Prolog

Oslo 1988

Televizní  moderátor  Sverre  Åsland  shlížel  s  opovržením  na  svého  ošuntělého  hosta  v  manšestrovém  saku  a  příliš  krátkých  roztřepených ponožkách. Nebyl si vůbec jist, zda tohle dnešní interview je skutečně jeho životní šancí, jak byl ujišťován. V duchu snil o vedení dravých rozhovorů v pořadu Tváří v tvář, vysílaném v neděli na nedávno vzniklé soukromé stanici TV Norge, anebo o uvádění sobotního večera na své NRKl. Po několika šlucích konopného dýmu se mu  často  zjevovaly  úžasné  vidiny  slávy,  nezdaněných  švýcarských  kont  a  exotických  snědých  žen  –  smyslných,  nemravných  a  s  poslušností  otrokyň  čekajících  na  sexuální  ponížení.  Byl  netrpělivý  a   všechny služební povinnosti, jejichž splnění mu nedokázalo zajistit nástup do expresního výtahu do nejvyšších pater úspěchu, považoval za nutné zlo.

Znechuceně prskal, když mu byl přidělen ranní program  pro  předškoláky,  s  obtížemi  potlačoval  zívání  během  televizního zpravodajství typu „díry na silnici“ a téměř se nedokázal udržet, aby neopravoval chyby v řečech důchodců, s nimiž si povídal například o zvyšování cen. Jednou to učinil tak neomaleně, pohrdavě a jízlivě, že za to zaplatil půlročním vyhnanstvím do regionální televize ve Stavangeru. Tato lekce byla pro Åslanda trudná, ale i výchovná – po odpykání trestu se vrátil do Osla se staženým ohonem a na svůj stůl si postavil zarámovanou latinskou sentenci Per aspera ad astra. Už za několik týdnů po svém návratu se mu začalo stýskat po rozmluvách s dětmi a důchodci. Úkoly, které nyní dostával, konkrétně živě vysílané rozhovory s vědci před úterními populárně-vědeckými pořady,  už  nebyly  nudné.  Byly  nebezpečné.  Měly  ho  zkompromitovat  a  zničit,  přestože  jej  jeho  nový  šéf  s  falešným  úsměvem  ujišťoval,  že  jsou  neopakovatelnou  šancí  na  rehabilitaci  po  nedávném  přešlapu. 

Moderátor  cítil  palčivé  ponížení,  když  musel  se  zdvořilým  úsměvem  děkovat  a  pak  ztrácet  celé  dny  přípravami  na  nudnou diskusi s nějakým ekonomem, biologem anebo filozofem, která spolu s následným populárně-vědeckým filmem byla ubohou konkurencí krimiseriálu na druhém veřejnoprávním kanálu. S pečlivě maskovaným  hněvem  potlačoval  sny  o  prostopášných  otrokyních  a hollywoodské slávě, když hleděl do tlustých brýlí vědátorů, jejichž zanedbanost byla přímo úměrná jejich zbytnělému egu. Stále častěji se přeříkával, stále povrchněji se připravoval na rozhovory, a mařil tak snahu reportérů, kteří mu dodávali štosy odborných podkladů. V televizních kuloárech se začalo šeptat o rychlém konci Sverreho Åslanda  a  o  jeho  mladém  nástupci,  který  byl  nedávno  objeven  šéfem v jistém gay klubu. Ty  šepoty  zesílily  do  mocné  kakofonie  právě  teď,  když  se  díval  na svého hosta. Byl to matematik, který před sedmi lety emigroval z Polska, působil na univerzitě v Trondheimu a právě obdržel prestižní cenu Norské matematické společnosti.

Už  předchozí  rozhovory  byly  šéfem  naplánovanými  léčkami,  avšak ten dnešní byl jasnou předpovědí knokautu. Za prvé, dotyčný matematik mluvil špatně norsky, a přesto nesouhlasil s debatou vedenou  v  angličtině,  poněvadž  prohlásil,  že  neužívat  jazyk  hostitelské země, která mu poskytla sedm let důstojného života a umožnila  mezinárodní  kariéru,  by  bylo  donebevolajícím  faux  pas  vůči  jeho  příznivkyni  –  norské  vládě.  Za  druhé,  host  programu  byl  neobyčejně  arogantní  a  své  nezvratné  rozhodnutí  používat  norštinu  dal před začátkem pořadu najevo nevybíravými, hrubiánskými slovy  a  bouchnutím  pěstí  do  stolu.  Za  třetí,  matematik  pocházel  ze země a města, o nichž neměl Åsland sebemenší ponětí a informace na  téma  Polsko  a  Vratislav,  které  mu  byly  dodány  pár  hodin  před  vysíláním,  byly  tak  zoufale  nedostatečné  a  stereotypní,  jako  by  je  poskytli  sedláci  zaměstnávající  polské  gastarbajtry  na  jahodových  plantážích.

