Ukázka:

26. 4. 1754

Usrkl jsem z broušené číše lok vína a pokusil se potlačit zívnutí. Elizabeth se na mě přes sál povzbudivě usmála, ale  i tak jsem zoufale přemýšlel, jak se z oslavy vytratit.

Původně jsem chtěl pozvánku na výroční ples Williama Grahama, druhého vévody z Montrose, pořádaný každoročně na jeho zámku nedaleko Dundee, zdvořile odmítnout. Jenže Elizabeth mě nakonec umluvila, protože jen má přítomnost mohla zajistit vstup i jejím rodičům a lord Duncan MacDermott z obchodních důvodů potřeboval na akci proniknout.   A starý jakobita mohl přijít jedině jako tchán hraběte z Wavesbury.

Více než to Montrosovo mě těšilo pozvání do sídla MacDermottů na slavnost konanou přesně za pět dní, se kterou jsem i pomáhal. Samozřejmě nikdo nahlas neřekl, že se bude slavit starý keltský svátek Beltine, ale to ani nemusel. Všude se budou pálit ohně a kolem nich se bude hrát na zakázané dudy. Díky právní kličce s dudáky mého regimentu však u MacDermottů nikomu nebude hrozit zatčení. Oslava bude jistě upřímnější než Montrosův bál – a těšil jsem se jako malý kluk, až uslyším Elizabeth opět zpívat.

Montrosově plesu samotnému se dalo těžko něco vytknout. Vévoda si dal práci, aby vše bylo perfektní, a očividně nelitoval žádných výdajů. Drahá vína tekla proudem, dokonce i z některých fontán, tisíce svící na desítkách lustrů se odrážely v křišťálovém a stříbrném nádobí, na kterém ležely  ty nejvybranější pochoutky dovezené ze všech koutů světa,  a ani hosté nezaostávali za nádherou tanečního sálu. Dámy  v přepychových róbách se honosily šperky, které si často braly jen jednou nebo dvakrát do roka právě při takových příležitostech, a ani gentlemani se nenechali zahanbit. Byloaž fascinující, jak se někteří muži dokázali vyšňořit. Ale pod vší tou nádherou se skrývala faleš a hlavně ukrutná nuda. Pro spoustu nižších šlechticů byly podobné akce jedinečnou příležitostí získat přízeň někoho vlivného, případně vhodně provdat nebo oženit některého z potomků. To druhé se mě naštěstí již netýkalo, pochlebování od lidí, které jsem v životě neviděl, jsem si tu však užil ažaž.

S hrdostí jsem ale pozoroval svoji mladou ženu, která se ke mně pomalu blížila v doprovodu otce i matky. Rozhodně patřila mezi nejkrásnější ženy v sále, což vhodně podtrhovaly jak šaty kombinující tmavě a světle modrý satén, tak náhrdelník a náušnice s brilianty, které se v naší rodině dědily po generace. Jeden můj předek je prý našel v truhlici na palubě zajaté španělské galeony, alespoň se to tradovalo.

„Tváříš se jako boží umučení. Někdo by tě mohl začít i litovat,“ poznamenala, když došla blíž.

„Ale, Beth. Takhle se mluví s manželem? A navíc před lidmi…,“ napomenula ji matka.

Věděl jsem, že na rozdíl od lorda Duncana, který ke mně choval smíšené pocity, lady Margaret byla z hraběte jako zetě nadšená a bylo někdy až trapné, jak mi proti své dceři nekriticky stranila. Vůbec to ovšem nebylo potřeba, za rok, co jsme byli svoji,  by se naše spory s Elizabeth daly spočítat  na prstech jedné ruky.

„Ono to skoro mučení je,“ smutně jsem se usmál. „Před pár minutami jsem musel odmítnout syna lorda a lady Brownhillových do svého regimentu a vymyslet nějaký lepší argument, než že nechci důstojníka, který omdlí, jen když se na něj hlasitě promluví.

Elizabeth mi úsměv vrátila. „Tak jsi neměl chodit v uniformě a měl sis obléci něco elegantnějšího. Takhle, jak tu stojíš, vypadáš jako verbíř.“

„No tak, Beth!“ ozvala se znovu lady MacDermott.

