Ukázka:

Upřeně se dívám na Naomiinu neustlanou postel a najdu tak důvod, jak změnit téma hovoru. „Hej, šéfko, neříkal spolubydlící, že v sobotu ráno měnila povlečení? Člověk by si myslel, že když povlékala, tak si taky ustele. Sice jen hádám, ale podle pokoje bych soudila, že se jednalo o docela pořádnou dívku.“

„Váš názor?“

„Jen říkám, že i když očividně skončila v kuchyni, někdy během sobotní noci si musela lehnout do postele.“

„Ale není oblečená do postele,“ namítne Parnell. „Nejsem expertem na dámskou módu, ale ta stříbrná věc, co má na sobě, není noční košile, že ne?“

Udělám grimasu. „Seržo, udělejte mi laskavost. Já padnu do postele úplně oblečená, když trochu přeberu.“

„Ty mě vážně překvapuješ.“ Parnell je ve vrcholně pracovně-otcovském módu. Otravný a nesouhlasný.

Což mi připomíná, že je řada na mně, abych v neděli zavolala svému skutečnému tátovi. Pět až deset minut banálního a trapného tlachání a vzájemné toxické závislosti.

Jenže moje setra Jacqui se díky tomu cítí šťastná, a tím pádem se nám oběma snadněji žije.

Ne že bychom si snadný život zasloužili. Ne potom, co jsme udělali.

Steeleová přeruší moje myšlenky. „Fajn, takže když se vrátila domů, šla do postele. A co z toho pro nás plyne?“

„Nejsem si jistá.“ Oblafnout Steeleovou jsem se přestala snažit už dávno. „Ale to čisté povlečení nám přeci jen něco říká.“

„Pokračujte.“

„Pokud bylo povlečení v sobotu ráno nové, pak existuje vysoká šance, že vlasy, které jsme získali, se do postele dostaly v sobotu v noci.“

Steeleová rozvážně přikývne. „Možná, ale i když riskuju, že budu mluvit jako ďábel z temné strany…“ Tím myslí obhajobu. Steeleová přemýšlí o usvědčení ještě dřív, než máme podezřelého. „Vždy existuje obávaná možnost přenosu. A porota nikoho neodsoudí jen na základě vysoké pravděpodobnosti.“

„Já vím, já vím. Ale milenec může jako teorie fungovat. V sobotu ráno vyměnila povlečení, protože v sobotu v noci čekala někoho speciálního?“

Steeleová se ušklíbne. „Jen tehdy měníte povlečení? Když čekáte noc plnou vášně?“

„Vlastně převlékám každý druhý týden. A kdo tvrdí, že to dělá častěji, je buď lhář, nebo má patologický strach z bakterií.“

„Nebo má uklízečku.“ Parnell se na mě zašklebí, i když svou jedovatou poznámku mířil na Steeleovou.

Ta ji pobaveně akceptuje. „Fajn, dobře, zrazuju svoje dělnické kořeny. Zastřelte mě, protože pracuju sedmdesát hodin týdně, takže nemám čas si utřít ani zadek, natož abych vytřela podlahu.“ Vyhrne si rukáv a podívá se na hodinky značky TAG z růžového zlata, a mě fascinuje představa, že je ukradnu. „Když mluvíme o čase, musíme se pustit do skutečné práce, lidi. Blahobyt a Hladomor provádějí rychlé pátrání tady v ulici.“ Tedy statný detektiv seržant Flowers a kostnatý detektiv konstábl Cooke. „Chci, abyste se vy dva zaměřili na tu šéfovou, Kirstie Connorovou. Co se dělo na tom večírku? S kým se Naomi bavila, a jestli je něco dalšího, o čem si myslí, že bychom měli vědět…“

Jinými slovy, zapomeňte na přenos a trauma způsobené prudkou ranou a všechny ty další věci, kterým musí dobrý detektiv rozumět, ale jimiž nesmí být posedlý, a soustřeďte se na to, co umíme nejlépe. Kvůli čemu ráno vstáváme. Nebo – což je ještě pravdivější – kvůli čemu jsme v noci vzhůru.

Soustřeďte se na lidi. Podezřelé. Svědky.

Lži.

Nebo slovy naší šéfky – na skutečnou práci.

přeložila Kateřina Elisová