PROLOG

***

Začátkem roku 2018 mě oslovil malý divadelní soubor 11:55 čili „za pět dvanáct“. V experimentálním divadelním prostoru NoD v Dlouhé ulici v Praze chystali mladí umělci zajímavý projekt. Představení s názvem Pravda o 17. 11.

Nebyla to rekonstrukce událostí sametové revoluce roku 1989, jak by mohlo z názvu vyplývat. Byla to výpověď mladé generace o absurdní politické době, v níž žijeme. Hra byla postavena na reálných scénkách, a pokud obsahovala fikci, tak to byla fikce velmi realistická.

Soubor si mě pozval na konzultaci. Chtěli poznat zákulisí vývoje novodobé politiky, aby se ještě lépe vžili do svých postav. Nejčastěji ve hře parodovali Andreje Babiše, Václava Klause a Miloše Zemana.

V jejich šatně, z níž se improvizovaně stala malá útulná kavárna, jsem strávil asi dvě hodiny. Patnáct mladých lidí s napětím čekalo, že se dozvědí, kdo a jak tu za uplynulých třicet let tahal za nitky. Jenže to jsem jim sdělit nemohl. Na to by nestačily ani dva dny a možná ani dva týdny. A stejně bych nevěděl všechno.

Vzal jsem to tedy hopem a letem světem. Ale úplně nejvíc si pamatuji začátek svého vyprávění.

***

„Víte, revoluční doba roku 1989 byla nejkrásnější, jakou jsem kdy zažil. Nadšení, euforie, touha po svobodě, objevování demokracie. Po letech nesvobody a totality to bylo blahodárné nadechnutí. Bylo to něco mimořádného, nového a krásného.

Kdo jste to nezažili, nepochopíte, že v letech 1989 až 1990 byly pro nás téměř všechny nové tváře československé politiky naprostí miláčkové. Když jsem jako student vylepoval plakáty po ulicích a rozdával lidem letáky, nejvíc na dračku šli Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Jiří Dienstbier a hlavně Václav Havel.

Lidi tehdy obdivovali i Miloše Zemana. Ale ten se tak trochu vymykal vyjmenované čtveřici. Neměl takové charizma, nebyl tak hezký a pro mnohé ženy nebyl – jak bych to řekl – takový ten politický sexsymbol.

Fakt vážně i tohle jiskření si s sebou nová doba nesla. Nebylo se co divit. Po čtyřicetileté době zachmuřelých unylých tváří šedých komunistických pohlavárů – počínaje Gustávem Husákem a konče Miloušem Jakešem – to bylo oživení. Pamatuji si, jak mi řada lidí brala z rukou plakáty s portréty Havla a Klause. Nikoli pro další politickou agitaci, ale protože se jim prostě líbili. Možná si je doma vyvěšovali v obýváku, jako jsme to dělávali my teenageři s fotkami zpěváků či zpěvaček z časopisu Bravo.

Tehdy byli prostě noví politici cool. 

Celá řada z nich se od ducha revoluce a prozápadní orientace nikdy neodklonila. Ale hodně z nich se změnilo. Sklouzli ke zpochybňování porevolučního vývoje, přestali věřit demokracii nebo se prostě a jednoduše zprofanovali tím, že kradli nebo pomáhali krást svým známým či „jen“ zavírali oči nad takovým počínáním, protože jim to z mnoha různých důvodů vyhovovalo.

Divoká doba devadesátých let byla v něčem milá a dobrá. V něčem se nepovedla, něco se pokazilo a možná to způsobilo i jistý odklon země od přímočařejšího vývoje směrem k plnohodnotné zemi vyspělého západního typu…“

Mluvil jsem ještě dlouho, ale nakonec jsem svůj vstup uzavřel rokem 2011, který považuji za jakýsi začátek konce postrevoluční demokracie.

„A poté, co v prosinci 2011 zemřel Václav Havel, zemřela i jedna část demokratického vývoje. Ta druhá část politiků stále žije a vede zemi jinam, než jsme si to původně přáli. Těmi, kdo tu převzali otěže a diktují osnovu nové doby, jsou Miloš Zeman, Andrej Babiš a příznivci Václava Klause. Zeman to na rozdíl od ostatních dělá nejokatěji, nejvíc dramaticky a přímočaře.“

***

Mladí umělci byli samozřejmě zvídaví a položili mi sérii otázek. Ale na jejich úplně poslední dotaz jsem nebyl připraven. Ta otázka zněla zdánlivě jednoduše: Proč se Miloš Zeman tak změnil?

