Text plyne lehce a ve chvíli, kdy už máte pocit, že je vše jasné, objeví se zápletka či naprosto nečekané odhalení. Je to román o matkách a dcerách, o lásce, o tom, jak je těžké najít sebe a pochopit své nejmilovanější.

Po matčině předčasné smrti nachází starší dcera Markéta její deník z Londýna. Vznikl před pětadvaceti lety, má dvě verze, ale jednu z nich matka nikdy s nikým nesdílela… Markéta čte neznámou verzi jí známého příběhu. Doteď byla přesvědčená, že o své matce ví vše, měly spolu vztah, který by jim mohl kdekdo závidět, ví, že se snažila vždy vytvořit pro své milované dcery fungující model rodiny, ve kterém po několika zklamáních chyběl mužský element, a že to nebylo jednoduché. Jak tedy zvládla ještě druhý život?  Co všechno se dá z deníkových zápisků vyčíst?

Víme toho o sobě v rodině dost, nebo málo? Může člověk aspoň na chvíli vystoupit ze všech svých rolí? Pochopí pak lépe své mantinely? A je láska jen doplněk, nebo smysl života?

O autorce

Tea Olivová je pseudonym a autorka, která své jméno ponechává mimo literární svět, o ní napsala:

Tea se narodila v mé hlavě někdy kolem roku 2007. To je hezký letopočet. Je tedy o něco mladší než já. Myslím, že literární svět si zaslouží autory s poetickými jmény. Nejsem literátka z povolání, i když vzdělání na to mám, přesto si své civilní jméno nechám do svého civilního života.

Jaká Tea je? Má všechno, co já nemám: odvahu nezávislých, drzost mládí, fantazii bez hran, lehkost rozhodování, pregnantní vyjadřování, dlouhé husté vlasy a permanentně zasněné oči. Je spíš éterická než uchopitelná, nepraktická, upovídaná, ve všech směrech nenáročná a přesvědčivá. S ničím se moc nepáře a problémům se zdaleka vyhýbá. Nemá je ráda a neumí je řešit. Miluje hořkou čokoládu s mandlemi, samotu a teplo. Z okna se nejradši dívá na déšť. Ke své existenci potřebuje někoho z jiného těsta, někoho jako jsem já.

Ukázka:

POD OLIVOU

Týna vypadala skvěle. Na přírodní blondýnku byla za týden opálená nezvykle tmavě. Hustá hříva dlouhých jemných prstýnků a výrazně modré oči jen konturovaly fyzickou dokonalost. Markéta její línou chůzi poznala už z dálky. Je možné, že tohle pomalé stvoření kdysi bylo třicáté sedmé v republice v tenise starších žákyň? Sedly si u majáku pod slunečník a objednaly dva vinné střiky.

— Všechno v pohodě?

Markéta jen přikývla. Objaly se.

— Tak na nás, přiťukly si a Markéta vypila sklenku najednou.

Týna usrkávala z té své a vyčkávala. Nechtěla ji zahltit hned v prvních minutách vším, co se jí honí hlavou, koho tu za uplynulý týden potkala a co všechno se za ty tři roky v městečku změnilo.

— Po tomhle se mi stýskalo! Objednalas tohle počasí i na příští týden, nebo jen na ten svůj?

— Neboj, Marky.

— Nebojím. A fouká?

— Jasně. Každej druhej den. V úterý byla pořádná bura. Matýsek vůbec nemohl spát. Já taky celou noc nespala. Kolem půlnoci mě napadlo: dneska by to šlo… Kdy to chceš…

— Uvidíme. Mluvila jsi se Zoranem?

— Jo. Včera jsme byli s Matýskem na Svatém Blaži. Je tam víc stínu než na Modrý, dyť víš.

— Hm. A co říkal?

— Moc nevím. Dyť ty víš, že chorvatsky neumím a do angličtiny se nehrnu!

— Ty neumíš ani česky… Vždyť je to tak podobné! Tak jak se tvářil?

— Nooo, já jsem mu to tak úplně neřekla.

— Jak neřekla?

— Ptal se na mámu. A taky proč bydlím v hotelu, když u něj je pokojů dost, jestli jsem prej snad někdy byla jako nespokojená…

— Dál.

— Ne, povídám, ale Honza je prostě takovej…

— To víme. Dál.

— A taky jsem se ho ptala, jestli nechá Matýska řídit loď, jako nechal mě… Víš, že jsem úplně zapomněla, že se jmenovala Zagonetka? Vzpomínáš, jak… kolik mi to mohlo být…

— Još dva gemišta, houkla Markéta na servírku. — Týnko, to je teď jedno. Co jsi mu řekla o mámě?

— Že přijede dneska.

— Nic víc?

— Nechtěla jsem před ním brečet. Zamlouvala jsem to, jak to šlo.

— S Matýskem to nemohlo být těžké!

— Ne, to je fakt. Je z tý vody úplně casnej. A taky se mu líbí celý den bez plín. No mně to teda taky vyhovuje, to je fakt…. Přehodit výhybku. Aspoň na chvíli!