Mezitím se hudebníci opět chopili nástrojů a ozvaly se první tóny předehry.

„Smím prosit?“ zeptal jsem vcelku zbytečně.

Uklonil jsem se a nabídl Elizabeth rámě. Ale než jsme se stačili zařadit mezi tanečníky, od dveří vedoucích na zahradu se ozvala rána, skoro bych se vsadil, že výstřel. Oba jsme se podívali tím směrem.

„Že by nějaká překvapivá součást oslavy?“ napadlo mě s nadějí na nějaké oživení.

Jenže to tak nevypadalo. Vchodem a dokonce i francouzskými okny vpadla dovnitř velká skupina ozbrojených mužů. Většina z nich byla prostě venkovsky oblečená, ale přes obličeje měla šátky nebo jednoduché masky. V rukou drželi pistole, muškety a někteří jen horalské meče nebo dokonce  i vidle. Bylo jich však vcelku hodně, možná i něco přes čtyřicet. V duchu jsem zaklel. Jestli Montrose na bále nešetřil, tak na strážích očividně ano. A nejbližší moji vojáci byli v Dundee, osm mil daleko.

Hosté se vyděšeně rozestupovali a doprostřed sálu se postavil pravděpodobný vůdce lupičů. Na rozdíl od svých lidí nebyl maskovaný, proto jsem si ho mohl dobře prohlédnout. Oblečený byl jako skotský šlechtic, přesně tak, jak zákon zakazoval. Měl kilt a pléd z kvalitního tartanu v šedivé, červené a modré barvě, a na hlavě tmavomodrý baret zdobený volavčím peřím. Byl velmi mladý, tak kolem pětadvaceti let, a hnědé vlasy po ramena mu lemovaly hezký, dámy by řekly až krásný, skoro žensky jemný obličej. Byl to ten typ, který muži nenávidí a ženy mu samy padají do náruče. Připomínal mi rytinu, kterou jsem kdysi viděl v jednom ze sešitů, jež se prodávaly na Londýnských rozích za půl penny a vyprávěly vesměs smyšlené historky o slavných zbojnících a hrdinech z Vysočiny.

Lupičům se zatím nikdo nepostavil na odpor. Většina mužů v sále sice měla meče, ale tasit proti mušketám a pistolím by se rovnalo sebevraždě. Mladý velitel smekl baret a vysekl okázalou úklonu.

„Dámy a pánové, mé jméno je lord Steafan Támhas Mac Pherson z Gaskmore. Já i mí následovníci jsme praví gentlemani, proto se nás nemusíte bát. Pokud nám dobrovolně odevzdáte své cennosti, nikomu nebude ublíženo.“

I hlas měl příjemný a melodický, jak si dával pečlivě pozor, aby své jméno vyslovil i v anglickém proslovu gaelsky správně. Už teď mi byl protivný, a to by na mě ani nemusel mířit horalskou pistolí.

Náš hostitel, vévoda z Montrose, k němu vykročil, ale lord MacPherson mu nedal možnost promluvit.

Namířil na něj zbraň a pronesl: „Vaše pomoc není zapotřebí, Vaše Milosti. Prosím, vraťte se mezi hosty.“ Poté se obrátil na svoje muže. „Pánové, začněte vybírat.“

Asi měli vše připravené, protože někteří lupiči schovali zbraně a chopili se jutových pytlů, které si s sebou přinesli. Metodicky pak začali procházet mezi hosty a každého nutili odevzdat veškeré šperky. Sem tam někdo protestoval, ale zatím postačila jen pozvednutá pistole, aby všichni spolupracovali. Několik dam omdlelo, ale podezříval jsem je, že to pouze předstírají, aby se vyhnuly okradení. Stejně jim to nepomohlo, protože lupiči si náhrdelníky, náušnicemi a prsteny jednoduše posloužili sami.

Jejich velitel si bohužel vybral za cíl mě. Asi ho přivábil můj červený kabát, i když jsem nebyl na plese zdaleka jediný v britské uniformě, nebo možná Elizabeth stojící vedle mne. Ani se nenamáhal s pozdravem, jen pokynul svému společníkovi a ten přede mě nastavil již zpola zaplněný pytel. Nechtěl jsem riskovat hlavně životy Elizabeth a její rodiny jen kvůli šperkům, proto jsem jen pokrčil rameny, sejmul zlatý pečetní prsten a z kapsy vylovil zlaté hodinky. Oboje jsem pak poslušně odevzdal. Lord a lady MacDermottovi se také nebránili, i když jsem si všiml, že můj tchán i tchyně na Mac Phersona hleděli podezřívavě, jako by ho snad poznali.

