Sníh vládne svrchovaně

/ Christian Guay-Poliquin , Argo

Christian Guay-Poliquin (1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu.
Christian Guay-Poliquin (1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu.

Ukázka z knihy:

1

LABYRINT
 

Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme.
 

TŘICET OSM
 

Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa.

            Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům.

            Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy.

Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky.

            Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím.

            Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe.
 

TŘICET DEVĚT
 

Rám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník.

            V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů.

            Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl.

            Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu.

            Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli.
 

ČTYŘICET JEDNA
 

Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry.

            Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze.

            „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“

            Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce.

            „Něco pro tebe mám.“

            Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě.

            „Podívej se ven.“

            Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa.

            „Podívej se znovu.“

            Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro.

            Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči.

            „Podívej se líp,“ doráží Matthias.

            Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici.

            „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně.

            Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči.

            „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“
 

ČTYŘICET DVA
 

Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl.

            Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen.

            Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele.

            Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy.

            Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani.

            Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic.

přeložila Danuše Navrátilová

Další články

Autorka psala prý svou prvotinu celých sedm let. Škrtala, přepisovala a naslouchala připomínkám. Na textu je to znát. Je precizní a především nesmírně čtivý, žádná zbytečná slova. Román o ženách pro ženy není plytký a prvoplánovitý, navíc autorka je obdařena smyslem pro humor, takže hlavní hrdinka se nebere zas tak moc vážně a z mnohých nepříjemných situací vyjde právě díky smyslu pro sebeironii, s úsměvem.
Ukázky

Čtení o ženách i mužích, o tom, že jeden bez druhého nejsou nic a role jsou jen kompromis

Autorka psala prý svou prvotinu celých sedm let. Škrtala, přepisovala a naslouchala připomínkám. Na textu je to znát. Je precizní a především nesmírně čtivý, žádná zbytečná slova. Román o ženách pro ženy není plytký a prvoplánovitý, navíc autorka je obdařena smyslem pro humor, takže hlavní hrdinka se nebere zas tak moc vážně a z mnohých nepříjemných situací vyjde právě díky smyslu pro sebeironii, s úsměvem.
 | nakl. Jonathan Livingston
"Základní zpráva o nové Houellebecqově knize, románu Serotonin, zní: autorovi to i nadále víc než dobře píše, po pět let starém Podvolení napsal další knihu, která má šanci stát se evropským bestsellerem. Zejména její první čtvrtina, expozice rozkrývající hrdinův svět dřív, než do něj vstoupí vážná témata, je až jakousi autorskou exhibicí." Pavel Kosatík o novém románu Michela Houellebecqa
Ukázky

Takhle začíná nový Houellebecq

"Základní zpráva o nové Houellebecqově knize, románu Serotonin, zní: autorovi to i nadále víc než dobře píše, po pět let starém Podvolení napsal další knihu, která má šanci stát se evropským bestsellerem. Zejména její první čtvrtina, expozice rozkrývající hrdinův svět dřív, než do něj vstoupí vážná témata, je až jakousi autorskou exhibicí." Pavel Kosatík o novém románu Michela Houellebecqa
 | Odeon, Tomáš Weiss
Jak je to se zlem a dobrem za války? Co k sobě mohou cítit nepřátelský zajatec a malý kluk a jeho matka v Anglii roku 1944? Není to první příběh, ve kterém k sobě lidé získají sympatie navzdory ideologiím a velkým dějinám. Jenže není to tak snadné - ideologie umí srdce proměnít v led. A nejsou všechny příběhy jako Sněhová královna od Andersena. Chloe Mayerová - Chlapec ze sněhu
Ukázky

Horko mu pronikalo do srdce a tam rozpustilo ten zlý kus ledu

Jak je to se zlem a dobrem za války? Co k sobě mohou cítit nepřátelský zajatec a malý kluk a jeho matka v Anglii roku 1944? Není to první příběh, ve kterém k sobě lidé získají sympatie navzdory ideologiím a velkým dějinám. Jenže není to tak snadné - ideologie umí srdce proměnít v led. A nejsou všechny příběhy jako Sněhová královna od Andersena. Chloe Mayerová - Chlapec ze sněhu