Pan N. uprostřed svých dnů

/ Jan Štolba, Tomáš Weiss

Jan Štolba (1957), básník, prozaik, literární a filmový kritik, hudebník. Vydal několik básnických sbírek (Čistá vrána, ex. 1988; Bez hnutí křídel, 1996; Nic nemít, 2001; Den disk, 2002), prózy Deník pro Marcelu Šternovou (smz. 1985), Provazochodcův sen (1995), Město za (1997) a úvahy o básnících a poezii Nedopadající džbán (2006; Cena F. X. Šaldy 2007). Teď mu vyšel román Nezastavitelný den.
Jan Štolba (1957), básník, prozaik, literární a filmový kritik, hudebník. Vydal několik básnických sbírek (Čistá vrána, ex. 1988; Bez hnutí křídel, 1996; Nic nemít, 2001; Den disk, 2002), prózy Deník pro Marcelu Šternovou (smz. 1985), Provazochodcův sen (1995), Město za (1997) a úvahy o básnících a poezii Nedopadající džbán (2006; Cena F. X. Šaldy 2007). Teď mu vyšel román Nezastavitelný den.

Ukázka:
1. Jak si pomohl

Pořezal se o světla. Byly tam střepy po zářivkách anebo zbytky světelného nápisu ve výši ramen. Běžel pryč tmou a lokty se otloukalo zdi v úzké uličce. Zabandážované konce černých kabelů, trčícíod podezdívky, ho šlehaly do nohou. Zakopl o poďobaný obličej patníkové sochy na rohu ve výši pasu. Maucta, vy jste tu taky? Šklebivec.

Odněkud se ozýval hlas, ale N. se nepokoušel odpovědět. Ostatně mohli docela dobře volat na někoho jiného. Není to tvoje starost. Na konci uličky se vynořil rozsvícený skleník jedné z rádoby pizzerií, o něž denně zakopával v průchodech a na nárožích, byla nacpaná lidmi, usedali s tácy ke stolům, zase se zdvíhali a oblékali si kabáty. Nic mi tu nepatří. Jen tak tak se vyhnul tlupě pořezů v nadmutých péřových bundách, postávajících před vchodem. Proč je měli, byla snad zima? Mně není nikdy zima! Před očima se mu mihl něčí dotuha vyholený krk, načepelené kotlety dopůlky čelistí. Kusy tetovaného draka lezly zpod límce. Někdo z tlupy vystrčil ven pěst. Hrst. Anebo chtěl někomu připálit? Ukázalo se, že v pěsti je ukrytá hrst drobných. Na poslední chvíli N. uhnul, ale déšť mincí, najednou lehkých a lesklých jako staniol,se mu rozševelil za zády. Vzápětí příval nadávek. Čuráku. Zmrde. Mrdko. Mamrde. Co ten tady dělá. Kam vole spěcháš. Šiškou vo schod málo. Kletby místy zněly až škádlivě, potutelně se čekalo, co bude. Pořád ještě to nemuselo patřit jemu. Maso. Nerozeznal, zda se ho hlouček snaží vyprovokovat, nebo se jen připletl k něče mu, co s ním nesouviselo. Až když ho jeden z nich chytil za loket, bylo jasné, že má problém. Kam se jako sereš. Nevidíš, že sou tu lidi? Mladík s čelem širokým jako pluh na něho nepřítomně zíral. Přestože N-ovi spílal, mimochodný úsměv mu nemizel z tváře. Napětí od všeho odpoutaného, dva dny neholeného holohlavého mnicha. Ser vocaď.

Proběhl pasáží a octl se v davu na rozsvícené pěší zóně. Sehnul se, aby si zavázal tkaničku. Klekl na dláždění, když v tom mu něčí koleno vletělo do obličeje. Jako když ti do ksichtu zahučí meteor. Napůl v zákleku se poněkud svezl k obrubníku, někde vzadu dusaly reprobedny, tuc, tuc, tuc, tuc. Začal sis bezděky pobrukovat tu melodii. Někdo ti do ruky vtiskl letáček. Agnus Dei? Odněkud odzadu jsi zaslechl uculené, mazlivě namoklé: Vstávej, pinďo... Tentokrát šlo o dívčí hlas, snad trochu přiopilý. Bezmocnost trvala o slastnou vteřinu déle, než měla, a N. najednou zatoužil nevstávat, mávnout nad vším rukou. Zvedl hlavu, zda aspoň koutkem oka nezahlédne, kdo do něj vrazil. Byl to někdo z hloučku v pasáži? Ne,tohle byl obyčejný chodec, snad cizinec, nebo místní byrokrat, ale jak ho poznat, nohy, kabáty, ruce i kufříky spěchaly dál. N. si všiml několika pohoršených pohledů. Co tady tenhleten vyvádí? Není sjetý? Že klečí? N. se zvedal a ohmatával si nos. Přiopilý dívčí hlas nemluvil k němu, ale dolétl sem od dvojice rozjařeně do sebe zavěšených  milenců, kymácejících se před rozsvícenou výkladnískříní plnou lustrů a skleněných figurek ve směšných polohách. Jedna kouřila porcelánovou fajfku. Jiná právě klouzala po skleněné banánové slupce. Husopaska vyváděla na pastvu hejno hus. Přiopilá dívka zdviženým prstem hubovala figurku skleněného kominíčka: Ty seš ale umouněnej... Kominíčku, můj strážníčku... Zatím co její milý jel dívce rukou nahoru po odhaleném stehně a něco šeptal, až oba vyprskli. Zdálo se, že ohromná prodejna lustrů, lamp, křišťálových cingrlátek a skleněných pitrýsků v úzké uličce nemá konce. Zdálky zářila cizincům vstříc, dlouze se podél ní sunul dav prakticky celý den, noc, kolik cizinců si právě teď na dně křivolaké rokle starosvětsky měšťanských domů potřebovalo zakoupit masivní lustr, odvézt si domů třpytivou kořist?