Za čtvrté, Sverre Åsland neměl kromě jednoduché aritmetiky  žádné  matematické  znalosti  a  „královnu  věd“  od  školních  dob upřímně a nesmiřitelně nenáviděl. A konečně za páté, nestihl se předem podívat na uváděný film, o kterém věděl pouze to, že bude obsahovat  kriminální  záhadu.  Se  zaťatými  zuby  se  snažil  zahnat  veškeré  obavy  a  nakonec  vymyslel  lstivý  plán,  který  měl  odstranit  všechna potenciální nebezpečí. Nejprve  se  rozhodl  odstranit  všechny  hrozby  jazykového  charakteru a hned na začátku rozhovoru položil polskému profesorovi komplikovanou otázku. S milým úsměvem se otázal, zda si laureát nemyslí,  že  udělení  norské  ceny  vědci  působícímu  na  norské  univerzitě není náhodou projevem kamarádšoftu. Přesně podle plánu moderátora Polák neporozuměl tomu poslednímu, a přece klíčovému výrazu, takže odpovídal tak mlhavě a nejasně, že se netrpělivý moderátor začal vrtět na místě. „Vážení diváci,“ obrátil se host pořadu rovnou na kameru, „mluvím norsky, protože chci projevit úctu své nové vlasti, ale déle nesnesu,“ udělal komickou grimasu a plácl se dlaní do stehna, „takové pitomé otázky! Domluvme se, Sverre,“ namířil na moderátora prst s  nerovně  ustřiženým  nehtem,  „že  mi  hloupé  otázky  budete  klást  anglicky a nehloupé norsky.“ „V  tom  případě  budeme  muset  pozvat  tlumočníka,  který  bude  simultánně  překládat  z  angličtiny,“  usmál  se  Åsland.  „Obávám  se  totiž, že jako matematický analfabet vám budu klást pouze hloupé otázky.“ „Vždyť se vůbec nemusíte ptát na matematiku.“

„Náš host – náš pán. Musíme poslechnout jeho přání,“ zaznamenal  Åsland  s  potěšením  své  první  malé  vítězství.  „Nebudeme  tedy  hovořit  o  matematice,  ačkoliv  je  tématem  dokumentárního  filmu,  který  diváci  za  chvíli  uvidí.  Budeme  se  bavit  o  Polsku,  vaší  první  vlasti. I o vaší menší vlasti, městě Vratislavi.“ „Nepocházím  z  Vratislavi,“  odtušil  matematik.  „Měl  jste  se  lépe  připravit.“ Åsland ucítil, že žár televizních reflektorů začíná být k nevydržení. Silně se potil. Za chvíli začne pot prýštit na jeho napudrovaném obličeji a kapat na světlé, dokonale střižené sako. „Tak  tohle  je  ten  knokaut,“  pomyslel  si.  „Asistenti  mi  podstrčili  falešné informace o tom polském zkurvysynovi.“ „Tak odkud?“ zeptal se klidně. „Narodil jsem se v nádherném evropském městě. Ve Lvově,“ za-mručel matematik a otřel si pot z čela. Úder  byl  přesný,  nedal  se  odrazit.  Moderátor  se  marně  snažil  vyhrabat z paměti i ty nejskrovnější znalosti o jakýchkoli polských městech. 

Nenašel  tam  nic  kromě  několika  čerstvých  údajů  o  Vratislavi  a velmi vágních o polské metropoli Varšavě. V souhrnu jeho vědomostí se Polsko nacházelo jen jedno místo před Angolou, poněvadž z tohoto  afrického  státu  znal  pouze  název  jeho  hlavního  města  Luandy,  a   dvě místa před Patagonií, poněvadž si nebyl schopen vzpomenout na žádné patagonské město, pokud tam vůbec nějaké existovalo. Teď bylo zapotřebí žertem zahnat rozpaky, vtipem zamaskovat zmatenost. Anebo se zdánlivě vzdát, kát se, ale zároveň zamrkat na diváky: koukněte, s jakým domýšlivým náfukou mám co dělat. „Ne všichni televizní diváci znají to slavné polské město,“ zvolil Åsland druhé řešení. „Ale snad se o něm něco dovědí od vás.“ „To je pravda, neznají!“ vykřikl matematik. „A dokonce ani nevědí,  že  teď  to  už  není  polské  město.  Teď  je  to  město  sovětské, zmrzačené, zdevastované a utlačované moskevským režimem, město vyrvané  Polsku  17.  září  1939,  město,  z  nějž  po  válce  vyhnali  Poláky,  a   tak je zbavili duše! Uvědomujete si to? Je to stejné, jako kdyby Švédi zčistajasna sebrali Norům Oslo, připojili je ke Švédsku a vyhnali odtamtud všechny norské občany! Mám o tom všem mluvit? Máme na to dost času?“ zeptal se, obraceje se ke kamerám, a když viděl přikývnutí užaslého kameramana, ihned si sám odpověděl. „Ano! Ano!

