Úvod

To, co nazýváme vnějším světem, na nás působí prostřednictvím našich smyslů barvami, chutěmi a vůněmi; vnímáme vzdálenosti, výšky i hloubky, proměny rychlé i pomalé, růst, umírání, plynutí... Vnější svět nás ovlivňuje rovněž prostřednictvím toho, co jíme. Pro náš vnitřní svět jsou typické bleskurychlé myšlenky i proměnlivé pocity. Za oblastí bezprostředních zážitků o různé intenzitě se rozprostírá rozsáhlá říše nevědomých psychických aktivit, kterou lze letmo zahlédnout ve snech a fantaziích. S nimi pak dále pracuje naše představivost, která tato jinak sotva postřehnutelná hnutí odívá do hávu vypůjčeného z vnějšího světa. Propůjčuje si jeho barvy, struktury, výšky i hloubky; všechny kvality pak kombinuje těmi nejroztodivnějšími způsoby.

[Z nevědomí] nehovoří svět, jak jej známe my, ale neznámý svět psýché, o níž víme, že zrcadlí náš empirický svět pouze zčásti, a pokud jde o další část, utváří tento empirický svět v souladu s vlastními duševními předpoklady.

Pro duši jsou přirozeným jazykem metafory; pro každý nový význam volí vždy jiný obraz. Ve snu sice vidíme známé osoby a situace, ale doslovný výklad nás ke skutečnému smyslu snu nepřivede. Sen si s námi většinu doby škádlivě pohrává se svým „jako by“. Tak promlouvá neznámo naší psychiky k našemu vědomí. Na kolektivní úrovni jsou to mýty a strukturovanější pohádkové příběhy, které nám – opět jen zdánlivě – vyprávějí o událostech, které se měly přihodit za oněch časů, a o  bytostech, které v reálném světě neexistují. Obři, nymfy, mluvící zvířata a magické kruhy – to všechno jsou fenomény z jiné úrovně reality. Bohatství podobného druhu metaforiky, kterou přinášejí některé sny, objevil Carl Gustav Jung i ve zdánlivě chaotických alchymických textech.

Není jednoduché zjistit, kudy vede hranice mezi vnitřním a vnějším, mezi doslovným a symbolickým. Jsme šáleni nejen asociačními procesy a procesy vytváření symbolů probíhajícími v naší duši, ale na scestí nás může zavést i projekce obrazů do vnějšího prostředí. Vnitřní a vnější, fyzické a psychické jsou sice aspekty téže skutečnosti, ale naše vědomí se přece jen dožaduje jejich jasného rozlišení.

Při psaní o širokém tématu jídla jsem se snažila mít stále na zřeteli vzájemné ovlivňování vědomého a nevědomého, tělesného a duševního, doslovného a metaforického. Především jsem se ale pokoušela naslouchat psýché a tomu, co nám sděluje prostřednictvím snů, mýtů a zvyků, ale také obrazů, které, ač částečně skryté, jsou přece jen stále přítomné v naší řeči.

V současné západní společnosti je jídlo kupodivu stále velkým problémem. Pochopitelné nám to jistě připadá u společností s omezenými a nejistými sklizněmi kulturních plodin – jak tomu koneckonců bylo po většinu historie lidstva či jak je tomu dosud v mnoha oblastech světa –   nebo u chudých obyvatel jinak prosperujících zemí. Je těžké nemyslet na jídlo, má-li člověk neustále hlad, nebo mu hlad hrozí. Máme-li dostatečné zásoby jídla, nemusíme na ně stále myslet, ale můžeme se uvolnit a svoji pozornost můžeme obrátit i někam jinam. Konzumní společnost bohužel někdy přírodní zdroje naší planety doslova drancuje a výsledkem tohoto drancování je mnohdy jen pouhé rozhojnění již i tak dostatečně bohatého výběru. Současně však vznikají nové obavy a problémy spojené s jídlem.

Objektivní podmínky se sice stále zlepšují a většině z nás už hladomory nehrozí, ale zároveň jsme zranitelnější. Na jídlo a potraviny dnes projikujeme názory, které už nemají nic společného s nutným zajištěním základních životních potřeb. Nenaplněné emoční či sexuální potřeby uspokojujeme jíd-lem, které je vždy po ruce. Jsme-li rozčilení nebo smutní, saháme po jídle. Jídlo se stává i odkladištěm tajných strachů a nereálných představ o možnosti dokonalého zdraví.

Ovládnutí přírody a zajištění trvalého dostatku potravy je nepochybně velkým úspěchem. Není to ale vítězství vybojované jednou provždy. Příroda má nekonečné možnosti vždy znovu vyklouznout z našich snah usměrňovat ji, a klade tak před nás stále nové úkoly. Dřívější obavy z hladomorů dnes u mnoha lidí vystřídal strach z anorganických hnojiv, pesticidů, různých potravinových doplňků nebo obavy ze záření a genových manipulací. Tento strach vychází z reálných základů a společně s neurotickou projekcí skrytých jedů a temných konfliktů nevědomé části naší duše vede k démonizaci jídla, nebo naopak k tomu, abychom stále pátrali po zázračných ingrediencích (vláknině, nenasycených tucích, pšeničných klíčcích, mateří kašičce), jejichž užívání by nás docelilo, učinilo úplnými.

Jung již v roce 1930 zjistil, že: Lidé s duševními problémy jsou často fanatickými hledači zdraví. Neustále pátrají po těch správných jídlech nebo nápojích, nekouří, nepijí, používají spoustu zažívací soli a jsou častými návštěvníky lékáren. Zkoušejí všechno možné, přesto se ale nikdy necítí zcela zdrávi. Podobně překvapující je strach z tloušťky. Počet osob s poruchami příjmu potravy – problémem nepředstavitelným pro chudé společnosti, které stále ještě bojují o zabezpečení dostatečného množství potravy – se neustále zvyšuje. Tato kniha není knihou o poruchách příjmu potravy ani o dietách, které jsou velmi složitou záležitostí; ale v poslední kapitole se této problematiky lehce dotknu.

Kniha vznikla jednak díky mému zájmu o široké téma významu jídla, jednak díky mým zkušenostem z psychoterapeutické praxe, v níž jsem se setkávala s paradoxním utrpením z nadbytku. Hovoří-li duše o jídle, sycení, vyživování, hladovění, chuti či strávení něčeho, nemůžeme to brát doslova. V případě jednotlivých potravin musíme vždy brát v úvahu individuální i kolektivní asociace. Kolektivní asociace pak mají své kořeny velmi hluboko v kultuře. Při jejich sledování se často dostaneme zpět ke zkušenostem našich paleolitických předků či dokonce ještě hlouběji. Při bližším zkoumání duševního pozadí příjmu potravy pak postupně začínáme chápat i to, jak je reálný proces jedení ovlivňován symbolickými asociacemi a metaforickými atributy a rovněž interakcí mezi vědomím a nevědomím.