VÍR POHLCUJÍCÍ LIDI

Když toho nedělního rána K. poprvé pocítil úzkost, která ho posléze zcela ovládla, tragédie již byla nemilosrdně na postupu. Dcera už deset dní nezavolala. Později bude připisovat vinu chybějícím rodinným rituálům, které jsou v těžkých časech ještě potřebnější, rituálům, jako je jednou denně zavolat nebo přijít v neděli na oběd. Dcera si s jeho druhou ženou nerozuměla.

Jak to, že si on, kovaný v politice, neuvědomil vření nové doby? Možná by bylo všechno jinak, kdyby nevěnoval tolik pozornosti přátelům, spisovatelům píšícím v jidiš – mrtvém jazyce, jímž mluví už jen hrstka starců –, ale spíš tomu, co se v zemi dělo v současnosti. Možná. K čemu je jidiš? K ničemu. Místo aby se starali o živé, každý týden na svých schůzkách oplakávali jazyk, který se proměnil v mrtvolu.

Neděli si s dcerou spojoval od dob, kdy jí v ten den nosíval z trhu dárky. Náhle se mu vybavily zvěsti, které zaslechl včera večer v Bom Retiru: říkalo se, že zmizeli dva židovští studenti medicíny, jeden z nich prý z bohaté rodiny. Údajně v tom byla politika, diktatura, s antisemitismem to nemělo nic společného. Vzhledem k tomu, že zmizeli i Nežidé, Svaz se rozhodl do toho nevměšovat. Byly to drby, možná to ani nebyla pravda, protože o totožnosti těch chlapců neříkaly nic.

Zneklidnily ho ty zvěsti, ne to, že byla neděle. Celý den vytáčel číslo, které mu dcera dala pro naléhavé případy, ale telefon vyzváněl bez odezvy. Když ho nikdo nezvedal ani v jednu v noci, a to už by musela být doma, i kdyby bývala šla do kina, jak měla v oblibě, rozhodl se, že ji nazítří vyhledá na univerzitě.

Té noci se mu zdálo o tom, jak byl malý a kozáci vtrhli do ševcovství jeho otce, aby jim spravil holínky. Probudil se brzy, celý vyděšený. Vzpomněl si, že se kozáci objevili přesně na Tiš’a be-av,v den všech pohrom židovského lidu, den zboření prvního i druhého chrámu a vyhnání Židů ze Španělska.

Nevěděl sice, čeho se má obávat, ale už v obavách vytáhl z garáže austina, a aniž vzbudil manželku, vyrazil směrem k univerzitnímu kampusu, rozkládajícímu se v dáli za změtí mrakodrapů. Jel pomalu, dlouho projížděl centrem, jako by nikdy nechtěl dorazit na místo; pocit jistoty, že ji najde jako obvykle v práci, v něm střídal strach z opaku. Konečně dorazil ke komplexu budov Ústavu chemie, kam vstoupil jen jedinkrát, když dcera kdysi obhajovala doktorskou disertaci před skupinou profesorů přísného vzezření, z nichž někteří vystudovali ještě v Německu.

Dnes nepřišla, oznámily mu přítelkyně. S váháním přitom pokradmu pokukovaly jedna po druhé. Jako by se obávaly, že zdi mají uši, zavedly pak K. do zahrady, aby si promluvili. Tam mu řekly, že už se neobjevila jedenáctý den. Ano, když započteme dva víkendy, určitě to bylo jedenáct dní. Ona, která nikdy nezameškala jedinou svou přednášku. Mluvily šeptem a věty nechávaly nedokončené, jako by se v každém slově skrývalo tisíc dalších, jejichž význam byl zakázán.

Nespokojený a rozrušený K. se chtěl obrátit i na ostatní – nemohli by o dceři něco vědět její nadřízení? Kdyby se jí něco stalo a byla v nemocnici, určitě by se spojili s univerzitou. Přítelkyně se vylekaly. To nedělejte. Prozatím ne. Aby ho od toho odradily, zmírnily tón, třeba někam odjela, z opatrnosti se na pár dní ztratila. Oni se tu na ni vyptávali cizí lidé, víte? Po kampusu se pohybují divné existence. Zapisují si značky aut. Sídlí na rektorátu. Co jsou zač? Nedokázaly odpovědět.

Když ho přesvědčily, aby se neobracel na univerzitní funkcionáře, vydal se K. plný úzkosti z kampusu na adresu v ulici Patera Chica, kterou mu dcera před časem dala s instrukcí, že ji tam má hledat, jen kdyby se stalo něco velmi vážného a ona nebrala telefon. Bylo absurdní, že mu tehdy nepřipadalo divné, když mu řekla, aby ji vyhledal jen z vážných důvodů a volal, jen když to bude naléhavé. Kam jen dal, proboha, rozum?

Našel dvoupatrový dvojdomek s hlavním vchodem přímo do ulice, vmáčknutý mezi desítku podobných. Zaprášené letáky a noviny u dveří naznačovaly, že jeho obyvatelé už se tu dlouho neukázali. Na naléhavé zvonění nikdo neodpovídal.

