Ukázka:

Chiswické šťouchání

Jmenoval se Richard Williams a pracoval na oddělení pro styk s veřejností. I když žil v hezkém edvardovském půldomku v Chiswicku, jeho rodina pocházela ze sheffieldského Fulwoodu a byla dost zazobaná, aby mohl jako žák denně dojíždět na internátní Birkdale School. Díky tomu se mu dostávalo jak drahého vzdělání, tak domácí stravy. Poté co s chvalitebným výsledkem vystudoval Madgaleninu kolej v Oxfordu, přestěhoval se do Londýna. Tam se při práci pro jednu známou reklamní agenturu seznámil se svou první manželkou. Nyní, s druhou, mladší manželkou a dvěma dcerami na prahu základní školy byl připravený, pokud jsem mohl soudit, k přesunu do údolí Temže nebo možná ještě dál na západ, aby měl jistotu, že holčičky budou chodit do škol, které jsou trochu méně „barevné“než ty v Chiswicku.

Tohle jsem dokázal odhadnout, protože o Richardu Williamsovi jsem věděl prakticky všechno, co se o něm vědět dalo – od jeho školních vysvědčení po poslední věc, kterou s použitím kreditky kupoval přes internet. Bezpochyby by se vyděsil, kdyby uslyšel, že padl za oběť všudypřítomnému policejnímu státu, a ještě větší šok by zakusil,kdyby zjistil, že naproti jeho domu sedí v neoznačeném, ale naštěstí nestříbrném hyundai dva policisté, já a seržantka Sahra Guleedová, a jeho dům mají v hledáčku.

Se Sahrou jsme nebyli ani tak vyděšení jako pekelně znudění. Na místě jsme byli proto, že během svého oxfordského studia Richard Williams vstoupil do jídelního klubu zvaného Krokodýlci. Na tom by nebylo nic zvláštního; do jídelních klubů vstupovala spousta bohatých studentů a jejich ctižádostivých středostavovských přívrženců, třeba jen pro možnost zlít se a hlučně si zadovádět beze strachu, že se objevíte v nějakém laciném dokumentu stanice Channel 5 pojednávajícím o mravním úpadku anglické pracující třídy. Nebo jak vždycky říká můj táta: společenským problémem se to stává pouze tehdy, když řady rozhojní pracující muž.

Krokodýlky odlišovala osobnost jejich zakladatele, profesora Geoffreyho Wheatcrofta, Th.D., Ph.D., člena SM a plně kvalifikovaného čaroděje. Onen člen SM mluví za vše. SM znamená Společenstvo moudrých, jež je jinak známé také jako Rozmar – oficiální domov britského čarodějnictva už od roku 1775. A pokud vám tohle vyráží dech, možná zvažte, jestli by nebylo od věci si o těchhle záležitostech před dalším čtením něco nastudovat.

Geoffrey Wheatcroft si myslel, že by bylo zábavné naučit několik Krokodýlků magii – a ne, nevíme, kolik jich bylo. Určitému nevelkému procentu nakonec kouzlení opravdu šlo, ale ani v tomhle případě nevíme, kolika přesně. Víme ovšem to, že nejméně dva z nich se rozhodli využít svých kouzelnických dovedností k páchání poměrně závažných zločinů. Včetně dvou, které by se daly označit za zločiny proti lidskosti – a to myslím naprostovážně. Geoffrey Wheatcroft zemřel dřív, než tohle všechno vyšlo na světlo,a tak se mu podařilo vyhnout trestu za své jednání, ačkoliv vím, že můj šéf občas fantazíruje o tom, že Wheatcroftovu mrtvolu vykope a spálí. Příhodně mrtvý je rovněž Albert Woodville-Gentle, kterému jsme říkali Muž bez tváře č. 1. Než se však odebral na pravdu boží, pomohl vyškolit Martina Chorleyho, který pro nás byl Mužem bez tváře č. 2.

Věřte mi, že tehdy to všechno dávalo smysl.Víme, kdo je Martin Chorley, a víme, co napáchal. Jenže nevíme, kde je. Ani co má za lubem. A to nám všem nedává v noci spát. Měl pod čepicí, to uznávám. Sice nepředpokládal, že bychom ho mohli chytit, ale rozhodně měl záložní plány a pro případ potřeby různě zašité prostředky. Pro vystopování Martina Chorleyho jsme měli dvě použitelné vyšetřovací linie. Na jedné straně jsme věděli, že pro práci verbuje bývalé Krokodýlky, na straně druhé jich bylo ještě několik, kteří nám nebyli známi.Takže nějaká chytrá hlava dostala nápad zkusit strategii „šťouchání“. Nechali jsme si od našich analytiků z Přístavku lokalizovat pravděpodobné kandidáty na členství v Krokodýlcích, potom jsme je začali bedlivě sledovat a nakonec jsme se rozhodli je nějak zlehka postrašit – „pošťouchnout“. Když jsme to udělali, seděli jsme a sledovali, jestli budou nějak reagovat. Doufali jsme třeba, že zavolají na nějaké číslo, někomu napíšou e-mail nebo nějakému nezvyklému kontaktu pošlou esemesku.

