Vítejte v Gileádu, patnáct let po Příběhu služebnice

/ Tomáš Weiss

Svědectví - pokračování Příběhu služebnice je zdrcující výpovědí tří ženských hrdinek, které mají s machisticko-pseudonáboženským režimem co do činění, byť každá v jiné roli.  Jak napsala autorka svým čtenářům: K napsání této knihy mě inspirovalo všechno, na co jste se mě kdy ptali ohledně Gileádu a jeho mašinerie. Tedy téměř všechno. Dalším zdrojem inspirace je svět, v němž žijeme.“ Přeložila Kateřina Klabanová
Svědectví - pokračování Příběhu služebnice je zdrcující výpovědí tří ženských hrdinek, které mají s machisticko-pseudonáboženským režimem co do činění, byť každá v jiné roli. Jak napsala autorka svým čtenářům: K napsání této knihy mě inspirovalo všechno, na co jste se mě kdy ptali ohledně Gileádu a jeho mašinerie. Tedy téměř všechno. Dalším zdrojem inspirace je svět, v němž žijeme.“ Přeložila Kateřina Klabanová

Ukázky:

6

... (ukázka z partu tety Lydie, Gileád po patnácti letech od konce Příběhu služebnice)

Zadívala jsem se na svůj obraz. Vynálezce zrcadla se většině z nás příliš nezavděčil: museli jsme asi být spokojenější, než jsme zjistili, jak vypadáme. Ale tak strašně na tom ještě nejsem, chlácholím se: obličej nejeví známky slabosti. Uchovává si koženost, s příslovečnou bradavicí na bradě, typické rysy se jen prohlubují.  Nikdy jsem nebývala koketně krásná, ale pohlednější ano, což se už teď rozhodně říct nedá.  Nanejvýš by se dalo sáhnout po výrazu „majestátní“.

Jak jednou skončím, napadalo mě. Dožiju se laskavě přehlíženého stáří, kostnatění? Stanu se vlastní uctívanou sochou? Nebo padnu spolu s režimem a svou kamennou kopií, odvlečou mě a prodají jako kuriozitu, ozdobu trávníku, kus ohavného kýče?

Nebo mě budou soudit jako stvůru, postaví mě před popravčí četu a mrtvolu zavěsí na kandelábr všem na očích? Rozsápe mě lůza, nabodne mi hlavu na kůl a ponese ji vítězoslavně ulicemi za jásotu a pro všeobecné pobavení? Jistě jsem mezi ní rozesela zášti víc než dost.

Nicméně prozatím zůstává rozhodování částečně v mých rukou. Ne jestli zemřu, ale kdy a jak. Nedá se už jen to považovat za svobodu?

A abych nezapomněla – rozhodnu i o tom, koho stáhnu s sebou. Seznam už mám.

 

Dovedu si představit, jak o mně musíš při čtení těchto řádků smýšlet, pokud mě předstihla má proslulost a podařilo se Ti rozluštit, kdo jsem – nebo kým jsem byla.

V současnosti jsem legendou, živou, nebo spíš živoucí, bez života a k smrti vyčerpanou. Jsem zarámovanou hlavou ve třídách – pro dívky dostatečně vysoce postavené na to, aby chodily do třídy –, kde je s krutým úsměvem tiše napomínám. Jsem bubák, jímž marty straší malé děti – Jestli budete zlobit, přijde si pro vás teta Lydie! A zároveň vzor morální dokonalosti, o jakou je třeba usilovat – Co byste podle tety Lydie měly udělat? –, soudce a rozhodčí v mlhavé inkvizici představivosti – Co by na to řekla teta Lydie?

Nabobtnala jsem mocí, pravda, ale přitom jsem se i rozpila do neurčita – ztratila jsem podobu, nemám pevné obrysy. Jsem všude a nikde – vrhám zneklidňující stín dokonce i do hlav velitelů. Jak se můžu znovu stát sama sebou? Jak se můžu zmenšit na svou běžnou velikost, na velikost obyčejné ženy?

