Ukázka:

Trochu jsem čekal, že mě usadí jako tu ženu na vedlejší posteli, ale asi to byla nějaká neurotička nebo osina v zadku nebo něco takového, protože mi místo toho ruku ze stehna sundal a posadil se zpátky na židli.

„Napadli vás,“ oznámil mi jemně. „Pamatujete si z toho něco?“„Ano. Ne všechno, jen něco, ale... totiž, to jsem tím nemyslel. Mám nějakou, nějakou...“ Nedokázal jsem si vybavit to správné slovo. „Moje hlava. Rozbili mi ji? Nebo co?“„Minimálně dvakrát vás uhodili do hlavy. Jednou nejspíš pěstí, tadyhle,“ – ukázal si na levou stranu čelisti – „a jednou sem nějakým těžkým ostrým předmětem.“ To místo za pravým spánkem. Zaslechl jsem, jak otec zasípal. „Měl jste otřes mozku, ten se ale, jak se zdá, spravil pěkně. Taky máte frakturu lebky, která způsobila epidurálním hematom – to je krvácení mezi lebkou a vnějším mozkovým obalem, jež vzniká při poškození cév. Nebojte se,“ – pořádně jsem ho nedokázal sledoval, ale při těchto slovech jsem naněj nejspíš vytřeštil oči, protože zvedl konejšivě dlaň – „hned, jak vás přivezli, jsme vám ho chirurgicky odstranili. Vyvrtali jsme vám dolebky malou dírku a krev odsáli, čímž se tlak na váš mozek snížil. Měl jste velké štěstí.“

Nejasná část mého já měla pocit, že je dost šílené říkat něco takového člověku v mém stavu, zbytek po těch slovech útěchy ale přímo skočil – štěstí, ano, měl jsem štěstí, ten chlápek byl přece doktor, věděl, o čem mluví, nechtěl jsem se chovat jako ta ukňouraná ženská z vedlejší postele. „Asi jo,“ přitakal jsem.„O tom nepochybujte. Po útoku jste prodělal lucidní interval. U takovéhoto typu zranění je to zcela běžné. Odhadujeme, že vzhledem k otřesu mozku jste byl v bezvědomí hodinu, možná i déle, pak jste se probral, a než jste znovu ztratil vědomí, dokázal jste přivolat si pomoc?“

Tázavě na mě zamrkal. „Asi jo,“ utrousil jsem znovu po chvíli zmatku. Nepamatoval jsem si, že bych někomu volal. Vlastně jsem si toho pořád nedokázal moc vybavit, jen temné vířící záblesky, které jsem nechtěl studovat příliš zblízka. „Velké štěstí,“ zopakoval doktor a naklonil se ke mně, aby mi neušla závažnost situace. „Kdyby se vám nepodařilo sehnat pomoc a ten hematom zůstal neošetřený zhruba další hodinu, skoro určitě by to skončilo fatálně.“ A když jsem na něj zůstal tupě hledět, neschopný si to jakkoli přebrat, dodal: „Málem jste zemřel.“„Ach,“ vydechl jsem po chvíli. „To jsem netušil.“

Pohlédli jsme jeden na druhého. Vypadalo to, že ode mě něco očekává, ale netušil jsem co. Žena na vedlejší posteli už zase brečela.„Co teď?“ zeptal jsem se, přičemž se mi podařilo větší část toho panického třasu do svého hlasu nevpustit. „Myslím moje ruka. Moje noha. Budou...? Kdy budou...?“„Na to je ještě brzy,“ utnul mě doktor rázně. Už se na mě nedíval, čmáral si něco do poznámek, což mou paniku ještě vystupňovalo. „Staví se za vámi neurolog, aby vám...“„Jenom chci, jenom chci, e e e...“ Nedokázal jsem si to slovo vybavit a bál jsem se, že to je přesně ta chvíle, kdy nasadí ten svůj tón pacifikující batolata a řekne mi, ať se přestanu pořád ptát a chovám se slušně.„Chápeme, že nám nemůžete dát žádné záruky,“ vložil se dohovoru otec, tichým, zato rozhodným hlasem. „Rádi bychom měli jen nějakou přibližnou představu o tom, co můžeme čekat.“

Po chvíli doktor přikývl a sepjal nad poznámkami ruce. „Podobná zranění mívají často nějaké následky,“ prohlásil. „U vás se zdají být relativně malé, ovšem na základě vyšetření jen tak u lůžka nedokážu říct nic definitivního. Jedním běžným následkem bývají záchvaty, takže na ty si budete muset dát pozor, ty nicméně po čase obvykle odezní. Odkážeme vás na fyzioterapeuta, který vám pomůže s oslabenou levou polovinou těla, a pokud zjistíte, že máte problémy s koncentrací nebo pamětí, bude vám k dispozici i ergoterapeut.“ Mluvil tak věcným a rozumným tónem, až jsem mu dokonce začal přikyvovat, jako by to všechno – záchvaty, ergoterapeut, všechno jako vystřižené z nějakého melodramatu z lékařského prostředí vzdáleného světelné roky od mého skutečného života – bylo naprosto normální. Jen mé drobné, okrajové části začalo pomalu, s ohavnou jistotou docházet, že tohle je teď můj skutečný život. „Většinu zlepšení lze očekávat během následujícího půl roku, ale může to trvat klidně icelé dva roky. Neurolog vám...“

Pokračoval ve svém monologu dál, mě však znenadání zaplavila ohromná vlna únavy. Jeho tvář se zdvojila a rozmazala do ztracena. Hlas se vytrácel ve vzdáleném bezvýznamném drmolení. Chtěl jsem mu říct, že teď potřebuju ty prášky proti bolesti prosím, ale sesbírat energii na mluvení mi připadalo až nemožně obtížné, bylo přímo nepředstavitelné něco takového od někoho očekávat, takže mě bolest ná-sledovala do hlubokého, zrádného spánku.