A tahle otázka zůstala v improvizované kavárně šatny divadla v Dlouhé ulici bez odpovědi. Jednoznačnou a stručnou reakci jsem v té chvíli neměl. Z debaty jsem tedy odcházel s tím, že zkusím zjistit, proč se Zeman za těch 30 let tak změnil. Tedy pokud se vůbec změnil.

***

Miloše Zemana jsem osobně poznal hned v roce 1989. Jednak jako vysokoškolský student na několika akcích a demonstracích. A jednak jako zakladatel Občanského fóra v rodném Nymburce.

Zeman tehdy přijel do Nymburka na předvolební debatu. A byl za hvězdu. Mluvil spatra, úderně, antikomunisticky a odhodlaně. Měl v hlavě tolik čísel a údajů, až z toho šla hlava kolem. Tleskal jsem mu jako divý a hned jsem si ho zaškatulkoval mezi ty, jež budu jednou volit. Zeman mi také poskytl rozhovor do Zpravodaje OF, který jsem tehdy začal v Nymburce psát a vydávat.

***

Později jsem Zemana zažil už jako profesionální novinář. No, s tím profesionálem by měl Zeman už tehdy asi problém, ale nechci předbíhat…

Zeman byl v roce 1992 poslancem ve Federálním shromáždění a já dostal v agentuře ČTK, kde jsem svou novinářskou dráhu začínal, na starost, abych s ním pořídil aktuální rozhovor na téma týkající se rozdělení československé federace.

Bylo to navečer a nebyl čas za ním osobně zajít do parlamentu. Zvedl jsem proto telefon, přiložil na ucho nahrávací zařízení a spustil diktafon. Zeman mluvil asi pět minut. Položil jsem mu tři nebo čtyři dotazy. A dělal jsem si přitom ještě poznámky. Jakmile domluvil, položil jsem telefon a běžel ke stolu, abych rozhovor hned přepsal.

Jenže z diktafonu jsem slyšel převážně jen praskající ticho. Hovor se nenahrál. Nakonec došla i baterie. Zemanův hlas se na záznamu začal hned ztrácet, pak jen zpomaleně mumlal, až přišlo zrnění. Po krátkém přemýšlení jsem sebral odvahu a vytočil číslo na Zemana podruhé. Řekl jsem mu pravdu, že se mi rozhovor nenahrál, ale že bych potřeboval zaznamenat jeho přesné formulace, protože politické debaty o rozdělení Československa byly tehdy skutečně citlivé a stačilo jedno nepřesné slůvko, někdy i pomlčka, a bylo zle.

Zeman se na mě obořil a sepsul mě za neprofesionalitu, že jsem si nezkontroloval stav baterky. Ale nakonec mě vzal na milost a spustil znovu. Ujistil jsem se, že diktafon nahrává, a pak jsem se nestačil divit.

Zeman mluvil jako předtím. Jako bych slyšel do slova a do písmene to, co říkal předtím. Připadalo mi to, jako by mi to Zeman pouštěl z nějakého svého záznamu a přitom jen držel sluchátko a kouřil cigáro. Jsem si dodnes jistý, že to bylo slovo od slova. Podle svých poznámek jsem poznal, kdy použil jednu konkrétní a důležitou vedlejší větu, ke které se později vrátil až v dalším odstavci a kterou rozvedl způsobem, jenž mě tehdy udivil. Prostě geniální práce politika s mozkem počítače. Opět jsem musel uznat, že Zeman byl v této disciplíně výtečný.

***

Po nějaké době jsem zase viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši, jak naprosto opilý Zeman dokázal působit dojmem, že neměl ani panáka. V tom byl začátkem devadesátých let také mistr. Tedy i v tom pití.  

Pamatuji si, že jsem zůstal po jedné akci v sídle ČSSD přímo v místnosti předsedy, tedy u Zemana, o něco déle, než jsem původně zamýšlel. Dozvěděl jsem se totiž, že k Zemanovi přijede každou chvíli televizní štáb, který bude v živém vstupu přenášet jeho důležité prohlášení. Tuším, že to bylo na téma česko-německých vztahů.

Dělal jsem, že ještě něco důležitého probírám s člověkem z jeho štábu, a zůstal jsem v Zemanově kanceláři i s jeho několika nejbližšími spolupracovníky. Zeman to zřejmě ani nezaznamenal a věnoval se pití alkoholu.