Tak, a tragédie byla na světě. Co si má počít? Oba synové žili daleko v cizině. Druhá manželka nebyla k ničemu. Přítelkyně na univerzitě panikařily. Starý muž se cítil zdrcen. Slabé, prázdné tělo jako by bylo na pokraji zhroucení. Hlavu měl jako omráčenou. Najednou všechno ztratilo smysl. Vše ovládla jediná skutečnost, která vytlačila všechno, co se jí netýkalo; všechno ostatní teď bylo pasé. Skutečnost, že jeho milovaná dcera před jedenácti dny, možná i dřív, zmizela. Cítil se strašlivě sám.

Začal probírat hypotézy. Možná ji potkala nehoda nebo trpěla nějakou vážnou nemocí, o které neměl nikdo vědět. Nejhorší by bylo zatčení tajnou policií. Stát nemá tvář ani city, je neprůhledný a zvrácený. Jeho jedinou skulinou je korupce. Ale někdy se z vyšších důvodů uzavře i ta. Tehdy se stát stane zhoubným hned dvakrát: svou krutostí a nedosažitelností. Tohle K. věděl tak dobře jako málokdo.

Připomněl si nedávné situace, dceřinu nervozitu, její vyhýbavost, to, jak měla naspěch, když přicházela a zase odcházela, i adresu mu dala jen pro krajní případ, a ještě s instrukcí, aby ji nikomu nedával. Ohromeně si uvědomil, v jak velkém sebeklamu žil a jak ho vodila za nos vlastní dcera, která se možná zapletla do něčeho krajně nebezpečného, a on si toho v roztržitosti, v zápalu pro jidiš a v zaujetí laciným kouzlem literárních setkání ani nevšiml.

(...)

BARRO BRANCO

Jaký smysl má tisíc smrtí za den? Umři naráz, v míru ukonči svou agonii.

Chajim Nachman Bialik

K. ty kasárny zná přes padesát let. Nikdy by si byl nepomyslel, že do nich jednou vkročí, a ještě s kartony cigaret pro politické vězně. Když přijel do Brazílie, byla to malá posádka, která měla na starost pastviny, na nichž bezpečnostní síly chovaly vznosné ryzáky. K. skoro denně jezdíval se svou károu podomního obchodníka po polní cestě, vedoucí k pastvinám z opačné strany, než byla posádka. Znal několik vojínů a velitele, poručíka Júlia.

Tehdy tu nebyly obchody jako dnes a autobusy do centra jezdily jen po třídě Cantareira, která byla jako jediná vyasfaltovaná. Ženy návštěvy podomního obchodníka vítaly, vozil hezké látky, halenky a noční košile a prodával je na splátky. K. tito zákazníci fascinovali: dvorky s vzrostlými jaboticabami, Portugalky pracující na zahrádce, kde pěstovaly zelí, mulatky; v Polsku mulatku jaktěživ neviděl. Poslouchal jejich příběhy a nevadilo mu, když nic nekoupili.

Vracel se obdarován hlávkami zelí a trsy banánů. Sotva vypřáhl koně, znovu si se starším bratrem přehrával v sousedním domě události dne, lidi, které poznal, a jejich příběhy. Potom je zapisoval, všechno v jidiš, a vydával v jidišských časopisech v São Paulu, Buenos Aires i New Yorku. Tak začal být mezi Židy v Bom Retiru známou postavou. Jeden z nich mu sehnal společníka s kapitálem, aby si mohli zřídit obchod. K. přispěl svou klientelou.

Teď už bylo vyasfaltovaných cest víc. Zákazníci do obchodu chodili sami. Srovnávali dnešního K. s tím, jaký byl před zmizením dcery, a bylo jim ho líto. Dřív chtěl K. naslouchat jejich příběhům. Teď museli poslouchat jeho bědování oni. Jeden z nich, seržant Ademir, z rodiny dlouhodobých zákazníků, mu sdělil, že do Barro Branca přivezli politické vězně. Je jich skoro třicet, prohlásil. Třeba někdo z nich bude vědět, co se stalo. Velitel, plukovník Aristides, je jeho švagr, možná starého pána nechá, aby vězně navštívil a promluvil s nimi.

Velitel souhlasil, třebaže to předpisy nedovolovaly, neboť K. nebyl příbuzný žádného z nich. A tak se tam jedné horké soboty K. plný neklidu ocitl se svými kartony cigaret a tabulkami čokolády. Část bývalých pastvin zabíraly rozlehlé budovy, které neznal. Tamhle je nemocnice vojenské policie, objasňoval mu seržant Ademir, který ho doprovázel, a ukázal při tom na větší, dvoupatrovou budovu.

Věznice se nacházela o kus dál vepředu, skoro až na konci velkého dvora. To je vězení samotné vojenské policie, vysvětlil seržant, tady zadržují policisty, kteří se dopustili nějakého prohřešku. Jedno zpola izolované křídlo bylo vyčleněno pro politické vězně.

Při každém kroku směrem k němu se K. v paměti vracel do dob svého uvěznění v Polsku. Znovu se mu vybavilo, jak ho v poutech vlekli ulicemi Włocławku, aby ho ponížili před obchodníky. Teď se taky vlekl, celý zlomený, i když pouta neměl. Cítil se nesmírně unavený. Od nemyslitelného zmizení dcery uplynulo čtrnáct měsíců.

Z portugalštiny přeložila Zuzana Burianová.