Nejvíc jsme se v téhle souvislosti kojili nadějí, že vyběhnou z domu, skočí do auta a navedou nás na nějaké zajímavé místečko. Proto jsme teď se Sahrou seděli v hyundai – abychom mohli vyrazit Williamsovi v patách, kdyby se rozhodl vzít nohy na ramena.„Všechno je to tvoje chyba,“ řekla Sahra.„Dřív nebo později to prostě musí vyjít,“ opáčil jsem. Richard Williams byl třetí pošťuchovaný a panovalo obecné přesvědčení, že budeme mít už jen dva tři pokusy, než se Martin Chorley dovtípí,o co nám jde, nebo se nás někdo pokusí obvinit z obtěžování.

„Tady je máme,“ řekla Sahra.Podíval jsem se udaným směrem a uviděl, jak před sledovaným domem zastavil domlácený zelený Vauxhall Corsa.Ten dům pravděpodobně stál pár milionů liber – dvě patra a navíc půdní vestavba, červené cihly a na stříšce před vchodem dekorace s náznaky stylu Arts and Crafts, aniž by se k němu vyloženě přiznávaly. Naštěstí se obešel bez kamínkového marmolitu a falešného polovičního roubení. Majitelé zachovali původní stahovací okna, ale nechali do nichinstalovat žaluzie, které nahradily záclony v noblesní reakci na fakt, že ulici sdílíte s dalšími lidskými bytostmi. Žaluzie byly momentálně vytažené. Ale abychom nebyli zas úplně nápadní, parkovali jsme na ulici o desetmetrů dál, v úhlu příliš nepřívětivém na to, abychom dokázali sledovat,co se děje uvnitř.

Pípl mi jednorázový mobil, který jsem držel v ruce, a na displeji se objevil smajlík naležato.„Pohotovost,“ řekl jsem. Pokud to bylo možné, vyhýbali jsme se používání policejních vysílaček airwave, a to nejen s ohledem na riziko jejich zničení, kdyby se v naší bezprostřední blízkosti odehrávala nějaká magická aktivita. Smajlík se přesunul k týmu, který pokrýval vedlejší ulici pro případ, že by někdo vyrazilna útěk zadním východem.Nightingale a konstábl David Carey vystoupili z corsy a vydali se pochodníku ke vstupním dveřím. „Tak uvidíme,“ řekla Sahra a potlačila zívnutí.Od zahájení operace jsme si prohazovali role. Při posledním pošťouchnutí – v Chipping Nortonu – byli Nightingale a Carey v autě. Případ jsme interně označili za Rodinnou romanci, protože sledovaný subjekt nepřestával blábolit o své kuchyni, kterou, pokud jsem byl schopný určit,navrhli stejní lidé, co vyzdobili Dno pytle.

„Dveře jsou otevřené,“ řekla Sahra a já jsem do protokolu zaznamenal příslušný časový údaj.Policie se za normálních okolností ráda na místo dostavuje pěkně zavčas, nejlíp kolem šesté hodiny ranní, protože lidé nejenže bývají skutečně doma, ale takhle brzo ráno jen málokdy hrají s plným nasazením. V tomto případě jsme zvolili nedělní poledne, protože jsme se nesnažili vyvolat šok a úžas, ale pokoušeli se působit spíš zlověstně a strašidelně. Nightingale je v tomhle mimořádně dobrý – myslím, že díky svému přízvuku. Richard Williams byl kdysi zaměstnaný u společnosti s názvem SlickPictures, která odváděla spoustu práce pro podnik z oblasti územního rozvoje, zcela vlastněný, prostřednictvím celé řady krycích společností, firmou zvanou County Gard. Která byla shodou okolností vzdáleným nástrojem, jímž Martin Chorley řídil některé své kriminální podniky. Souvislost to byla docela slabá, ale byli jsme zoufalí a přinejmenším by se tím dal udržet tlak pod kotlem.

Sahra si upravovala hidžáb, na ni nezvykle prostý, nafasovaný přímou policie, neprůstřelný a navržený tak, aby se utrhl, kdyby po něm někdo sáhl. Oba jsme pod blůzou měli nasazenou civilní verzi ochranné vesty –pro jistotu. Sledoval jsem kočku, která vyskočila ze sousední zahrady a odpelášila po ulici. Něco na její zběsilé rychlosti ve mně probudilo neklid a už jsem se o tom chtěl zmínit Sahře, když znovu pípl jednorázový mobil a na displeji bliklo „aa“.

V rámci operačního plánování jsme si vymysleli celou řadu kódů. Písmeno nebylo důležité – šifra spočívala v tom, kolik jste jich poslali. Tři znaky znamenaly „pohotovost“, jeden znamenal „s křikem vtrhnout na místo“ a dva naopak pokyn „zaujmout předem domluvenou‚ zásahovou‘ pozici“. Sahra se usmála. „Konečně nějaká změna.“ Vystoupili jsme do dusného tepla nedělního předměstského poledne a zamířili k domu. Podle plánu jsme měli co možná nejméně nápadně postávat před branou a vyčkávat další pokyny. Od domu nás ale pořád dělilo osm metrů, když se najednou všechno pokazilo. Ze všeho nejdřív jsem z domu zaznamenal výron vestigií, prudký jako rána palicí a ostrý a usměrněný jako hrot jehly....

.......

překlad Milan Žáček