Já jsem tedy při předstíraném zájmu o debatu s jedním „zdrojem“ z kanceláře předsedy ČSSD sledoval druhým očkem Zemana a zíral, jak se svými nejbližšími do sebe lije jednoho panáka za druhým. Byl v rozverné náladě, mluvil rozvláčně, nahlas a říkal vtipy. Jeho spolupracovníci se řehtali, možná ani nevěděli proč. Jen do sebe klopili „lampy“, po nichž bych já byl mrtvý nebo minimálně pod stolem.

Pak dorazila Česká televize, technici v rychlosti natahali kabely, umístili světla a kamery. Zeman si mezitím odskočil na toaletu, personál posbíral ze stolu lahve s pitím. Po návratu z toalety Zeman přepnul na oficiální mód. Jako by byl stroj.

Před chvílí mi připadal jako opilecká troska, která jen taktak, že žvatlá, a teď už zase mluví jako naprogramovaný robot.

Přistihl jsem se přitom, jak mu držím palce, aby nevypadl z role a neříhnul si u toho, nebo aby nezačal blekotat. Ale nic takového se nestalo. Vše dokonale zvládnuté. Živý vstup úspěšně zakončen. Pak se vypnula světla i kamera, televizní štáb vyšel z kanceláře a Zeman zase do sebe něco klopil.

***

V dubnu 1995 jsme jeli pořídit s kolegou Jiřím Kubíkem rozhovor se Zemanem do Ostravy. Bylo to krátce předtím, než začal důležitý sjezd ČSSD v Bohumíně. Na něm šlo o to, zda si strana potvrdí, že nebude i nadále spolupracovat na celorepublikové úrovni s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Což chvílemi v té době hrozilo, protože řada sociálních demokratů s touto myšlenkou už tehdy koketovala.

V té době jsem už pracoval v Mladé frontě DNES a Zeman ještě nebyl ani předsedou Poslanecké sněmovny. Tím se stal až v roce 1996. Už ale bylo jasné, že ČSSD se po euforii pravicového začátku devadesátých let stane na české politické scéně dominantní stranou levého spektra, která bude mít někdy v budoucnu zásadní slovo.

Zeman si to tehdy užíval. Jako by tušil, že jeho mise teprve začíná a že bude dlouhá. Měli jsme domluvené, že si na nás udělá čas na půl hodiny. Zavítal tedy do místnosti ostravské restaurace a usadil se na židli hned vedle mě. Jirka seděl naproti, takže jsme měli Zemana obklíčeného, aby nám případně neutekl.

Zeman si ihned poručil pivo a popelníček. A kouřil jednu cigaretu za druhou. V jednu chvíli byl tak zaujatý svou odpovědí, že si zapálil další cigaretu, protože si nevšiml, že mu v popelníku odpočívala ještě jedna nedokouřená.

Zeman se občas na židli točí a různě posedává, jako by měl na stoličce špendlík. Je to zřejmě jen tik, který ho doprovází celý život. Stejně jako nekoordinované pohyby tělem a zvláště rukama. Ty někdy při rozhovorech poněkud nesouměrně roztahuje, zřejmě jako součást tělesné mimiky. Pak je opět přitáhne k tělu, jež obvykle zalomí do polohy, kterou byste nečekali. Často mi jeho posed připomínal nakloněnou věž v italské Pise. 

Byli jsme asi v půli rozhovoru a Jirka Kubík najednou vykřikl: „Jardo, vždyť ty hoříš.“ A ukazoval mi přitom na rukáv pravé ruky.

Nevím, zda to byla předzvěst inspirace filmu Samotáři, ale Zeman mě normálně svými nekoordinovanými pohyby zapálil. Cigaretou se nešťastně a nechtěně nějaký čas dotýkal rukávu mého svetru. Ten se začal škvařit a trochu i hořet.

Já jsem to ještě nestačil pocítit, protože ohýnek zatím neprostoupil na mé tělo. Ale po Jirkově vyjeknutí jsem se na ruku podíval, hned jsem popadl sodovku, polil si s ní rukáv a uhasil to.

Zeman se na mě podíval a řekl: „Jéé, já jsem vás spálil.“ A smál se tomu. Nejsem si jistý, jestli se mi omluvil, nebyl čas na slovní tahanice. Ale v jednu chvíli se chtěl podílet na hašení, což jsem mu z pochopitelných důvodů nedovolil, neboť u něj nebylo jisté, že by mě zase nezapálil.

***

Tím ale mé obdivné či úsměvné vzpomínky na Zemana končí. Bylo jich sice ještě několik, ale tak výrazně se mi do paměti nezapsaly.

