Byla jsem nejen první dámou, ale také nevěstou, vyjukanou čerstvou maminkou i truchlící dcerou

/ Michelle Obamová, Tomáš Weiss

Zatímco někteří jsou nadšení z velkohubého kovboje, mnoho lidí v Americe i po celém světě měli ze dvou prezidentských období Baracka Obamy přece jen lidštější pocit. Velký podíl na tom měla i jeho žena, Michelle Obamová. Jak bývá v Americe dobrým zvykem, jsou tady její paměti.
Zatímco někteří jsou nadšení z velkohubého kovboje, mnoho lidí v Americe i po celém světě měli ze dvou prezidentských období Baracka Obamy přece jen lidštější pocit. Velký podíl na tom měla i jeho žena, Michelle Obamová. Jak bývá v Americe dobrým zvykem, jsou tady její paměti.

Úvod:

Březen 2017

Když jsem byla malá, měla jsem prosté cíle. Chtěla jsem psa. Chtěla jsem dům se schodištěm – dvě poschodí pro jednu rodinu. Z nějakého důvodu jsem chtěla čtyřdveřové auto místo toho dvoudveřového buicku, tatínkovy pýchy a potěšení. Lidem jsem říkávala, že až vyrostu, budu dětská doktorka. Proč? Protože jsem měla ráda malé děti, a taky jsem brzy zjistila, že se tahle odpověď dospělým líbí. No ne, doktorka! To sis vybrala dobře! Tehdy jsem nosila culíky, komandovala jsem staršího bráchu, a ať se dělo, co se dělo, ze školy jsem vždycky nosila jedničky. Byla jsem cílevědomá, i když jsem nevěděla přesně,  kde ten můj cíl vlastně leží. Dneska považuju otázku Co chceš dělat, až vyrosteš?  za jeden z nejzbytečnějších dotazů, který může dospělý dítěti položit. Jako kdyby dospívání mělo nějaký konec. Jako kdyby se člověk v jistém bodě něčím stal, a tím to haslo. Prozatím jsem v životě stihla být právničkou. Byla jsem zástupkyní ředitele nemocnice a ředitelkou neziskovky, která pomáhala mladým lidem budovat smysluplnou kariéru. Byla jsem pracující černou studentkou na prestižní, převážně bělošské vysoké škole. V mnoha prostředích jsem byla jedinou ženou a jedinou Afroameričankou. Byla jsem nevěstou, vyjukanou čerstvou maminkou i truchlící  dcerou. A ještě  donedávna jsem byla také první dámou Spojených států amerických, což je povolání, které oficiálně žádným povoláním není, ale poskytlo mi tak široké pole působnosti, že jsem si to do té doby nedokázala ani představit. Bylo pro mě výzvou i zdrojem pokory, pozvedalo mě i sráželo k zemi, někdy se mi dokonce dělo všechno tohle zároveň.

To, co se za poslední léta událo, teprve začínám zpracovávat: od okamžiku v roce 2006, kdy se můj muž poprvé zmínil o možné prezidentské kandidatuře, až do onoho chladného rána letos v zimě, kdy jsem nasedla do auta s Melanií Trumpovou, abych ji doprovodila na inauguraci jejího manžela. Byla to jízda. Když jste první dáma, Amerika se vám předvádí ve svých extrémech. Při sbírání prostředků na charitu jsem se dostala do příbytků, kde to vypadalo spíš jako v galeriích a jejichž obyvatelé se koupou ve vanách z drahých kamenů. Navštívila jsem rodiny, které hurikán Katrina připravil o všechno a které s pláčem děkovaly už jen za funkční ledničku a sporák. Seznámila jsem se s lidmi, kteří mi připadali mělcí a pokrytečtí, a seznámila jsem se s jinými – třeba s učiteli, manželkami vojáků a mnoha dalšími –, kteří jsou neskutečně hlubokého a silného ducha. A seznámila jsem se s dětmi – se spoustou dětí z celého světa –, které mě chytily za srdce a naplnily nadějí, a jakmile se se mnou začaly hrabat v záhoncích na zahradě, jako mávnutím proutku na moji funkci úplně zapomněly.

Jen co jsem váhavě vstoupila do veřejného života, začali mě vyzdvihovat coby  „nejmocnější ženu světa“ a zatracovat jakožto „vzteklou  černošku“. Měla jsem chuť zeptat se těch, co mi nemohli přijít na jméno, jestli jim vadí víc, že jsem vzteklá, že jsem černá, anebo že jsem žena. S úsměvem jsem pózovala na fotkách s lidmi, kteří sice mému muži v televizi hnusně nadávali, ale stejně chtěli mít zarámovaný suvenýr na krbovou římsu. Slyšela jsem o temných zákoutích internetu,  kde se zpochybňovalo všechno, co se mě týkalo – včetně toho, jestli jsem žena, nebo muž. Úřadující americký kongresman si dělal legraci z mého zadku. Někdy to bolelo. Někdy jsem zuřila. Ale většinou jsem se snažila takovým věcem zasmát.

