Dárce pokračuje Poslem v temném lese

/ Lois Lowryová

Do vesnice, ve které dosud nacházeli útočiště lidé vyhnaní pro tělesné postižení či pokročilý věk ze sousedních osad, začíná prosakovat zlověstná síla – mezi obyvateli se šíří nesváry, laskavost a soucit se vytrácejí. Vesničané se rozhodnou nepřijímat další příchozí. Pro Mattyho tak začíná závod s časem. Musí projít lesem a přivést Jasnovidcovu dceru Kiru dřív, než se vesnice zcela uzavře. Les se však mezitím změnil a klade mu jednu nástrahu za druhou… Lois Lowryová: Posel v temném lese.
Do vesnice, ve které dosud nacházeli útočiště lidé vyhnaní pro tělesné postižení či pokročilý věk ze sousedních osad, začíná prosakovat zlověstná síla – mezi obyvateli se šíří nesváry, laskavost a soucit se vytrácejí. Vesničané se rozhodnou nepřijímat další příchozí. Pro Mattyho tak začíná závod s časem. Musí projít lesem a přivést Jasnovidcovu dceru Kiru dřív, než se vesnice zcela uzavře. Les se však mezitím změnil a klade mu jednu nástrahu za druhou… Lois Lowryová: Posel v temném lese.

Ve třetím dílu tetralogie se čtenáři znovu setkají nejen s Mattym, Jasnovidcem a Kirou z Hledání modré, ale také s Jonasem z Dárce.

DVĚ

„Slyšel jsi, co včera večer potkalo Sběrače? Snažil se dostat zpátky, ale zdržel se moc dlouho.“ Ramon s Mattym, každý s prutem, se chystali chytat lososy a Ramon div nepraskl vzrušením, když vykládal, co je nového. Matty při té zprávě překvapeně svraštil obličej. Takže Sběrače pohltil les. Byl to veselý chlapík, měl rád děti a drobná zvířata, často se usmíval a vyprávěl báječné vtipy. Ramon mluvil důležitým tónem člověka, který se vyžívá v předávání nejnovějších zpráv.

Matty měl kamaráda moc rád, ale někdy ho napadalo, jestli se nakonec neukáže, že jeho pravé jméno zní Chvástal.„Jak to víš?“„Včera večer ho našli na cestičce za školou. Když jsme se rozešli, všiml jsem si nějakého rozruchu a viděl jsem, jak přinášejí jeho tělo.“ „Taky jsem ten hluk slyšel. Říkali jsme si s Jasnovidcem, že nás nejspíš někdo opustil.“ Předchozího večera se Matty vrátil ve chvíli, kdy se slepec chystal ke spánku a zároveň pozorně naslouchal tichému nářku zpovzdálí. Podle všeho někde truchlila početná skupina lidí.

„Někoho jsme ztratili,“ prohlásil slepý muž s ustaraným výrazem. Seděl na posteli v noční košili a právě si rozvazoval boty.„ Mám to jít povědět Vůdci?“ „Ten už si to určitě domyslel, podle toho zpěvu. Někoho oplakávají.“ „Nezajdeme tam taky?“ zeptal se Matty. Svým způsobem ho to lákalo. Ještě nikdy u loučení s mrtvým nebyl. Zároveň se mu ulevilo, když slepec zavrtěl hlavou.„ Je jich tam dost. Podle zvuku slušně velká sešlost. Slyším jich aspoň dvanáct.“Mattyho pokaždé znovu udivilo, jak je slepý muž vnímavý. Sám slyšel jen kvílící sbor hlasů. „Dvanáct?“ zeptal se a nedalo mu to, aby Jasnovidce nepopíchl. „Víš jistě, že jich není jedenáct? Nebo třináct?“ „Slyším přinejmenším sedm žen,“ opáčil slepec, kterému nedošlo, že si z něj Matty utahuje. „Každá má jinak vysoký hlas. A řekl bych, že pět mužů, i když jeden je hodně mladý, možná ve tvém věku. Zatím nemá tak hluboký hlas, jak jednou bude mít. Možná je to ten tvůj kamarád, jak se jmenuje?“„Ramon?“„Ano. Mám dojem, že slyším Ramonův hlas. A trochu chraptí.“„Ano, má kašel. Užívá na něj nějaké bylinky.“Teď si na to Matty vzpomněl a zeptal se kamaráda: „Byl jsi ho oplakávat? Možná jsme tě slyšeli.“

