Zlodějka mýho táty - nový román Petry Hůlové

/ Petra Hůlová, Tomáš Weiss

V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Vychází 22.5. 2019
V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Vychází 22.5. 2019

Ukázka:

Macecha navrhla, že půjdeme do restaurace.„Máš rád hamburgry, ne?“ řekla a otočila se na mě a já se podíval na tátu a táta řekl: „Najít dneska slušnej podnik, kde si člověk může dát pořádnou flákotu, je skoro nemožný. Všude jenom nějaký veganský čufty.“
Hamburgry miluju, ale neřek jsem to. „Možná se u nás ze správy staví ještě jednou,“ řekla píp píp.
„Těch už se nezbavíme nikdy, lásko,“ řekl táta a chobotnici vyrazily k tátovi obě dvě chapadla najednou a začaly ho obeplejtat jako krajta. Nenávidím celej svět a nejvíc sebe. Možná za to, že táta odešel, může i to, že jsem zlobil, jak jsem to říkal i výchovný poradkyni ve škole. Že to táta neměl těžký s mámou, ale se mnou, a jen mi to nechtěj říct. Výchovná poradkyně si mě pak přitáhla k sobě. Potom se mě zeptala, kde mám přezůvky a proč po škole furt trajdámv ponožkách.
Stojíme na ulici a macecha s tátou se furt líbaj. I bráchové koukaj jinam. Franta kouká skrz líbání na obrovskej jezdící billboard s příběhem o nový bance. Jenom Martu maj napasovanou mezi nohama. Hraje si tam na jedináčka.
Když jednou přišel Marty táta, co nás s bráchama nezdraví nebo skoro nezdraví, tak na ni křičel „Čí seš“. „Čí seš? Jeho, nebo moje?“ Marta hrála s naším fotrem pexeso a nechtěla odejít se svým fotrem, protože zrovna vyhrávala, a její fotr řval „čí seš čí seš“ furt dokola. Macecha tam stála se založenejma rukama a blbým úsměvem a náš táta celej rudej přemlouval Martu, že to dohrajou, až se od svýho fotra po víkendu vrátí. Franta už stál nabalenej v chodbě a jejich fotr furt řval „čí seš čí seš“ a pak Martu chytnul a nes po schodech až dolů. Mlela nohama a ječela. Z ulice pak mávala do našeho okna a macecha s tátou jí mávali zpátky. Franta se držel za ruku svýho táty, nemával a já s bráchama taky ne. Nakonec šel k oknu otráveně zamávat Tonda, jako že za nás za všechny. Ať se pak nediví, že ho Marta miluje a myslí si, že budou mít svatbu. To má za to, idiot. Nakonec tátu vždycky ve všem poslechne.