Zbývá ještě hodně toho, co o Americe, o životě a o vlastní budoucnosti nevím. Vím ale, jaká jsem. Můj tatínek Fraser mě naučil tvrdě pracovat, hodně se smát a držet slovo.  Maminka Marian mi zase ukázala, jak samostatně myslet a jak se nebát ozvat. A oba dohromady mi v našem stísněném bytě na jihu Chicaga pomohli pochopit, jakou hodnotu má náš příběh, jakou hodnotu má můj příběh v rámci velkého příběhu naší země. I když třeba není hezký ani dokonalý. I když je opravdovější, než by si člověk přál. Váš příběh je jenom váš, vždycky bude patřit jenom vám. Musíte si za ním stát.Osm let jsem žila v Bílém domě, kde je schodišť nepočítaně, a kromě toho tu jsou výtahy, bowlingová dráha a domácí květinářství. Spala jsem v italském povlečení. Vařil nám tým světových šéfkuchařů a jídlo nám nosili profíci vyškolení líp než číšníci z pětihvězdičkových restaurací a hotelů. Přede dveřmi nám postávali agenti tajné služby se sluchátky, pistolemi a záměrně nicneříkajícím výrazem a ze všech sil se snažili neplést se naší rodině do soukromí. Postupně jsme si na to jakž takž zvykli – jak na ten zvláštně impozantní vzhled našeho nového bydlení, tak na neustálou, nenápadnou přítomnost jiných lidí. Na chodbách Bílého domu si naše dvě dcery hrály s míčem a na zdejším Jižním trávníku lezly po stromech. To tady Barack do noci sedával ve Smluvním salonku a do noci se zaobíral zápisy z brífinků a koncepty projevů.  To tady naše fenka Sunny sem tam udělala  hromádku na koberec.

Občas jsem stávala na Trumanově balkoně a dívala se na turisty, co venku pózovali se selfie tyčemi, nakukovali skrz mříže a snažili se uhodnout, co se děje uvnitř. Někdy jsem se dusila při představě, že z bezpečnostních důvodů musíme mít zavřená okna, a že kdybych se chtěla nadechnout čerstvého vzduchu, bude z toho poprask. A jindy jsem zase žasla nad kvetoucími bílými magnoliemi v zahradě, nad každodenním shonem provázejícím chod vlády, nad majestátem čestné vojenské stráže. Přišly dny, týdny a měsíce, kdy jsem politiku nenáviděla. A pak byly chvíle, kdy mě krása téhle země a jejích obyvatel zaplavila tak, až jsem nebyla schopná slov.

A potom byl konec. I když víte, že to přijde, i když jsou závěrečné týdny plné dojemného loučení, stejně máte ten úplně poslední den jako v mlze. Ruka se dotkne Bible, zazní slova slibu. Jeden prezidentský nábytek vynesou, druhý přinesou. Skříně se vyprázdní a zase naplní. Stačí mžik, a na nových polštářích spočinou nové hlavy – nové povahy, nové sny. A když to tedy skončí a vy z téhle světově proslulé adresy odejdete naposledy, v mnoha ohledech musíte zase najít sami sebe. A tak mi dovolte začít jednou drobností, která se odehrála docela nedávno.  Byla jsem ten večer doma, v cihlovém domě, kam jsme se s rodinou nedávno přestěhovali. Náš nový domov se nachází v jedné poklidné čtvrti  asi tři kilometry od toho starého. Pořád se ještě  zabydlujeme. V obýváku máme nábytek rozestavěný stejně, jako stál  v Bílém domě. Všude jsou věci, které nám připomínají, že se nám to nezdálo  –  fotky z našeho rodinného pobytu v Camp Davidu, ručně vyráběné hrnečky, které jsme dostali od studentů indiánského původu, knížka s podpisem Nelsona Mandely. Ten večer byl z jednoho důvodu zvláštní  – všichni byli pryč. Barack někde na cestách,  Sasha venku s kamarády, Malia v New Yorku,  kde bydlí a pracuje, než půjde na vysokou. Doma jsem byla jen já a naši dva psi. Takhle tichý a prázdný dům jsem osm let nezažila. Měla jsem hlad.  Se psy v patách jsem sešla z ložnice do přízemí.  V kuchyni jsem otevřela lednici. Našla jsem chleba, vytáhla ze sáčku dva krajíce a zasunula je do toustovače. Otevřela jsem skříňku a vytáhla talíř. Vím, že to zní divně, ale když jsem si brala ten talíř, aniž by se někdo nabízel, že to udělá za mě, a když jsem pak sledovala, jak chleba v toustovači hnědne, přiblížila jsem se svému původnímu životu tak jak už dlouho ne. Nebo se možná právě začal hlásit o slovo můj nový život.