„Děkuji na sto tisíckrát,“ pokýval vůdce lupičů ironicky hlavou.

Elizabeth na okamžik zaváhala, možná přeceňovala hodnotu, kterou pro mě její klenoty měly.

„Dej, prosím, pánovi ty šperky, drahá,“ požádal jsem ji pro jistotu.

Pomalu si sundala prsteny a pak se ke mně otočila zády.

„Pomůžeš mi, prosím, Davide?“ zeptala se mě. „Nerada bych náhrdelník poškodila.“

Jak promluvila, MacPherson se na ni zkoumavě zahleděl.

Možná ho překvapil její skotský přízvuk.

„Mám tu čest s lady Elizabeth MacDermott?“ zeptal se.

„Ano…, tedy ne,“ odpověděla zmatena tím, že použil její dívčí jméno.

„Můžete si nechat své šperky, mylady,“ usmál se na ni.

„Vy nás totiž doprovodíte.“

„Tak na to zapomeňte, MacPhersone,“ okřikl jsem ho.

„Vezměte si, pro co jste přišel, a zmizte, než dorazí vojsko.“

V okamžiku, kdy jsem zvedl hlas, namířilo na mě asi půl tuctu hlavní.

„Ještě se nenašel červenokabátník, který by mohl rozkazovat lordu Steafanovi Támhasovi MacPhersonovi z Gaskmore, pane!“ odpověděl teatrálně a uchopil Elizabeth za paži.

Ta se mu okamžitě vytrhla.

„Nechte mou ženu na pokoji, zatraceně,“ zvolal jsem bez ohledu na zbraně kolem sebe.

Do této chvíle mi přepad přišel skoro jako příjemné rozptýlení, ale náhle začalo jít do tuhého. Oba MacDermottovi se postavili před nás.

„To by stačilo, Steafane,“ řekl lord Duncan. „Nech mou dceru být. Znal jsem tvého otce a s tímhle by nesouhlasil. Okrádej si Angličany a lidi z Nížiny, ale Beth se nedotýkej.“

„Jste to vy, kdo jí ublížil vynuceným sňatkem se Sassenachem, ne já, MacDermotte,“ opáčil MacPherson. „Tak si mě nedovolujte poučovat.“

„Ale náš sňatek nebyl vynucený,“ namítla Elizabeth.

„Aye, mylady,“ přikývl, „chápu, že to musíte říkat. Nemusíte mít nejmenší obavy, zaručuji vám absolutní bezpečí.“

Zaskřípal jsem zuby a bez ohledu na lupiče, kteří nás postupně obstoupili, jsem položil ruku na jílec meče. V tu chvíli mě někdo udeřil pažbou pistole do zátylku a zděšená tvář mé ženy byla to poslední, co jsem viděl, než jsem ztratil vědomí.

•Probralo mě cosi vlhkého na tváři. Otevřel jsem oči a uviděl lady MacDermott s ustaraným výrazem, jak znovu namáčí hedvábný kapesník do umyvadla se studenou vodou. Pomalu jsem se posadil.

„Elizabeth?“ zeptal jsem se.

Hlava mi třeštila, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Lord Duncan mi podal ruku a pomohl mi se zvednout.

„MacPherson ji odvedl,“ odpověděl trochu zahanbeně.

„Nedalo se nic dělat.“

V hloučku, který nás obklopoval, byl i vévoda z Montrose a několik mužů v prostším oblečení.

„Budeme je pronásledovat, lorde Wavesbury,“ řekl, když viděl, že už jsem při smyslech. „Můžete mi věřit, ani jeden z těch horalských lotrů neuteče. Všechno vrátím, včetně vaší ženy.“

Mluvil rozhodně, i když mu hodně scházelo do tvrdosti jeho otce, který na Vysočině neblaze proslul. Například i svým sporem s legendárním psancem Robertem Royem MacGregorem.

