jednat jen s obchodníky, kteří jsou ochotní prodávat kompaktní disky.

„To je absurdní,“ stěžoval si ten večer Frank otci Anthonymu. „Vždyť už ty lidi znám léta. A najednou se ke mně chovají, jako bych byl na pokraji bankrotu!“

Seděli spolu v obchůdku s náboženskými předměty. Otec Anthony uvařil čaj a usadili se každý k jednomu konci dřevěného pultu ve tvaru L. Navzdory zimě se tu Frank cítil příjemně. Vdechoval vůni leštěnky, pod nohama cítil prošlapaný starý koberec a obdivoval prosté regály plné úhledně srovnaných sošek a figurek v prosebných a žehnajících pózách, modlitebních knih a sbírek duchovní poezie – jejichž hřbety už za ta léta vystavení slunečnímu světlu značně vybledly –, krabic s přáníčky a kožených záložek. Všechno to působilo tak nějak trvale.

„Napadlo tě někdy,“ zeptal se otec Anthony, „že je v tom jistá ironie?“

„Jak to myslíte?“

„Chceš po svých zákaznících, aby ti důvěřovali. Najdeš pro ně hudbu, kterou potřebují, a to samozřejmě nemusí být vždycky hudba, kterou chtějí…“

„Jasně, jasně,“ mávl Frank netrpělivě rukou, jako by chtěl jeho slova odehnat. „Přece jim pomáhám. To děláme všichni.“

„Někomu pomáhat je úplně něco jiného než se mu opravdu zapojit do života. Pomáháš výhradně tak, jak sám chceš.“

„A co tím chcete říct?“

Otec Anthony pokrčil rameny a usmál se. „Vždycky čekáš, že se změní ostatní, Franku. Ale co ty? Čeho se tak bojíš?“

Příštího odpoledne se Ilse Brauchmannová vrátila.

Už zase pršelo. Stála na chodníku zády k výloze, v ruce deštník; musela předtím překročit bezpečnostní pásku. Frank vyletěl ze dveří a teprve pak si vzpomněl, že mu něco chybí. Sako. Při pohledu na ni měl srdce až v krku a málem si musel držet obličej, aby se nezačal usmívat jako blázen.

Uši jí zdobily zelené náušnice. Předtím si jich vůbec nevšiml. Tedy těch uší. Možná proto, že měla tak zmoklé vlasy. Tak či onak měla ouška drobná a trochu zašpičatělá. Krátce a prudce oddechovala, jako by sem doběhla ve spěchu.

„To jsem já,“ vyhrkla svým lámaným přízvukem.

„No… ano. To vidím. Jste v pořádku?“

„Jenom jsem šla kolem.“

Pohledem se přesvědčil, jestli s sebou nemá nějakou další nebezpečnou rostlinu, ale zjevně tentokrát kaktus nechala doma.

Frank vytáhl cigaretu a cvakl zapalovačem, i když mu do něj neustále pršelo.

„Počkejte,“ řekla.

Rukou v kožené rukavičce udělala kolem zapalovače mističku, až vyskočil maličký žlutý plamínek. Jejich tváře na okamžik osvítila stejná zlatavá záře. Chviličku tak stáli vedle sebe, neříkali nic a jen společně promokali pod jejím deštníkem. Ten se zjevně hodil jen k tomu, aby sváděl vodu přímo na ně.

„Myslel jsem, že už budete pryč.“

„Ne. Jsem pořád tady, Franku. Našla jsem si tu práci.“

„Takže tu zůstáváte?“

„Prozatím ano.“

Ulicí se loudala kočka a packami vířila vodu na chodníku.

„Zachoval jsem se hrubě,“ hlesl.

„To máte pravdu,“ odvětila.

„Jak vám to můžu vynahradit?“

Prudce potáhl z cigarety, ale jeho plíce jako by nezvládaly kouř nasát. Slyšel šumění deště, kvílení sirén v dálce, slyšel i hukot dopravy za Unity Street, ale z Ilse Brauchmannové se pořád linulo stejné ticho jako ten den před třemi týdny, když omdlela před jeho obchodem.

„Pustila jsem si toho Vivaldiho,“ pronesla.

Odmlčela se. I on se odmlčel. Svět zatajil dech.

„No a?“

Sáhla po jeho cigaretě. Držela ji od sebe na délku paže, daleko od těla.

„Slyšela jsem všechno, o čem jste mi povídal. Ptáky a bouři a štěkot psa. Slyšela jsem letní den. Rachot hromu. Slyšela jsem vítr. Slyšela jsem, jak lidi kloužou na ledě, a potom usínají u krbu.“ Tohle všechno řekla s pohledem upřeným do ulice a s cigaretou svěšenou v prstech, jako by spadla z nebe jí přímo do ruky. Když mu ji vrátila, nesl filtr otisk rtů s růžovou rtěnkou. Musel si ji strčit do úst trochu ze strany.

„Zvládla jsem si Čtyři roční období poslechnout, protože jste mi pověděl, co v nich slyšíte. Takže jsem si říkala –“ Nerozhodně se odmlčela. „Napadlo mě, jestli byste mi nechtěl dávat hodiny.“

„Hodiny?“

„Nemusíme se scházet u vás v obchodě. Můžeme se potkávat třeba v kavárně. Anebo jít jen tak na procházku. Ráda bych poslouchala, jak mluvíte o hudbě. Totiž nemyslím to tak, že bych vás zvala na rande ani nic takového.“

„Rande? Proboha, to ne!“ vyhrkl jen pro případ, že by ho špatně pochopila. „Bože, to ne! To tak. Chci říct, probůh –“

Zasmál se.