Nakonec z toho nebyl jen toust: udělala jsem si toust se sýrem – strčila jsem ty dva plátky chleba do mikrovlnky a nechala mezi nimi roztát pořádný kus čedaru. Pak jsem si ho vzala ven na zahrádku. Nemusela jsem to nikomu oznamovat, prostě jsem šla ven, byla jsem bosa a v šortkách. Zimní chlad konečně pominul. Na záhoncích u zadní zdi začaly zrovna pučet krokusy. Vzduch voněl jarem. Sedla jsem si na schody na terasu a pod chodidly ucítila břidlici ještě prohřátou sluncem. Někde v dálce zaštěkal pes a naši psi nastražili uši,  jako by je ten štěkot na chviličku zmátl. Napadlo mě, jak je asi ten zvuk musí šokovat, protože v Bílém domě jsme neměli ani sousedy, natož sousedovic psy. Pro ně bylo všechno tohle nové. Odklusali na průzkum zahrady, já ve tmě jedla toust a cítila  jsem se sama v tom nejlepším slova smyslu.  Nemyslela jsem na těch pár ozbrojených strážných, kteří sedí ani ne sto metrů ode v naší garáži, kde se nacházel na míru zbudovaný velín, ani na to, že ještě pořád nemůžu chodit po ulici bez ochranky. Nemyslela jsem na nového prezidenta, a vlastně ani na toho starého. Myslela jsem na to, že se za pár minut vrátím domů. Umyju po sobě talíř, zamířím do postele a možná si otevřu okno, abych cítila jarní vzduch – to bude ale krása. A také jsem myslela na to, že při takovém klidu mám první pořádnou příležitost k zamyšlení. Když jsem byla první dámou, na konci každého rušného týdne jsem už obvykle nevěděla, jak ten týden začal. Přichází čas, abych se začala cítit jinak. Z mých holčiček, které se do Bílého domu přistěhovaly s panenkami, dekou jménem Dečička a plyšovým tygříkem jménem Tygřík, jsou teď teenagerky, mladé ženy s vlastními plány a vlastním hlasem. Můj muž si také zvyká na život po Bílém domě, i on nabírá dech. A já jsem se ocitla na novém místě a mám toho tolik na srdci.

Další články

Sbírka esejů a přednášek Ursuly Le Guinové (1929 - 2018), která vyšla roku 2009 pod názvem Cheek by Jowl, je doplněná o často citovaný esej ze sedmdesátých let Proč se Američané bojí draků? je vůbec prvním vydáním jejích populárně teoretických textů v češtině.
Ukázky

Realismus v literatuře je nedávný vynález

Sbírka esejů a přednášek Ursuly Le Guinové (1929 - 2018), která vyšla roku 2009 pod názvem Cheek by Jowl, je doplněná o často citovaný esej ze sedmdesátých let Proč se Američané bojí draků? je vůbec prvním vydáním jejích populárně teoretických textů v češtině.
 | nakl. Gnóm
Poprvé odjel do Tibetu v roce 1993, pak ještě dvakrát. Napsal knihu, ve které na jednu stranu zcela vážně objasňuje, co je to vlastně žít zen, ale také knihu o vykladačích…
Protože jak se něco napíše a dva tisíce let na tom poté stovky a stovky kreativních zlodějů bouchaj kačky, vzniká přesně stejný počet nesmyslných výkladů původní myšlenky, kolik lidí na ní potřebovalo vydělat. Jiří X. Doležal - Velký obrazový atlas zen
Ukázky

JXD o zenu

Poprvé odjel do Tibetu v roce 1993, pak ještě dvakrát. Napsal knihu, ve které na jednu stranu zcela vážně objasňuje, co je to vlastně žít zen, ale také knihu o vykladačích… Protože jak se něco napíše a dva tisíce let na tom poté stovky a stovky kreativních zlodějů bouchaj kačky, vzniká přesně stejný počet nesmyslných výkladů původní myšlenky, kolik lidí na ní potřebovalo vydělat. Jiří X. Doležal - Velký obrazový atlas zen
 | Jiří X. Doležal, nakl. Jonathan Livigstone
Jiří Němec (1932–2001), klinický psycholog, filosof, publicista a překladatel, po maturitě (1951) začal studovat na Lékařské fakultě UK a přestoupil na FF UK, na odbor zdravotnické psychologie. Po promoci v roce 1958 pracoval jako klinický psycholog na pražské Foniatrické klinice. Po výpovědi v roce 1977 byl zaměstnán jako noční hlídač. Léta 1983–1990 strávil v emigraci. Ke stručnému medailonku tothoto člověka je ale ještě třeba lecos přidat.
Ukázky

"Starej" a jeho svět - začaly vycházet Zápisníky Jiřího Němce

Jiří Němec (1932–2001), klinický psycholog, filosof, publicista a překladatel, po maturitě (1951) začal studovat na Lékařské fakultě UK a přestoupil na FF UK, na odbor zdravotnické psychologie. Po promoci v roce 1958 pracoval jako klinický psycholog na pražské Foniatrické klinice. Po výpovědi v roce 1977 byl zaměstnán jako noční hlídač. Léta 1983–1990 strávil v emigraci. Ke stručnému medailonku tothoto člověka je ale ještě třeba lecos přidat.