Ačkoli Zeman začal být polarizujícím politikem již od roku 1992, pro mě nastala dramatická změna v jeho vnímání, jakmile se ze Zemana stal politik s funkcí. Někdy od poloviny devadesátých let jsem pozoroval, že pro mě přestal být milý, vtipný a státotvorný. Naopak začal být nerudný, zákeřný a pomstychtivý.

Když byl předsedou Sněmovny a později premiérem, dostával se do sporných momentů a těžkých státnických rozhodnutí. Jenže v mnoha takových chvílích se začal chovat neurvale. Vždy si našel nepřítele buď uvnitř strany, nebo jakéhokoli vnějšího protivníka, a útočil na něj, aby odvedl pozornost od svých chyb nebo selhání svého týmu. Jeho zlostná zarputilost pak roztáčela vír dalších událostí, které činily z původně sporné marginálie skandál obřího rozměru, v němž Zemanův tým vršil jednu lež na druhou, až se pro čtenáře novin či diváky televizních zpráv stal případ nepřehledným a zamotaným klubkem. Což byla strategie Zemanova týmu, jak vybruslit z problémů, v nichž si nechtěl přiznat chybu.

Jeho spolupracovníci ani on sám tehdy vůbec neřešili, že pro celou řadu lidí se tak stane politikem, jemuž bude těžké porozumět a k němuž bude velmi komplikované si najít cestu.

U Zemana pak téměř vždy vyvřelo na povrch vše zlé, co v něm bylo. Dlouhou dobu jsem si myslel, že mu chybí zpětná vazba, aby se poučil z chyb. Že má kolem sebe jen kývače, kteří mu v zájmu osobního prospěchu schválí cokoli, jen aby se udrželi u moci. Jenže po mnoha letech mi došlo, že k tomu musím připočíst ještě jednu daleko zásadnější vlastnost: Zemanovi scházela empatie. Obyčejná lidská láska a cit, s nimiž by uměl vyřešit cokoli ožehavého. Neměl totiž úctu k lidem, kteří ho kritizovali. Toleroval jen to, co uznal za vhodné.

„Byl jsem občas obviňován z toho, že zadupávám do země, ponižuji a urážím ty, kdo se mnou nesouhlasí. Je pravda, že tak jsem se choval k blbcům, které jsem považoval za škodlivý mor a rakovinu pro jakékoli společenské prostředí,“ řekl Zeman v roce 2005 ve svých knižních pamětech.

A pro dokreslení jeho neempatie si připomeňme jeho vlastní vyprávění o první lásce. Je typické pro necitlivého Zemana.

„Moje první láska, dodnes na to vzpomínám, se jmenovala Jana Všelatová. Začala mě zajímat, když mi bylo asi devět let, a je s ní spojen také počátek mého veršotepectví,“ zavzpomínal Zemana a připomněl, jakými verši jeho tehdejší oslavná báseň končila:

„Tak ti říkám, milá Jano,

budeme mít domek svůj,

já budu hrát na piano

a ty budeš vozit hnůj.“

„Závěr nebyl míněn jako ironická poznámka, ale jako představa racionální dělby práce.

Dívka se však urazila, já jsem sice ruče předělal závěrečný verš na „a ty budeš anděl můj“, ale už to nestačilo, a tak skončila moje první láska,“ vysvětlil Zeman.

***

Zkoumat politický život Miloše Zemana bylo náročné. Při psaní žádné jiné publikace jsem neměl tak intenzivní pocit, že nerozumím jednotlivým krokům a uvažování hlavního aktéra. Bylo to, jako by přede mnou stála jakási rozpolcená osobnost.

Zajímavá je v této souvislosti úvaha samotného Zemana, kterou vedl v televizním dokumentu Roberta Sedláčka v prosinci 2007. „Každý z nás je tak trochu schizofrenik. Každý z nás v sobě obsahuje několik bytostí. Karel Čapek v Hordubalovi píše také o člověku s několika bytostmi. A jak stárne, tak se počet těch alternativních bytostí postupně zužoval. A když se zúžil na jednu, tak ten člověk umřel. Tím chci říct, že mohu mluvit sám se sebou, protože každý z nás má v sobě své alter ego. Jsme několik bytostí v jednom těle,“ řekl tehdy Miloš Zeman.

Tato kniha tedy není o jedné, ale hned o několika bytostech najednou včetně bytostí jeho spolupracovníků, do kterých si on sám vyprojektoval své politické ambice.

Jaroslav Kmenta