Autor od prvních stran románu nelítostně pitvá krizi manželského páru a nevěru na obou stranách, ale postupně zjišťujeme, že intimní vhled do poničených vztahů není to jediné, co nám nabízí. Missiroliho hledáček se rozšiřuje na popis života v Miláně a portrét střední třídy ve městě žijící. Nejistota a nestálost pracovního místa, generační spory a složité vztahy mezi rodiči a dětmi, křehkost víry a spirituality, honba za materiálními statky, krize života v páru, rozpad manželství i rodiny. Čtyři figurky, Carlo, Margherita, Sofia a Andrea, které se pohybují na umně promyšlené autorově šachovnici. Zkrachovalý profesor literatury, realitní makléřka, studentka a autorka jediného krátkého příběhu, fyzioterapeut s vášní pro psí zápasy. Každý se svým vlastním příběhem a potřebou vyhledat v různých situacích a za zvláštních okolností toho druhého. Deset let zrad a podrazů reálných i smyšlených, podezření a jejich vyvrácení, které se rozrůstají a zrcadlí ve vztazích těch druhých, a spoludotvářejí bohatou mozaiku.

Ukázka:

„Tvoje žena mě sledovala.“

„Moje žena.“

„Až sem.“ Sofia na něj upřeně pohlédla: „Pane profesore?“ Díval se na dveře posluchárny.

„Myslím, že je na dvoře.“

Carlo Pentecoste šel k oknu a poznal Margheritu podle purpurového kabátu, který nosila od druhého jarního dne. Seděla na zídce a četla si knihu, ještě pořád Némirovskou, měla nohu přes nohu, volnou ruku si pro jistotu položila na batoh. Byl konec března a do milánských ulic znenadání začala pronikat lehká mlha.

Carlo se otočil ke studentům. Sofia se právě usadila ve druhé řadě a vytáhla zápisník a mandle. Vypadala mladší než na dvaadvacet, s tím svým drobným obličejíkem a ladnými pohyby, které mírnily dojem z jejích překvapivých boků. Pohlédla na něj, tvářila se stejně úzkostně, jako když si je k sobě zavolal rektor, protože je jeden student z prváku přistihl na záchodě v přízemí: on se k ní sklání, rukama hladí její šíji, nebo něco podobného, protože verze toho studenta byla jednou, další z nespočtu těch, které přispěly k šíření klepu, že profesor Pentecoste a jedna jeho studentka spolu měli blízké setkání pochybného druhu.

Nezahájil hodinu, oblékl si sako a vyšel z posluchárny, sestoupil po schodech, v hale zpomalil a otočil se k záchodu. Vrátil se tam, aby to vysvětlil jednomu kolegovi, vrátil se tam s rektorem. A pro každého zinscenoval rekonstrukci toho, čemu říkal nedorozumění: popsal příchod na pánskou toaletu, močení, návrat do společných prostor, mytí rukou, obličeje, jak se utíral, jak se z dámské toalety ozvalo žuchnutí, jak zjistil, že dveře jsou po- otevřené, a jak tam našel svou studentku Sofii Casadeiovou, která skoro omdlela – co jen myslel tím „skoro“? Sklonil se k ní a několikrát ji oslovil jménem, pomohl jí posadit se a vstát – rektorovi ukázal jak –, přičemž ji chvíli držel opřenou v koutě. Netrvalo to déle než pár minut, potom se dívka vzpamatovala a on ji dovedl k umyvadlu, aby si mohla opláchnout obličej: vůbec si toho studenta z prváku nevšiml.

Než zamířil ke své ženě, zarazil se a podíval se na mobil: Margherita ho neupozornila, že se tady zastaví. Pokračoval ven na dvůr, ještě pořád si četla na zídce.

„Tvůj kabát se nedá přehlédnout,“ ukázal na okno posluchárny.

„Musela jsem tu šlachu nechat chvíli odpočinout. Zrovna jsem chtěla jít nahoru.“ Zaklapla knihu a vstala. „Tohle jsi zapomněl,“ a podala mu lahvičku.

„Přišlas kvůli práškům na alergii.“

„Stačilo mi, že ti bylo špatně minulý týden.“

„Nelíbí se mi, že namáháš tu nohu.“

„Přijela jsem metrem,“ narovnala mu límec u saka. „Na tvém místě bych dneska přednášela venku, ta mlha má něco do sebe.“

„Jen by je to rozptylovalo,“ a položil jí ruku na místo, kde končí záda, jako tenkrát, když se zrovna seznámili, na večeři u jeho sestry. Ze žlábku mezi bederními svaly tehdy vytušil, že má vytrénované tělo. „Chceš jít nahoru? Musím začít.“

Margherita milovala jeho ruce, které nebyly rukama učitele. Nechala ho, ať jí pomůže nasadit batoh, a pak se s ním vydala ke vchodu

„Tys opravdu přišla až sem, abys.“

„Přišla jsem, protože jsem přišla,“ ukázala na hodinky a pobídla ho, aby si pospíšil, on se na ni usmál a vyrazil.