Vlekli se podél vitrín jako na běžícím pásu, křičeli nějaké pokřiky, vybuchovali smíchy,vzájemně si pózovali před fotoaparáty. Zároveň se bez přestání valili k ústí uličky, v jejímž úzkém jícnu se černal otevřený prostora mohutné, osvětlené věže náměstí. Tohle jsme vždycky chtěli. N. postřehl, že za rameny a kabáty kolemjdoucích je rozlehlý obchod docela prázdný. V moři světla za výkladem visely lustry jeden přes druhý, rozžaté lampy vytvářely tolik třpytu, že nikoho ani nenapadlo, aby vstoupil a něco si nedejbože koupil.

Haleluja. Bílé koule a širmy, křišťálové hranoly na šňůrkách a složité zavěšené drúzy zde zářily celou noc a potom zas příští den. Co mám s tím nosem, nepřerazil mi ho? Z postranní uličky napříč do rušné pěší zóny couval popelářský vůz. Brzdová světla řeřavěla mezi tmavými siluetami. Vůz varovně pípal. Nepř-EKO-na-telný servis! Davem letěla nadměrně velká ženská tvář s poplašným výrazem v očích, spolužačka z gymnázia! řekl si N. vteřinu předtím, než mu došlo, že jde o tvář čerstvě slavné televizní moderátorky.Televizní zprávy a debaty teď sledoval noc co noc. (Valící se zástup tvrdošíjně vyžadoval fant, jímž se vykážeš, půlku rozlomené věci, tu druhou mají oni.)

Z povzdáli kdosi s úsměvem hleděl k N-ovi. Kolemjdoucí v černé kožené bundě, zezadu jakoby ověnčený září broušených lustrů a dárkových váz, viděl N-ovu srážku a zakolísání a vrtěl nad tím hlavou. Co se všecko nestane. Vysoká postava s řídnoucími, nazad sčesanými vlasy, oči zatížené fialovými kruhy, kolem ohrnutého dolního rtu hrála přívětivá ironie. Ale vždyť se známe! Tentokrát se N. nepletl. Vídal toho člověka už roky, asi tak stejně staří stárli spolu ve stejném městě, míjeli se na nárožích, párkrát se málem pozdravili, ale nakonec spolu za celá léta nepromluvili ani slovo. Fialové očnice, jaké mají horníci, a rty jakoby obkroužené fialovou linkou vždycky vzbuzovaly dojem, že kolemjdoucí patří k nějaké cizí kastě, odněkud odjinud sem vyslané šířit chaos a nejistotu. N. kolemjdoucího od svého čerstvého návratu z ciziny zatím nepotkal. Dokonce si hned uvědomil, že si na něj za těch pár let, co tady chyběl, ani jednou nevzpomněl. A přece se ten člověk teď jakoby nic vynořil zpoza rohu, jako tolikrát předtím. (N. byl vždycky zvědav, co je ten chlapík zač. Přesně si vybavil, kdy a kde na sebe během času narazili: Před mnoha lety na nábřeží cestou na koncertní maraton napůl zakázaných kapel. Na schodech před barem periferního hudebního klubu, kde kolemjdoucí posedával s tlupou svých souvěrců. Pak jednou v ranní tramvaji cestou do kotelny, v níž byl N. před svým útěkem zaměstnán. Nebylo jasné, zda kolemjdoucí jede také někam zařezávat,  a nebo se teprve vrací z tahu. A v úplně nejvzdálenější době, pamatuje si N., spatřil neznámého ve frontě u pokladny filmového klubu (mezitím zrušeného). N-ův kolemjdoucí, tehdy ještě s vlasy do půli zad, stál v nabitém vestibulu klubu obklopen svou pestrou klikou a N. ho slyšel s nadšenou, něžnou ironií prohodit větu, již si z jakéhosi důvodu zapamatoval: Nejradši mám Zabriskie point... Protože tam ten dům na konci vyletí do povětří.