I ona se zasmála.

On se přímo rozchechtal.

Úkosem se po něm podívala.

„No dovolte. Zas tak hrozná nejsem!“ Na tvářích už jí zase vyskákala růžová kolečka. „Zaplatím vám. Myslím za ty lekce. Řekněte si, kolik za to chcete. Mohli bychom se scházet jednou týdně. A navíc…“

Ohlédla se, aby nakoukla do obchodu, a nadskočila leknutím. Hned za oknem výlohy stál Kit s tváří přitisknutou ke sklu nad sololitovou deskou, tedy přinejmenším taková poněkud rozplizlá verze Kita. Zamával rukou jako ploutví.

Pokračovala: „A navíc mi připadá, že potřebujete zákazníky jako sůl. A mně byste tím moc pomohl.“

Pomoci jí? Jak by to probůh měl udělat? Neměl ani tušení, jaká hudba by ji potěšila. Prohrábl si rukou vlasy, ale byly nasáklé vodou jako hadr na nádobí. „Nemůžu vám dávat lekce hudby! Vedu obchod. Prodávám desky!“

Přikývla, jako by přesně tuhle odpověď čekala. „Jistě. Tak se vám Angličanům říká, ne? Národ hokynářů. Tak teď už to chápu. Víckrát už nepřijdu. Ztrapnila jsem se tu až dost.“ Sklonila hlavu. Poklepala špičkou promočené boty o mokrý chodník. „Zůstaňte si v tom svém obchůdku, Franku. Je to příjemné místo. Bezpečné.“

Otočila se a rozběhla se do deště. Křečovitě svírala deštník, jako by to byla řídítka, která ji vedla pryč od něj. Díval se za ní až na konec ulice, ale pak zahnula za roh a v mžiku byla pryč.

Kam teď asi půjde? Projde kolem těch velkých obchodů na Castlegate? Směrem k policejní stanici, ke katedrále? Do parku? A potom okolo opuštěných, zchátralých skladů? Poběží dál a dál, až k dokům – kde je to všude zarostlé plevelem tak vysokým, že sahá až k ramenům –, a potom k řece, a nakonec až k moři?

Odkud jsi přišla, Ilse Brauchmannová?

Kdo jsi?

Propásl svou příležitost. Jako by mu právě ujel vlak, anebo něco mnohem důležitějšího, co už se nikdy nevrátí. Nedokázal si vysvětlit smutek, který ho náhle zaplavil. Z hospody se vypotácel jakýsi postarší ochmelka. Našátral zeď domu, opřel se o ni a sklouzl až na zem.

„Počkejte!“ vykřikl Frank. „Počkejte!“

Tenisky mu bušily do chodníku a rozstřikovaly spršky deště. Prudce a hluboko vtahoval dech do plic. Utíkal po Unity Street, kolem hospody až na roh. Vdechoval vůni města.

Toho odpoledne se na Castlegate něco přihodilo. Kolemjdoucí si možná všimli obrovitého muže, jak bez saka dusá deštěm a pronásleduje elegantní mladou dámu v zeleném kabátě a v rukavicích. Ukradla mu snad něco? Nebo u něj něco zapomněla? Jsou snad přátelé, milenci, něco jiného? Ať už to bylo jakkoliv, byli oba mokří jako myši. Zůstali stát naproti sobě přímo uprostřed chodníku.

„Franku?“ vydechla. „Franku?“

Teď, když ji konečně dohonil, jako by jeho tělo najednou začalo stávkovat. Skoro nemohl dýchat a měl naléhavý pocit, že si potřebuje sednout.

„Rozmyslel… jsem… si… to.“

Tvář se jí rozzářila. „Vážně?“

Obrovská průčelí obchodů kolem nich zářila do deštivého šera jako zaoceánské parníky. Dolcis, Army & Navy, Tammy, Burton for Men, Woolworth. Lidé okolo nich spěchali se skloněnými hlavami a otevřenými deštníky, v rukou nákupní tašky. Ilse se zasmála. Frank se zasmál.

„Tak jak to provedeme?“ zeptal se potom. „Totiž já nikdy nic takového ještě nedělal –“

„Ani já ne. Taky je to pro mě poprvé.“

„Mohli bychom se scházet –“

„Ano?“

„Někde –“

„Ano –“

„Kde to oba známe –“

„Jako třeba –“

„Jako třeba u katedrály –“

„Ano –“

„A potom už –“

„Se uvidí?“

„Ano –“

„A kdy?“

„Příští pondělí?“

„Ehm –“

„Nebo ne –“

„Úterý?“

„V kolik hodin?“

„Na tom nesejde –“

„Tak si řekněte –“

„Ne. Vy si –“

„Půl šesté?“

„Půl šesté?“

A tak si domluvili první hodinu, pomocí útržkovitých, nedořečených vět, jimž skoro bez výjimky chyběly tečky.

Úterý. Ode dneška za týden. Před katedrálou, po zavírací době.

Frank celou cestu domů téměř hopsal, zardělý a natěšený jako dítě.

překlad Lucie Mikolajková