Koukám na Tondu a přemejšlím, jestli si fakt chtěl něco udělat, nebo to byla jenom jedna z doktorovejch lží. Kolem Tondy tajtrlíkuje Marta. Chce, aby s ní hrál dračák, i když ho vůbec neumí a druhej musí říkat všechno nejenom za sebe, ale i za ni. A taky chce, aby ji Tonda popones, takže Tonda pro jistotu zrychlil. „Tondo!“ volá táta a pak chytnul Vojtu a Frantu za
ruku, protože jsme přecházeli silnici, ale mě za ruku nechyt a macecha nesla ječící Martu v náručí, takže jsem šel úplně poslední bez dozoru a mámě jsem pak napsal zprávu, že mě skoro zajelo auto. Troubilo a Vojta na něj ukázal fakáč. Marta se rozječela ještě víc, akorát když jsme vcházeli do restaurace.
Trvalo to hrozně dlouho, než nám to přinesli, a tak jsme se pod stolem kopali a Franta s Vojtou šermovali vidličkama jako v tý reklamě na špagety a táta řekl, že už nás do žádný restaurace nikdy nevezme. Objednal nám všem stejný hamburgry, abychom se nehádali, jenže když Vojta ten svůj otevřel a viděl, že je bez sejra, tak chtěl, aby ho táta vrátil, a Tonda řekl, že Vojta si plete hamburgr s čísburgrem, protože máma Vojtovi vždycky kupuje čísburgr, i když tomu říká hamburgr, protože máma ví, že Vojta hamburgrem myslí číze.
„Těšil jsem se na plátkáč,“ řekl Vojta a rozbrečel se a Tonda řekl: „Tak to máš smůlu, vole,“ a táta poslal Tondu pro další ubrousky, protože Marta vylila půl kečupu na stůl a všechny ubrousky už byly nasáknutý kečupem, a tak nebylo čím utřít limonádu, kterou Franta zvrhnul, když mu macecha řekla, aby jí podal tatarku. Píp píp chtěla dát Vojtovi sejra od sebe, protože si s tátou objednali velký hamburgry se vším, ale Vojta řekl, že její plátkáč je rozblemcanej, a proč mu táta neobjednal stejnej hamburgr, jako má sám, a táta řekl, že je to proto, že je s česnekovou omáčkou a s papričkama, který nemáme rádi, a já řekl, že by nám je určitě udělali i bez papriček, to stačí jenom říct, a macecha odšoupla židli a šla na záchod a Marta letěla za ní. Vojta složil příbor na stranu, jako že dojed, a vytáh z kapsy telefon.
„Říkal jsem, že mobily zůstanou doma.“
„Sáms hrál, když jsme seděli v čekárně, tati,“ řekl jsem a táta se rozčílil a pak přišla macecha a říkala, že táta na telefonu jenom něco vyřizoval do práce, a já řekl: „To může říct každej,“ a bylo dlouhý ticho, protože jsme tam seděli jen s macechou, táta odešel čúrat. Franta se celou dobu cpal a Marta pila brčkem maceše limonádu, protože tu svojí už měla vypitou, a když si toho všimnul Vojta, tak řekl, že chcem taky druhou limonádu, a pak tak, aby to macecha neviděla, vyndával z hamburgru kolečka okurky a lepil je zespoda k talíři.
Když se táta vrátil, zeptal se, jaký nám to přišlo u doktora. Tonda řekl, že se mu líbil doktorův účes, protože se teď furt zabejvá vlasama. Snad ještě víc než Jirkal. Máma mu musí vždycky, když u ní jsme, zastřihovat patku a Tonda jí před zrcadlem říká, kde přesně a jak, a pak je naštvanej, protože to vypadá jinak, než to chtěl. Vojta po tátovi loudí pastelky, co tam měl doktor na kreslení. „Mám už je u tebe kvůli Martě všechny polámaný,“ řekl a vypadal na bulení. „Blbě sis je schoval,“ říkám mu a Tonda řekl: „Já mám furt všechny radši v penálu,“ a táta řekl: „Tak to by stačilo,“ a mávnul na servírku a objednal nám všem druhý limonády. „Marta bude mít třetí, to je nespravedlivý,“ řekl Vojta a macecha řekla, že to není pro Martu, ale pro
ni za tu, kterou jí Marta vypila, a Tonda řekl tátovi, že by si měl objednat taky limonádu, protože měl jako jedinej jenom jednu, a že ji tátovi objedná. „Táta pije pivo, demente,“ zavolal jsem na Tondu, když vstával, že objedná limonádu, a za chvíli přišla servírka a řekla: „Objednávky alkoholu od dětí u nás nebereme,“ a táta řekl, že na pivo už stejně nemá chuť. „Když budeš hodnej, koupím ti celej kufřík s výtvarnejma potřebama,“ řekl Vojtovi, když servírka odešla, „musíš bejt ale fakticky hodnej,“ a Vojta řekl, že mu ho táta slíbil už loni k Vánocům, a nalepil
další kolečko cibule pod talíř, a táta řekl, že jestli bude takhle blbnout s jídlem, tak může na kufřík rovnou zapomenout.
Ale táta mu ho stejně koupí. Každej říká, že Vojta krásně kreslí. I učitelka ve škole a máma. Mám v krku bulení. Taky bych chtěl umět něco, co ostatní obdivujou a chválej, a myslím na svůj plán a že pořád nemám jedy a že už jsem dlouho nečetoval s Kamilem ani s nikým jiným na platformě a že bych chtěl zas navštívit Marka, ale nevím, co bych mu řek, a myslím na to, co asi dělá Džoudy s Jirkalem a jestli je Pavlína v Praze.
„Hry na mobilu jsou stejně lepší než kreslení,“ říkám, když už maj všichni skoro dojedeno.„Kreslení je pro mrňata.“
Franta staví pyramidu z hranolek, asi stejně jako já nesnáší studený hranolky, i když bych řek, že zrovna jemu je to jedno jako všechno.
„Kreslení rozvíjí fantazii,“ řekne píp píp a koukne na tátu, ale fotr ji neslyší, protože Marta bouchá skleničkou do stolu, že chce čtvrtou limonádu nebo spíš dělá, že neslyší, protože macecha dělá úču.