Toto sis měl navěky zapamatovat. Jenže celá léta, co jsi byl pryč, sis na tu větu nevzpomněl. Ale teď ti věta opět vytanula na mysli tak ostře, jako by to bylo včera. N.nikdy neviděl film Zabriskie point, tudíž nevěděl, o čem je řeč,a upřímně řečeno už tehdy, když ji zaslechl, mu věta přišla nadnesená. Jenže v těch dobách jste všichni žili v poněkud patetické křeči,tak jaképak copak. A přece se toho už nezbavil: Protože tam ten dům na konci vyletí do povětří — ) Ale já tě přece taky znám, kýval teď kolemjdoucí na dálku hlavou. Akorát jsem tě už dlouho neviděl. Kde ses toulal, člověče? Mezitím začala kolemjdoucímu za zády rachotit popelnice, plechové dno se zdvíhalo vzhůru, pak uvnitř popelářského vozu zaduněl převržený náklad a popelnice se zase sklápěla zpátky. N. zaregistroval přísnou tvář popeláře, jenž nedůtklivě rozhrnul okolní dav, aby mohl odvalit popelnici zpět k domovním vratům. Pak opět naskočil na stupátko a vůz se dal do pohybu. Kolemjdoucí mu musel uhnout a stačil ještě směrem k N-ovi pokrčit rameny, zase s odzbrojující ironií: Nojo, popeláři, co naděláš! Tohle byl vůbec první kontakt mezi nimi, za roky vzájemného míjení. Plus několik let,kdy N. absentoval. Teď kolemjdoucí odchází. Haló, moment, jaký dům, proč do povětří, co se stalo s lidmi, co s tebou kdysi táhli...Kam se poděly zářivé holky v tmavých pončech, s rovnými vlasy až do pasu? Jak se vůbec máš, co jsi zač, cos dělal celé roky? Záda kolemjdoucího se míhala nad davem zase tak spiklenecky paťatá, jako by váhala — spasit svět, nebo se mu vysmát? Proč jsem nepatřil k vašemu kmeni? V tu chvíli kolemjdoucí zdvihl ruku, aby se poškrábal na tváři, a N. si všiml, že má místo ruky zarudlý, znetvořený pahýl. Moment, tohle máš odkdy? Co to má znamenat? Člověk na pár let zmizí... Ale kolemjdoucí se už ztrácel v davu. Stále ještě v pokleku na obrubníku za ním N. zíral. Zavaž si tkaničku. No jó, my se tu všecky mordujem, máti nás furt pohání, jak prej jsme my magoři věčný břímě, ale když někdo přifrčí zpozad velký louže, to se nemusí nic voptávat, to je halt pán. A co s tím nosem, začíná poněkud brnět... Vstával, oprašoval se.

.............

 

Další články

Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale – stejně jako v případě jejího návratu – jen pouhá kapka štěstí. Román argentinské prozaičky Claudie Pinierové Kapka štěstí.
Ukázky

Muška jenom zlatá!

Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale – stejně jako v případě jejího návratu – jen pouhá kapka štěstí. Román argentinské prozaičky Claudie Pinierové Kapka štěstí.
 | nakl. Runa
První román od scenáristy Jurského parku Davida Koeppa. Místo dinosaurů tentokrát lidi ohrožují mikroorganismy z vesmíru. Houba a její podhoubí. Vlastně chce lidi vyvraždit plíseň. Místo války světů je tu tedy válka parazitů uvnitř lidského těla.
Ukázky

Sci-fi horor jako vystřižený ze starých dobrých osmdesátek

První román od scenáristy Jurského parku Davida Koeppa. Místo dinosaurů tentokrát lidi ohrožují mikroorganismy z vesmíru. Houba a její podhoubí. Vlastně chce lidi vyvraždit plíseň. Místo války světů je tu tedy válka parazitů uvnitř lidského těla.
 | nakl. Argo
Tento román má připomenout hrdinství několika tisíc Čechoslováků v moři utrpení, v něž se západní fronta první světové války proměnila. Tentokrát je v centrum pozornosti cesta mladého sochaře Petra Michalce světem a světovou válkou. Hrdina se proplétá časem let 1914–1918, prostorem Paříže a Francie a klopýtá přes nástrahy válečné, ale také přes potíže jednoho milostného vztahu. Dalibor Vácha - Za svobodu
Ukázky

Děsivá cesta sochaře Petra Michalce první světovou válkou

Tento román má připomenout hrdinství několika tisíc Čechoslováků v moři utrpení, v něž se západní fronta první světové války proměnila. Tentokrát je v centrum pozornosti cesta mladého sochaře Petra Michalce světem a světovou válkou. Hrdina se proplétá časem let 1914–1918, prostorem Paříže a Francie a klopýtá přes nástrahy válečné, ale také přes potíže jednoho milostného vztahu. Dalibor Vácha - Za svobodu