Ale na to už je možná příliš pozdě. Člověk učiní první krok, a aby se zachránil před jeho důsledky, dělá další. V dobách, jako je ta naše, má na výběr jenom dva směry: vzhůru, nebo strmým pádem.

9

(ukázka z partu šestnáctileté „Daisy“, Kanada)

Přes všechno, co pro mě Melanie dělala, mi její vůně nepřipadala důvěrně známá. Voněla přírodním mejdlem pro hosty v cizím domě, kam jsem přijela na návštěvu. Chci tím říct, že mi vůbec nevoněla jako máma.

Když jsem byla menší, patřila k mým oblíbeným knížkám ve školní knihovně ta o týpkovi, co se dostal do vlčí smečky. Nesměl se koupat, protože by ze sebe smyl pach smečky a vlci by ho zavrhli. Se mnou a s Melanií se to mělo tak, jako by nám právě taková pachová stopa chyběla – to, co by nás jednoznačně spojilo v „my“. A právě tu jsem postrádala. Nikdy jsme se k sobě moc netulily.

Navíc se oba chovali jinak než rodiče dětí kolem mě. Strašlivě se o mě báli, jako bych se dala snadno rozbít. Jako bych byla ušlechtilá kočka a oni mě jenom hlídali: svou vlastní kočku bere člověk jako samozřejmost a moc si s ní hlavu nedělá, ale cizí kočka je jiná liga, protože kdyby se ztratila, bude si to ten, kdo ji hlídá, vyčítat úplně jiným způsobem.

Všichni spolužáci měli fotky z dětství – hromady fotek. Rodiče dokumentovali snad každou minutu jejich života. Občas někdo dokonce přitáhnul momentku z porodnice a mluvil o ní před třídou. Zvedal se mi z nich kufr – koho zajímá krev a stehna cizí mámy a oslizlá hlavička mezi jejíma nohama! Nebo stovky záběrů v plínkách i bez. Coby mrňata si snad nemohli bez záblesku foťáku ani krknout – a ještě jednou pro maminku –, jako by vedli dva životy, jeden v reálu a další pro objektiv.

Zato já nenašla jedinou svou fotku. Neil sice sbíral fotoaparáty jako starožitnosti, ale funkční foťák jsme neměli ani jeden. Melanie tvrdila, že všechny moje fotky z dřívějška shořely. Tomu by věřil jenom blbec, takže jsem jí to zbaštila.

 

A teď vám vylíčím tu pitomost, kterou jsem provedla, a co jsem tím způsobila. Nejsem na svoje chování ani trochu pyšná: zpětně chápu, jak jsem byla hloupá. Ale tehdy jsem to viděla jinak.

Tejden před oslavou narozenin se měl konat protestní pochod proti Gileádu. Někdo k nám propašoval další záznam z těch jejich poprav a ukazovali je ve zprávách: jak tam věší ženy za kacířství a odpadlictví a za snahy dostat vlastní děti pryč z Gileádu, což se podle jejich zákonů považovalo za velezradu. Dva nejvyšší ročníky dostaly volno ze školy a místo vyučování jsme mohli jít v rámci občanky demonstrovat a projevit tak „zájem o dění ve světě“.

Vyráběli jsme transparenty jako třeba: STOP OBCHODOVÁNÍ S GILOTINÁDEM! I V GILEÁDU MAJÍ ŽENY SVOJE PRÁVA! NIKOLKA – NADĚJE PRO OSTATNÍ! Pár spolužáků do toho přihodilo ekologii: NECHCEME SE DUSIT JAKO V GILEÁDU! KLIMA V GILEÁDU = UPALOVÁNÍ! A k tomu záběry hořících lesů a mrtvol ptáků, ryb a lidí. Několik učitelů a rodičů se přihlásilo, že pojedou s náma jako dozor, aby se nám při pochodu nic nestalo. Byla jsem děsně natěšená a jako na trní, protože jsem ještě nikdy nedemonstrovala. Jenomže naši mi to zatrhli.

„Proč?“ nechápala jsem. „Jdou úplně všichni!“

„To nepřichází v úvahu,“ prohlásil Neil.