Jakmile zmizel za ohybem schodiště, opřela se Margherita o skleněné dveře a sklonila hlavu. Proč si netroufla a nešla s ním až do posluchárny? Proč neměla žaludek, jak říkávala její matka, na to, aby prošla vstupními dveřmi a vydala se až k tomu záchodu? A proč se teď chvěla? Pomalu odcházela, měla chuť se zastavit, ale donutila se vyjít až na ulici, prošla branou a zapnula si kabát. Zarazila se, zavřela oči a hledala v sobě nějaký záchytný bod, aby se toho deprimujícího pocitu zbavila: vzpomněla si na těch padesát minut, které ji zanedlouho čekají a kvůli kterým si připadala jiná. Jiná, sváděná. Do diáře si je zapisovala pod označením Fyzioterapie, jež pro ni mělo zároveň význam dobrodružství. Tak to vnímala a ten pocit v sobě opatrovala jako protilátku proti nejistotě, zatímco se univerzita za ní vzdalovala a ona kráčela ke stanovišti taxíků. Noha ji bolela už od probuzení. Trýznivá bolest vystřelující od stydké kosti ke kolenu, která se objevila jednou po tréninku ve fitness centru před třemi měsíci. Od té doby si vybavovala skličující drobnosti: musí vyměnit podpatky za tenisky, zapomenout na oceňování nemovitostí bez výtahu, nemůže běhat za dítětem.

Vytáhla telefon a uviděla zprávu od majitelky bytu na corso Concordia: Milá Margherito, podepsala jsem. Teď je řada na vás, a jednu od kolegy: agentura dostala klíče a může začít s prodejem. Byl tam jeden zmeškaný hovor od matky. Ignorovala ho a zůstala stát s mobilem v ruce, ovládla se a na Facebook se vůbec nepodívala. Pokaždé když otevřela profil Sofie Casadeiové, napadaly ji divné myšlenky, myslela na kavárnu, kde pracovala, na bar, kde ráno snídala, na čtvrť, v níž žila, a na to, že by se do těch míst mohla vydat. Došla k řadě taxíků, udala adresu FisioLabu, via Cappuccini 6, uvelebila se na sedadle a zavřela oči. Taxikář navrhl, aby to objeli, na vnitřním okruhu probíhaly stavební práce, řekla mu, že je to v pořádku, a dál už na nic nemyslela. Občas pohlédla ven, na Milán a hemžení na chodnících a portýry před honosnými činžáky. Potom si vzpomněla na matku, zavolala jí zpátky a ona to zvedla hned po prvním zazvonění: „Mami.“

„Zrovna jsem chtěla volat instalatéra.“

„Co se stalo?“

„Ten,“ a nadechla se, „ten zkurvenej kotel.“

„Dobré ráno.“

„Vždycky jsem to ráda říkala, ale tvůj otec tvrdil, že ženská se má vyjadřovat slušně.“ Zmlkla. „Vlastně jsem ti volala, protože jsem se tě chtěla zeptat na ten byt na corso Concordia.“

„Zrovna mi psali.“

„Neříkej?“

„Není tam výtah, ale je zajímavý. Než ten byt vyvěsím v agentuře, pošlu tam Carla, aby se na něj podíval.“

„A co noha?“

„Kdybys měla nějaké podezření, co bys udělala?“

„Bolí tě, já to věděla.“

„Co bys udělala?“

„Jaký podezření?“

„Podezření.“

„Podezření je důkaz.“

„Mami, nejsme v televizi.“

„To je život, zlatíčko.“ Zaváhala. „Nechceš mi říct, co tím myslíš?“

„Jsem na místě, musím končit.“

„Dcerunko,“ odkašlala si, „jestli máš nějaký podezření, vyjasníš si to na tom zítřejším sezení.“

„Proboha.“

Matka si odfrkla. „Chystáš se tam už pár měsíců a víš, co to bylo za námahu, než jsem ti to zařídila? Půl jedenáctý, via Vigevano 18, zvonek F.“

„Řekni mi ještě jednou, proč jsem se k tomu nechala přemluvit.“

„Protože tam chodil Dino Buzzati. Zapiš si to za uši.“

„A ty si zase zapiš narozeniny mojí tchyně.“

„Já tam nepůjdu.“

„Ale půjdeš.“

„Kdepak. Zato ty by ses taky někdy mohla stavit u mámy, ale jenom, když budeš chtít.“

překlad Helena Lergetporer