Jednou cestou z její blbý chalupy řekla macecha tátovi, že knížky o dracích, kostrounech a válečnejch bitvách, který mi kupuje máma, mě „nerozvíjej“ a bojím se kvůli nim večer usnout a nechci kvůli nim pustit tátu z palandy. „Jsem rád, že vůbec něco čte,“ řekl tehdy táta. Nechci tátu večer pustit z palandy, protože v pekle je to jediný, co mám, ty hnusná zlodějko našeho
táty, a táta tehdy řekl, že je zvědavej, co bude číst Franta, až přestane s komiksama, jestli bude vůbec číst něco bez obrázků, protože naše generace už je „taková“. Myslím na všechny ty knížky, co mi kupuje babička s mámou, a v krku mám bulení, protože jsou od lidí, co mě maj doopravdy rádi.
Když jdeme z restaurace, táta telefonuje. Přecházíme silnici a táta furt telefonuje s mámou a za ruku při tom drží Frantu, kterýho by si měla hlídat macecha. Místo toho nese Martu, co už dávno umí chodit. Jenže si všechno vyřve, a Tonda je nejstarší a Franta je ignorant a Vojta umí kreslit, jenom já jdu sám a každýmu jsem jedno. Je mi na bulení a cestou do pekla kopu do popelnic a odpadků kolem, který kvůli vedru strašně smrděj, a taky je kvůli vedru asi zapomněli odvízt nebo co, a táta jenom telefonuje a telefonuje a telefonuje s naší mámou.
„Půjdu tam taky,“ řekla macecha, když ten večer táta odcházel. Ležel jsem na palandě, hrál silvrbouny a zpod poštáře tahal rozteklý čokoládový bonbony.
„Nepřeje si to,“ řekl táta.
Pan Kouba u nás zazvonil v půlce prázdnin. Přišel s Pavlínou, že si pohrajem, a já si hned vzpomněl na všechny její zprávy, na který jsem neodpověděl, a taky mi to bylo blbý kvůli tomu, jak to dopadlo. Vím, že ze školy přišel dopis. Sám jsem ho mámě nesl ze schránky a říkala, že táta dostal stejnej. Proto se ten večer sešli. Pan Kouba, paní Koubová, máma a můj fotr. Macecha to měla od mámy zakázaný. „Žiješ teď se mnou, Jakube, a o Mikyho se starám stejně jako ona,“ slyším říkat píp píp ten večer přes dveře. Doktor říkal, že nemůžu chápat dospěláky. Ale já jim rozumím. Když lžou a proč. Macecha kvůli fotrovi. Ležím na palandě a můj bonbon se roztejká do hnědýho slizu měňavky gogo, co se maskuje za kadění.
„Je to Mikyho matka, pochop to. Chceš, aby nám zas natruc dělala naschvály?“
Jsem peřina, co nemluví. Rozmatlaná čokoláda je všude. Bulení necejtím v krku, ale na peřině, kterou mám na hlavě. Brečím a lížu si pusu. Je slaná od bulení a sladká od babiččinejch bonbonů. Když jsem slyšel, že táta konečně odešel, slez jsem potichu z palandy a zapnul počítač. Macecha vedle rachotí nádobím, ale i kdyby pod dveřma viděla světlo, tak sem nepřijde. Ví, že když mi řekne, abych zhasnul a zalez do postele, protože už je deset, tak řeknu, že není, a může ukázat na hodiny, že je, a pak už nic. Čekám na tátu.
Anička, Pavel a Kamil jsou na platformě nejčastějc večer. Když zapnou kameru, vidím je. Anička má pokoj jako holka, Kamil v terárku za sebou žlutozelenýho gekona a u Pavla buď je, anebo není všude kolem poházený oblečení. Má macechu stejně jako já a podle nepořádku se pozná, jestli je u mámy, anebo u macechy s fotrem, protože macechy neuklízej a lžou, když říkaj, že je to kvůli tomu, že je to „nevýchovný“, protože to maj dělat děti. Ne. Jsou jenom líný.
„Udělej mu to samý,“ píšu Aničce. „Jenom nesmíš udělat chybu. Nesměj natočit, jak utíkáš po ulici. Máte tam kamery?“
„Všude sou kamery, vole,“ píše Kamil.
„Bydlí s náma,“ píše Anička
Kamil posílá řadu chechtáků.
„Nebo uteč,“ radím jí.
Kamil dělá chytrýho, i když nic nezkusil. Já jo.
„Máma mi o pedofilech říkala. Jeden chodil kolem naší školy,“ píše Anička. Posílá chechtáka, protože se opičí po Kamilovi.
„Stačí říct, že ti to dělá, prostě si to vymyslíš,“ píše Kamil.
„Jo. Mámy nám věřej.“
Kamil posílá další řadu chechtáků.
„Řekneš, že na tebe šahal, a máma ho vyhodí,“ píše Pavel.
„Užs tu dlouho nebyl, kámo.“
„Musel sem se učit…“ píše Kamil.
„Kecáš.“ Řada chechtáků.
Pavel píše, že jeho macecha bude mít s jeho tátou mimino.
Anička píše, že mimino bude řvát. Že má malýho bratrance a ten řve.
„Víš to určitě?“
„Má břicho.“
„Babička měla břicho, a byla to jenom rakovina.“
„Třeba umře.“
„Už umřela.“
„Ne, macecha.“
„Na mimina se neumírá.“
„Třeba to není mimino.“
„Slyšel jsem, jak se o tom bavili. Nevěděj, jak mi to maj říct.“
„Řekni, že za to chceš psa nebo novej mobil nebo jet do Dětskýho světa.“
„Na psy jsem alergickej a v Dětským světě jsem byl. Chci všechny díly dragounů.“
„Byls v Dětským světě?“
„Já tam byl taky. Bylo to super,“ píšu hrozně rychle.
Pavel píše a pak to maže a pak zase něco píše.
Klepou se mi ruce a před očima mi písmena skáčou jako v autě.
Píšu: „Moje macecha bude mít taky mimino.“
Točí se mi hlava jako v Dizzy wizzy ve trojce, když je to rychlejší i než v tom letadle před havárkou. Když jsem chtěl začít bulet, protože to strašně moc chci smazat, ale nejde to, tak jsem uslyšel skřípací branku, co v pekle vede z ulice do zahrady.