„Ano. Sešlo se dost lidí, ale když už jsem tam byl, nechali mě, abych se přidal. Kvůli tomu kašli mi ale zpívání moc nešlo. Šel jsem tam hlavně proto, abych viděl mrtvého. To jsem nikdy neviděl.“„Ale viděl. Byli jsme u toho přece spolu, když chystali na po-hřeb Dobytkáře. A viděl jsi holčičku, co spadla do řeky a vytáhli ji utopenou. Dobře si pamatuju, že jsi tam byl taky.“„Já myslel někoho zapleteného,“ vysvětloval Ramon. „Mrtvých jsem viděl spousty. Ale zapleteného člověka zatím ještě nikdy.“ Matty také ne. Jen o tom slyšel.

Smrt zapletením byla tak neobvyklá, až si začínal myslet, že je to nějaká legenda, něco z dávných časů.„Jak to vypadalo? Prý je to hrůza.“ Ramon přikývl. „To teda jo. Šlahouny ho podle všeho nejdřív popadly za krk a pořádně se zatáhly. Chudák Sběrač. Chytil je a snažil se vymanit, ale omotaly se mu i kolem rukou. Byl v nich nadobro zapletený. A ten jeho výraz, to byl vážně děs. Měl otevřené oči, ale pod víčka se mu začaly prodírat různé větvičky a výhonky. Vlezly mu i do pusy. Všimnul jsem si, že má něco omotaného kolem jazyka.“Matty se otřásl. „Byl to ohromně milý člověk,“ poznamenal. „Vždycky nám házel bobulky, co zrovna sbíral. Otevřel jsem pusu a on se mi do ní snažil trefit. Když jsem nějakou bobulku chytil, vždycky měl radost a hodil mi další. „Já to dělal taky.“ Ramon se zatvářil smutně. „A jeho žena má miminko. Někdo říkal, že právě kvůli němu se vydal na cestu. Chtěl o něm povědět její rodině.“„Copak nevěděl, jak to dopadne? Copak nedostal varování?“

Ramon se znenadání rozkašlal. Zlomil se v pase a lapal po dechu. Pak se narovnal a pokrčil rameny. „Jeho žena říkala, že nedostal. Už jednou takhle vyrazil, když se jim narodilo první dítě, a všechno šlo hladce. Bez varování.“Matty se zamyslel. Sběrač musel nějaké varování přehlédnout. První znamení obvykle nebývala nijak velká. Bylo mu toho veselého, laskavého chlapíka ze srdce líto. Skončil surovou smrtí a nechal po sobě dvě děti. Les vždycky předem varoval, to Matty věděl. Sám do něj chodil často a pokaždé si dával pozor. Kdyby si všiml jediného varování, byť sebemenšího, víckrát by do lesa nevkročil. Slepec jím procházel jen jednou, když putoval do své původní vesnice, kde byla zapotřebí jeho moudrost. Vrátil se bez potíží, ale cestou zpátky přece jen jedno malé varování dostal: bolestivě ho bodla větvička, která se zprvu zdála docela neškodná. Samozřejmě neviděl, jak se to seběhlo, ale později vyprávěl, že cítil, jak se k němu napřahuje, vycítil to tím zvláštním smyslem, díky němuž mu lidé přiřkli jméno Jasnovidec. Ale Matty, tehdy ještě malý chlapec, byl u toho, dělal slepci průvodce a na vlastní oči viděl, jak větvička roste, natahuje se, zaostřuje, míří a bodá. Bylo to naprosto jasné. Šlo o varování. Slepý muž už do lesa nesmí vstoupit. Možnost návratu se pro něj jednou provždy uzavřela.