Zakroutil jsem hlavou, což se ukázalo jako špatný nápad, a skoro jsem znovu upadl.

„Mohu-li vás požádat, nechte to na mě, Vaše Milosti, a na královských vojácích,“ požádal jsem ho. „O ukradené šperky nemusíte mít strach.“

To poslední, co jsem si přál, byla zuřivá bitka mezi MacPhersonovými zbojníky a Montrosovou soukromou armádou s Elizabeth lapenou uprostřed.

„Pochopil jsem, že toho muže znáte, lorde MacDermotte,“ oslovil jsem svého tchána.

„Cože?“ vybuchl Montrose a já se musel přemáhat, abych se nechytil za hlavu. „On měl komplice přímo pod mou střechou?“

„Prosím, Vaše Milosti,“ opáčil jsem netrpělivě, „má unesená žena je dcera lorda MacDermotta.“

„Aye,“ přikývl můj tchán, „spíše jsem znal jeho otce. Ještě z doby před povstáním, když byl Steafan ještě dítě. Ale jeho otec byl rovný chlap.“

„A jakobita,“ neodpustil si vévoda.

„Myslíte, že může Elizabeth ublížit?“ zeptal jsem se. MacDermott neznatelně zakroutil hlavou. „Nay, nemyslím si. MacPherson byl vždy takový spíše neprakticky romantický hrdina. Považoval se za rytíře chránícího Skotsko i Skoty. Syn je celý otec. Ale už jsem o Steafanovi i jeho lidech slyšel.“

„Takže loupí už dlouho? A to s tím nikdo nic neudělal?“ zeptal se Montrose nasupeně.

„Nebylo to nic velkého,“ pokrčil rameny lord Duncan.

„Pár přepadených kočárů, nějaké to výpalné. Nic podobného dnešku, to by se rozkřiklo. A k tomu chytání… Zkuste najít horala na Vysočině. Nemám, pravdu, Vaše Milosti?“

Vévoda si pohrdlivě odfrkl, ale já si na něco vzpomněl.

„Když o tom mluvíte, asi jsem o něm něco četl v nějakých londýnských novinách. Ten článek ho skoro blahořečil. Takový skotský lupič gentleman, novodobý Robin Hood. Ochránce dam v nesnázích, bohatým bere, chudým dává. Neznělo to příliš věrohodně, proto jsem tomu nevěnoval moc pozornosti.“

„Co jsem slyšel, opravu rád zachraňuje dámy v nesnázích,“ poznamenal můj tchán nešťastně.

Lady Margaret mě konejšivě uchopila za paži, když si všimla, jak jsem vztekle zaťal pěst.

„Myslíte…, myslíte, že by byl schopen Beth ublížit v tomto směru?“ neudržel jsem se.

„Násilím? Nay, tomu nevěřím,“ utěšoval mne můj tchán.

„Ale nechápu, proč odvedl právě ji. Pro výkupné by tu byli lepší adepti. Například Jeho Milost vévoda.“ Ten na něj vrhl nevraživý  pohled,  ale  MacDermott  zamyšleně pokračoval.

„Blábolil něco o vaší svatbě. V každém případě ji musíme zachránit. Devatenáctiletá dívka určitě není v rukou zbojníka úplně v bezpečí. Po pár sklenkách whisky se v noci na Vysočině může stát leccos.“

Jestli se mě snažil uklidnit, moc dobře na to nešel. Montrose si neodpustil poznámku „Zvláště, když jsem zaslechl, jak si zdejší dámy o tom lupiči špitají. Víte, jaké jsou ženy.“

Přece jen se jim podařilo mě znervóznit. Ale osten žárlivosti rychle zahnala vzpomínka, jak se osamocená Elizabeth vplížila do kobky na Barbadosu, aby mi tam zachránila život. Opravdu jsem neměl důvod o ní pochybovat.

Raději jsem změnil téma.

„Máte  alespoň představu, kam ji mohl odvézt?“ MacDermott nešťastně zakroutil hlavou a chtěl něco  říct,ale jeho žena ho předešla: „Já myslím, že vím, kde by se mohli ukrývat. Jeho otec míval takové romantické zákoutí, kam se schovával před světem. Párkrát mě tam vzal, když se mi dvořil. Než se objevil Duncan.“