— Takže nic neví…

— Jestli se nepotkal s Jurou, když jsi odešla…

— Jura spí, má toho po cestě plný zuby. Zajdu za Zoranem ještě teď večer.

— No, to bys měla. Jinak bude mámu vyhlížet, to už víme… mrkla na Markétu spiklenecky a dopila svou sklenici. Markéta je urputná, nic ji nerozhodí.

To spiklenectví nezaklaplo. Signál nezachycen. Dvě samostatné jednotky se pozorovaly a přemýšlely spíš každá o svém než o společném. Co teď říct? Jak to bude? Jak se to udělá?

— Nechám to na tobě, Marky. Zítra dej vědět, až vyrazíte k vodě. My budeme tady někde pod olivou.

— Pod olivovníkem, Týno.

— To máš jedno. Jako pod hruškou. Prostě tady někde, u majáku. Víš, že ti trochu závidím?

— A co prosím tě?

Ticho. Dlouhý upřený pohled přímo do zornic.

— Ty máš ještě tátu.

Vzala Týnu za ruku. Přisunula si svou židli těsně k ní a objala ji. Spojení navázáno. Týna si k ní položila hlavu, smáčela sestřinu sukni a vdechovala parfém, kterým Markéta voněla po celém těle. Dnes jí ta vůně nepřekážela. Byla u ní tak blízko! Měla pocit, že se obě choulí mámě na klíně, a cítila bezpečí. Věřila, že teď se může zeptat na cokoli.

— Myslíš, že se tam potkají?

Markéta neví, jestli by si zrovna tohle máma přála. Po všem, co jí prováděl ještě před rozvodem… Neodpustila mu. Ani potom. Ani když se dozvěděla, jak svůj život zahodil. Jsou vesmírná patra, která nemají společná schodiště. Ale copak tahle malá holka to pochopí? Týnin život ubíhal vždycky jinudy, nikdy by nepřipustila, že táta mámu trápil. Její táta. Jejich mámu. Markéta jí hladila blonďaté prstýnky a utírala slzy z tváří. I ze svých.

— Určitě. Neboj, tam se všechno srovná. A ty máš za odměnu Matýska. Nemysli na to.

— Za odměnu? Jak to?

— Už jsi zapomněla? Máma to vždycky říkala: že děti jsou za odměnu.

Ticho. Slané ticho se zavřenýma očima. Jen vlny dorážejí na betonovou zeď pod majákem.

— Jsem ráda, že tu jsi. Narovnala se, prohrábla si zlatavou hřívu, oči otřela hřbetem levé ruky. — Matýsek se za chvíli vzbudí, musím jít. Zítra se tu potkáme. A dneska tě zvu. Dobrou. Položila na stůl bankovku, objala Markétu a pomalu odcházela.

Markéta povolila ventil napětí. Sesunula se hlouběji do květovaného sedáku proutěného křesílka. Kolik tenhle vzor pamatuje sezon? Máma by řekla, že aspoň patnáct. Ale tolik to nebude. Vždycky ráda přeháněla. Před pěti lety, když tu byla poprvé s Jurášem, tu ještě nebylo ani tohle proutěné posezení. Seděli tu tehdy dlouho do noci. Připadala si jako na lavici obžalovaných. Tvrdá dřevěná židle bez opěr na ruku. Bez opěr. Natvrdo. Dlaněmi si podložila zadek. Sklopila oči. A pak mu to řekla. Že doktor řekl, trpělivost, mladá paní. Slzy. Příroda je mocná. Slzy. Vaše tendence k samovolným potratům není sice častá, ale není neobvyklá. Slzy, slzy. To chce čas. Myslela, že Juráš řekne, tak já jdu jinam, už nechci čekat. Juráš jí tady u majáku ty slzy utíral. A řekl, tak počkáme, když je mocná. Máme čas.

K čemu je tolik času? Co všechno se v čase může stát? Za co všechno čas může?

— Izvolite? Još jedan gemišt?

— Da. Ne. Bijelo vino čisto. Hvala.

Co všechno se v čase může stát? Všechno. Dočista všechno. Čekání na odměnu.

Obloha je temná. Markétě klouzal pohled po oblázkové pláži až tam, kde stíny lamp splývaly se stíny borovic. A borovice zakrývaly domy. A domy zakrývaly mírně kopcovitý obzor, jenž se zdvíhal hned nad městečkem. Silnici tušila někde nad přístavištěm jen podle světel jedoucích aut. Tma byla ještě temnější než hluboká voda za zídkou pod majákem. Otočila prudce hlavu na druhou stranu. Zátoka se tu otvírá jak černý klín děvky a volnost širého moře je na dosah. Jen ještě obeplout cíp ostrova, minout na druhé straně břeh Istrie a pak hou a hou a ještě. Na Itálii. Konečná. Každá voda má své hranice. Svůj břeh. Jen majáků je málo.