Matty nikdy žádné varování nedostal. Vstupoval do lesa znova a znova, chodil po stezkách a povídal si se zvířaty. Cítil, že les ho má z nějakého důvodu rád, putoval po jeho cestičkách už roky. Od chvíle, kdy jím prošel poprvé, uběhlo šest let. Byl tehdy ještě malý a dorazil sem z domova, kde se k němu chovali surově.„Já do lesa jakživ nevkročím,“ prohlásil Ramon odhodlaně. „Zvlášť když jsem teď viděl, co udělal Sběrači.“„Ty se taky nemáš kam vracet,“ připomněl mu Matty. „Narodil ses tady ve vesnici. Stává se to jen těm, kdo se snaží vrátit někam, odkud kdysi odešli.“„Třeba jako ty.“„Jako já, jenže já si dávám pozor.“„Já teda nic riskovat nebudu. Je tohle dobré místo na rybaření?“ změnil Ramon téma. „Už se mi nechce chodit dál. Poslední dobou jsem pořád unavený.“

Při řeči došli podél kukuřičného pole k řece, na travnatý břeh, kde spolu chytali ryby už mnohokrát. „Posledně jsme jich tu nalovili spoustu. Máma jich pár udělala k večeři a bylo toho tolik, že jsem je dojídal ještě večer, když jsem si hrál na hracím automatu.“ Zase ten hrací automat. Ramon o něm mluvil v jednom kuse. Možná by se k němu hodilo spíš jméno Zlomyslník, napadlo Mattyho. Původně uvažoval o Chvástalovi, ale teď v duchu usoudil, že Zlomyslník je lepší. Nebo Vejtaha. Měl už řečí o hracím automatu plné zuby. A taky Ramonovi trochu záviděl. „Ano, tady to půjde,“ řekl. Sešplhal po kluzkém břehu k místu, kde z vody trčel balvan dost velký na to, aby se na něj oba postavili. Vydrápali se na skalisko a začali si chystat náčiní k lovu lososů.

Ve vesnici za nimi tiše a poklidně pokračoval všední život. Sběrače pohřbili už ráno. Vdova teď na verandě svého domoviště chovala v náruči miminko, u nohou se jí batolilo starší děcko a kolem ní seděly ženy s pletením a vyšíváním, utěšovaly ji a mluvily o samých příjemných věcech. Rádce, učitel, ve škole vlídně radil Gabeovi, osmiletému rošťákovi, který si místo učení radši hrál, a teď potřeboval pomoc. Jeho dcera Jean prodávala u stánku na trhu kytice a čerstvě upečený chleba, a přitom se smíchem flirtovala s hubenými, rozpačitými chlapci, kteří se u ní zastavili. Slepý muž, Jasnovidec, procházel uličkami vesnice a dohlížel, jestli se všem obyvatelům vede dobře. Znal každou plaňku v plotě, každé rozcestí, každý hlas, pach a stín. Když něco nebylo v pořádku, postaral se o nápravu, pokud to bylo v jeho silách.

Vysoký mladík známý pod jménem Vůdce shlížel z okna na poklidný, spokojený ruch vesnického života, na lidi, které měl rád a kteří si ho vybrali, aby na ně dohlížel a chránil je. Dostal se sem ještě jako chlapec, a nebyla to snadná cesta. V muzeu byly ve skleněné vitríně vystaveny zbytky rozbitých sáněk a na popisce u nich stálo, že právě na nich Vůdce přicestoval. Podobných upomínek na příchod do vesnice bylo v muzeu hodně, protože každý, kdo se tu nenarodil, si přinášel vlastní příběh o cestě sem. Popisovala se tu i minulost slepého Jasnovidce: donesli ho polomrtvého z místa, kde ho nepřátelé nechali napospas osudu, oslepeného a navěky vyvrženého z vesnice, v níž do té doby žil. Ve vitrínách muzea byly boty, hole, kola i kolečkové křeslo. Ale právě ty malé červené sáňky se pro místní staly symbolem odvahy a naděje.

