3. 9. 1751
Madrás, Karnátaka, Indie
„Nedalo se nic dělat, lorde Davide, ten hoch byl vlastně mrtev už ve chvíli, kdy byl zraněn. Je mi to líto.“
Doktor Samuel Hunter smutně zakryl obličej mladého podporučíka a pokynul několika domorodým sluhům, aby ho odnesli. V dusnu, které kolem panovalo, bylo nezbytné tělo co nejrychleji připravit k pohřbu. Věděl jsem, že Hunter mluví pravdu. Nebyl to jen tak nějaký běžný armádní chirurg, vlastně vůbec nepatřil k vojsku ani k Východoindické společnosti, ale byl to opravdový studovaný doktor s léty zkušeností. Lékařem mé rodiny byl, kam má paměť sahala, a pokud řekl, že podporučík neměl šanci, bylo to tak. O to větší hořkost jsem cítil.
„Není to vaše chyba, doktore, ale moje,“ odpověděl jsem tiše. „Zatím mě omluvte, nebudu vás již rušit.“

Opustil jsem depresivní budovu vojenského lazaretu, prošel rušnou a špinavou hlavní ulicí města Madrásu a zamířil k blízké taverně, kde na lavicích u stolu sedělo několik mužů v červených kabátech. Ale žádného z nich jsem nehledal. Lord Alastair MacDermott se držel trochu stranou od ostatních, nápadný ve svých tmavých evropských šatech, a zamyšleně si pohrával s cínovým pohárkem, vedle kterého ležel na stole jednoduchý třírohý klobouk spolu s rozečteným dopisem a koženou pochvou se širokým horalským mečem.

Proužek klanového tartanu uvázaný na jílci zbraně byl jedinou připomínkou jeho rodiny, jediným prohřeškem proti zákonu o oblečení. Když uslyšel moje kroky, otočil se na lavici a zkoumavě
na mě upřel zelené oči.
„Tváříš se, jako by někdo umřel, Davie,“ poznamenal, „počítám tedy, že mladý Corney to má za sebou.“

Beze slova jsem přikývl a přisedl si. Mávl jsem na dívku v červeném sárí, která tu obsluhovala, a ta přede mne postavila pohárek s tmavou tekutinou. Bezmyšlenkovitě jsem si pořádně lokl.
„Opatrně, zdejší arak má sílu,“ varoval mě Alastair, ale pozdě. Bylo to, jako bych se napil tekutého ohně. Rozkašlal jsem se a Skot mne pohotově udeřil dlaní do zad.
„Nic si z toho nedělej, Davie,“ pokračoval, „Corney byl hlupák. I na Sassenacha. Nechal by se zabít dřív nebo později. McAutie říkal, že bylo štěstí, že to nekoupil nikdo další.“

„Nebylo mu ani osmnáct,“ odpověděl jsem, „mohl zkušenosti nabrat. Navíc nám bude chybět. Kromě kapitána Ferrela to byl jediný důstojník, kterého jsem tu měl. Budu se muset guvernéra Saunderse zeptat, jestli by mi někoho vhodného nepropůjčil.“
Alastair pokrčil rameny. „Ferrel je dobrý velitel, jen co se dostane z té malárie. Na pětačtyřicet chlapů stačíme sami s McAutiem a ostatními poddůstojníky. Navíc dost pochybuji, že Saunders bude někoho mít, královští důstojníci nerostou na stromech. Ty s Ferrelem jste nejspíš v Madrásu jediní.“
„Stejně to zkusím,“ řekl jsem, „spokojil bych se i s někým od Společnosti, hlavně když bude mít trochu zkušeností.“
„Něco se chystá?“ zeptal se Alastair. „Dorazil Robert Clive,“ odpověděl jsem. „A přesvědčuje guvernéra k jistému dost riskantnímu plánu.“
„A ty jsi byl dost šílený na to, abys nás do toho zatáhl?“ usmál se Skot. „V celém Madrásu i s pevností není ani 400 evropských vojáků. Nemůžeme zůstat stranou,“ opáčil jsem. „Tady se počítá každá mušketa.“

„Já jsem jedině pro, začínal jsem se tu pomalu nudit.“

„A starý pan Hughes tě začíná podezřívat, že tvé návštěvy jeho ctnostné katolické manželky nemají za účel jen studium bible,“ nepatrně jsem se usmál, pak jsem však natáhl ruku k papíru na stole. „Zprávy z domova?“
„Ale z tvého,“ odvětil Alastair. „Sestra píše z Londýna.“
„Jakpak se malé Beth líbí v centru světové civilizace?“ zeptal jsem se vesele a na okamžik zapomněl na mrtvého
Corneyho. „A jak jí jde škola?“
Bývalý jakobita si opovržlivě odfrkl. „Asi jako by se tam líbilo mně. Raději ti nebudu číst, co píše o tobě ohledně toho, že jsi otce přesvědčil, aby ji poslal do Anglie. Prý se ti za to jednou pomstí.“
„Takhle je alespoň v bezpečí,“ odpověděl jsem opět vážně.
„Snad tak alespoň bude mít ke své pomstě jednou příležitost.“

Pomalu jsem dopil svůj pohárek se zdejší pálenkou a nechal na stole několik mincí. Za sebe i za Alastaira, jak se už stalo skoro tradicí.

„Vypravím se za guvernérem,“ řekl jsem, když jsem vstával, „ty se zastav za Ferrelem. Zajímalo by mne, kdy bude opět schopen služby. A Hughesově rezidenci se, prosím tě, obloukem vyhni.“