„Sám přece pořád říkáš, jak se máme brát za svoje zásady!“ namítala jsem.

„Tohle je něco jinýho. Tohle je nebezpečný, Daisy,“ nedal se oblomit.

„A taky říkáš, že se nedá žít jenom v bavlnce. Navíc s náma jde pár učitelů. Je to v podstatě školní akce – za absenci ztratím body!“ To sice nebyla tak docela pravda, ale  na školních výsledcích si zakládali.

„Možná by jít mohla,“ uvažovala nahlas Melanie, „když poprosíme Adu, aby na ni dohlídla.“

„Nejsem malá! Nepotřebuju chůvu!“ vztekala jsem se.

„To si děláš srandu?“ otočil se na ni Neil. „Víš, kolik tam bude všude novinářů? Budou toho plný zprávy!“ Tahal se přitom za vlasy, teda za těch pár, co mu zbylo, což dělával, když ho něco fakt trápilo.

„A o to nám právě jde!“ skočila jsem mu do řeči. Vyráběla jsem jeden z transparentů – s černou lebkou a červeným nápisem GILEÁD = SMRT MYSLI. „Proč tam jde celá třída – aby se to dostalo do zpráv!“

Melanie si zacpala uši. „Mě z toho už zase rozbolela hlava. Neil má pravdu. Nejdeš, a basta. Zůstaneš v krámě a už se o tom nebudeme bavit.“

„No tak mě tady držte pod zámkem!“ Vzteky bez sebe jsem vydupala do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Nenechám si nic zakazovat.

překlad Kateřina Klabanová

Další články

Německá autorka Lucy Fricke se ve své nové knize Dcery věnuje dvěma ženám středního věku, které tápou ve svých životech a snaží se vyrovnat se s odchodem svých otců. Její hlavní otázkou přitom není, odkud přicházíme, nýbrž jak jsme se ocitli tam, kde jsme a jestli vůbec vede cesta zpátky.
Ukázky

Dcery vyprávějí o otcích, kteří odcházejí až příliš brzy

Německá autorka Lucy Fricke se ve své nové knize Dcery věnuje dvěma ženám středního věku, které tápou ve svých životech a snaží se vyrovnat se s odchodem svých otců. Její hlavní otázkou přitom není, odkud přicházíme, nýbrž jak jsme se ocitli tam, kde jsme a jestli vůbec vede cesta zpátky.
 | Drahomíra Cormier
Setkají se v hotelu Ritz a v momentu, kdy okouzlený fotograf Robert Capa nechá pode dveřmi pokoje Ingrid Bergmanové pozvání na večeři, začíná milostná aféra jako žádná jiná. Nezávazný flirt přerůstá ve vášnivý vztah, sužovaný komplikovanými charaktery a emocionální zátěží obou protagonistů.
Ukázky

Když mileneckou dvojici tvoří legendární fotograf a herečka

Setkají se v hotelu Ritz a v momentu, kdy okouzlený fotograf Robert Capa nechá pode dveřmi pokoje Ingrid Bergmanové pozvání na večeři, začíná milostná aféra jako žádná jiná. Nezávazný flirt přerůstá ve vášnivý vztah, sužovaný komplikovanými charaktery a emocionální zátěží obou protagonistů.
 | nakl. Metafora
Nejzábavnější na psaní nových románů o Bondovi pro Howoritze bylo hledání odpovědí na otázky, jež Ian Fleming nikdy nezodpověděl. Od těch banálních jako, proč pije 007 Martini s vodkou a jaktože kouří právě takovou značku cigaret, až po ty zásadnější - co a proč z něj udělalo toho tvrdého a chladnokrevného muže.
Ukázky

Počkala, až Bond dojí vejce, potom zapálila dvě cigarety...

Nejzábavnější na psaní nových románů o Bondovi pro Howoritze bylo hledání odpovědí na otázky, jež Ian Fleming nikdy nezodpověděl. Od těch banálních jako, proč pije 007 Martini s vodkou a jaktože kouří právě takovou značku cigaret, až po ty zásadnější - co a proč z něj udělalo toho tvrdého a chladnokrevného muže.