A stejné hodnoty představoval i Vůdce, přestože byl nezvykle mladý. Nikdy se nezkoušel vrátit zpátky, nechtěl se vracet. Teď byl jeho domov tady, k těmhle lidem patřil. Jako každé odpoledne stál u okna a díval se ven. Oči měl světlounce modré a pronikavé. Vděčným pohledem sledoval, jak slepec prochází uličkami. Dohlédl z okna až k domu, kde za zábradlím verandy mladá žena kolébala v náruči malé dítě a oplakávala manžela. Ať je tvůj žal mírný, pomyslel si. Dohlédl za kukuřičné pole, kde dva chlapci, Matty a Ramon, nahazovali do řeky udice. Dobrý lov, popřál jim v duchu. Dohlédl za tržiště, na hřbitov, kam před nedávnem uložili Sběračovo zbídačelé tělo. Odpočívej v pokoji, pomyslel si.

Nakonec obrátil pohled k hranici vesnice, k místu, kde cesta vbíhala do lesa a propadala se do stínů. Vůdce dohlédl až za ty stíny, jenže si nebyl jistý, co vlastně vidí. V lese bylo cosi neurčitého, bez jasných obrysů, ale rozhodně ho to znepokojovalo. Nedokázal se rozhodnout, jestli je to něco dobrého, nebo špatného. Aspoň prozatím ne. Hluboko v hustém podrostu nedaleko mýtiny, na samé hranici Vůdcovy tápající pozornosti, právě malá zelená žabka spolkla nějakou mušku, kterou chytila mrštným lepkavým jazykem. Dřepěla na zemi a vypoulenýma očima pátrala kolem sebe, jestli snad neuvidí nějaký další hmyz, který by se dal sníst. Když nic nenašla, odhopkala pryč. Jednu zadní nožku měla nezvykle ztuhlou, ale skoro si toho nevšimla.

přeložila Dominika Křesťanová

Další články

Billy O´Callaghan (1974) debutoval v roce 2008 souborem povídek In Exile. Pozornost literární kritiky získala jeho třetí povídková sbírka The Things We Lose, The Things We Leave Behind ? V roce 2013 za ni obdržel Irskou národní cenu. Kromě povídek napsal také dva romány. V roce 2017 vyšel The Dead House, který v nejlepším navazuje na tradici duchařských románů. O dva roky později uhranul literární svět O´Callaghanův román My Coney Island Baby.
Ukázky

Všechny velké příběhy vypadají na první pohled nenápadně

Billy O´Callaghan (1974) debutoval v roce 2008 souborem povídek In Exile. Pozornost literární kritiky získala jeho třetí povídková sbírka The Things We Lose, The Things We Leave Behind ? V roce 2013 za ni obdržel Irskou národní cenu. Kromě povídek napsal také dva romány. V roce 2017 vyšel The Dead House, který v nejlepším navazuje na tradici duchařských románů. O dva roky později uhranul literární svět O´Callaghanův román My Coney Island Baby.
 | nakl. Paseka
Okouzlující a duchaplný fantasy příběh o nepředstavitelné síle přátelství vynesl autorce nejen zaslouženou přízeň mnoha čtenářů, ale také cenu Locus pro nejlepší románový debut a nominace na prestižní žánrová ocenění Nebula a World Fantasy Award. Theodora Gossová: Případ alchymistovy dcery
Ukázky

Mr. Hyde a Miss Jekyllová

Okouzlující a duchaplný fantasy příběh o nepředstavitelné síle přátelství vynesl autorce nejen zaslouženou přízeň mnoha čtenářů, ale také cenu Locus pro nejlepší románový debut a nominace na prestižní žánrová ocenění Nebula a World Fantasy Award. Theodora Gossová: Případ alchymistovy dcery
 | nakl. Argo
Nový případ komisaře Popielského, který uvádí citát z Dostojevského Bratrů Karamazových, kde ďábel říká: Mám rád váš pozemský realismus. Tady u vás je všechno vymezeno,  jsou tu vzorce, je tu geometrie, kdežto my máme pořád nějaké neurčité rovnice! Marek Krajewski: Charónova čísla
Ukázky

Klíčem k vraždám jsou hebrejské rébusy

Nový případ komisaře Popielského, který uvádí citát z Dostojevského Bratrů Karamazových, kde ďábel říká: Mám rád váš pozemský realismus. Tady u vás je všechno vymezeno, jsou tu vzorce, je tu geometrie, kdežto my máme pořád nějaké neurčité rovnice! Marek Krajewski: Charónova čísla