Další články

Knihou Zlatá klec, první z dvoudílné série temných, napínavých psychologických románů, se švédská autorka Camilla Läckbergová vydala jako autorka novým směrem, vytvořila nezapomenutelnou hlavní hrdinku a vyslala do světa jasnou zprávu o právech žen. Zlatá klec vyšla 9. dubna 2019 současně v 27 zemích světa, včetně ČR.
Ukázky

Nevěř mu. Nevěř nikomu. Počkej si na pomstu.

Knihou Zlatá klec, první z dvoudílné série temných, napínavých psychologických románů, se švédská autorka Camilla Läckbergová vydala jako autorka novým směrem, vytvořila nezapomenutelnou hlavní hrdinku a vyslala do světa jasnou zprávu o právech žen. Zlatá klec vyšla 9. dubna 2019 současně v 27 zemích světa, včetně ČR.
 | Tomáš Weiss
Neal Stephenson si dokázal získat české čtenáře science fiction literatury zejména svými ranými romány Sníh a Diamantový věk. Vzestup a pád agentury DODO napsal spolu s Nicole Gallandovou. Jde o návrat k ději, k akci a k zábavě. Jde tu o magii i o cestování časem.
Ukázky

Napínavá a dramatická technofraška, které nechybí rozum ani srdce

Neal Stephenson si dokázal získat české čtenáře science fiction literatury zejména svými ranými romány Sníh a Diamantový věk. Vzestup a pád agentury DODO napsal spolu s Nicole Gallandovou. Jde o návrat k ději, k akci a k zábavě. Jde tu o magii i o cestování časem.
 | Tomáš Weiss
Kniha Pokušení být šťastní přináší melancholický a intimní příběh sedmdesátiletého hrdiny, který se světem ještě neskončil. Ba naopak, nevzdává se svých přesvědčení a nemíní usnadnit život okolí tím, že by se stal poklidným starcem. I přes protesty vlastních dětí a dalších blízkých si užívá plnými doušky. Italský autor Lorenzo Marone přichází s příběhem plným postav.
Ukázky

Příběh starého bručouna, cynika a sobce, kterému nelze upřít zkušený pohled na život

Kniha Pokušení být šťastní přináší melancholický a intimní příběh sedmdesátiletého hrdiny, který se světem ještě neskončil. Ba naopak, nevzdává se svých přesvědčení a nemíní usnadnit život okolí tím, že by se stal poklidným starcem. I přes protesty vlastních dětí a dalších blízkých si užívá plnými doušky. Italský autor Lorenzo Marone přichází s příběhem plným postav.