Povyprávím vám o městě bez duše. Od koho se o něm můžete dovědět, když ne ode mne?“ Åsland  nevěřil  vlastním  uším  a  očím.  Předpověď  debaklu  se  nesplnila. Všichni diváci si z téhle debaty zapamatují křičícího blázna a klidného moderátora, který se, jak to jen šlo, bránil před arogantním divochem. Oddychl si. Pot se odpařil stejně rychle, jako se předtím objevil. Åsland se díval na svého hosta a najednou mu připadal docela sympatický a jeho oděv celkem vhodně zvolený. Fialový šátek se  hodil  k  šedému  manšestrovému  saku,  třebaže  příliš  teplému  na  časné léto a rozhodně potřebujícímu žehličku. Matematikovo zápěstí zdobily elegantní hodinky a na prstu se mu leskl tlustý prsten, nejspíš z bílého zlata. Jak jsem ho mohl považovat za šupáka, uvažoval moderátor, vždyť je to skoro elegán! Ten jeho výbuch a proslov, kte-rý teď téměř bezchybně pronášel, mě vytáhl z maléru, nemusím mu klást žádné otázky! A jestli mi někdo vytkne pasivitu, řeknu: „Jenom zkus skočit do řeči takovému vzteklounovi!“Profesor  začal  škubat  svým  šátkem.  Trochu  si  ho  povolil,  aniž  by přerušil svoji řeč. Jeho věty se stávaly stále květnatějšími, docela odvážnými, jako kdyby jazyková zběhlost a obraznost vyjadřování vzrůstaly současně s emocemi.

„Polský Lvov byl metropolí evropské matematiky!“ vykřikl profesor, pak  se  náhle  uklidnil  a  pokračoval  téměř  šeptem,  ale  byl  to  teatrální  šepot,  jenž  upoutával  pozornost  moderátora,  kameramanů  i  diváků stejně  silně  jako  křik.  „Vím,  že  to,  co  teď  řeknu,  bude  velice  riskantní,  ale  přesto  to  povím...  Kdybych  se  nenarodil  ve  Lvově,  tak  bych  tady nebyl a nezískal bych matematickou Nobelovku. Ani vratislavská studia  uprostřed  trosek,  ani  krystalicky  čisté  důkazy  z  oblasti  teorie  čísel, které jsem nalezl v horku a mezi šváby vylézajícími z výlevky na vratislavské ubytovně, ani sterilní roky v Norsku ze mne neučinily matematika. Stal jsem se jím díky svému lvovskému původu. Proto jsem tak zareagoval, když jste řekl, že pocházím z Vratislavi...“ To  není  dobré, pomyslel  si  Åsland.  Profesůrek  se  začíná  krotit,  skoro  omlouvat.  Ztrácí  agresivní  vizáž.  Bude  ho  třeba  trochu  naštvat, abych zachoval zřetelné role: kulturní moderátor kontra rozparáděný megalomaniak. „Pokud je mi známo,“ využil profesorovy odmlky, „genovou výbavu jsme dostali od rodičů, ne od rodiště.“ „Genius  loci samozřejmě  nemá  žádný  vztah  s  genetikou,“  opáčil  mírně  host  pořadu,  „kromě  vztahu  etymologického.  Navzdory  tomu  zůstává  nějakým  způsobem  zakódovaný  v  každé  mozkové  buňce a vytváří dosud neprozkoumané informační řetězce.“ „Nedovedu  si  představit,“  přeskočil  Åsland  okamžitě  toto  téma,  „že ten genius loci byl matematický, že obyvatelé Lvova žili matematikou a že se dostala, abych tak řekl, do krve tamních lidí...“ „Jistěže!“ přerušil ho profesor. „Lidé žili matematikou a umírali pro ni. Byla záležitostí života a smrti. Byla životodárná i smrtonosná. Jako virus, který někdy zabíjí a jindy produkuje vakcínu...“ „Chcete-li se, vážení diváci, dovědět něco více o smrtonosné matematice města Lvova,“ tentokrát přerušil svého společníka Åsland, když  na  velkých  studiových  hodinách  uviděl,  že  doba  na  úvodní  rozhovor už končí, „zveme vás nyní na zajímavý dokumentární film nazvaný Charónova čísla.“ 

Reflektory zhasly, ve studiu zavládlo ticho. Jeden z kameramanů ukázal Åslandovi zvednutý palec. Ostatní mu začali tleskat. Moderátor  zavřel  oči  a  rázem  zapomněl  na  město,  jemuž  bylo  vyrváno  polské  srdce,  na  matematiku  i  na  spletité  osudy  východní  Evropy,  kterou považoval za jednu velkou slovanskou směsici pod ruským protektorátem. Když do studia přišel šéf, aby mu pogratuloval a poslintal ho jidášským polibkem, Åsland už v duchu odplouval k jižním ostrovům a snědým otrokyním.

přeložil Stanislav Komárek