Ukázka:

Jet na Fashion  Week  pro  nás  vždycky  bylo  jako  přesunout  se na pár dní do nějaké alternativní reality. Během našich výletů jsme většinou fotily street style a psaly reportáže z přehlídek na náš blog a pro různé české a zahraniční módní magazíny. Nezapomenutelné bylo i to, když jsme o pár let později díky spolupráci s kosmetickou značkou  MAC  mohly  zavítat  do zákulisí  přehlídek  v Londýně,  ale i v New Yorku. MAC byl totiž oficiálním partnerem Fashion Weeku a jejich  vizážisti  tam  líčili  většinu  akcí.  S dalšími  novináři  a blogerkami si nás vždycky svolal hlavní vizážista a ukazoval nám, jak docílil  přehlídkového  looku.  Někdy  to  byly  extravagantní  kreace, jindy přirozené líčení, pokaždé ale provedené perfektně do posledního detailu. Sledovat dění v zákulisí přehlídky bylo možná fascinující nejvíc ze všeho. V malé místnosti se hemžily desítky lidí. Každý měl svůj úkol – vizážista, kadeřník, manikérka, stylista, samotný návrhář, asistent, produkční, novinář, fotograf, kameraman...Pozorovaly  jsme  jednotlivé  osoby  při  práci,  když  jsme  měly možnost, ptaly jsme se jich na otázky a fotily a natáčely si celý ten vzrušující chaos. Taky jsme se snažily nepřekážet, usmívat se, a jak už jsme říkaly, tvářit se, jako že tam patříme, abychom tam mohly zůstat co možné nejdéle.Naše cesty na Fashion Week nás toho hodně naučily. Jestli něco chceme, dokážeme to. Nespadne nám to ale jen tak  do klína. Když  jsme  se  rozhodly,  že  chceme  vyrazit  na Fashion Week, vůbec jsme nevěděly, jak to funguje. Nejdřív jsme proto strávily hodiny čtením článků, vyhledáváním informací a průzkumem. Zjistily jsme si, co jen šlo, zkoumaly jsme Londýn a možnosti ubytování, propočítávaly si cenu takového výletu a šetřily si nato.

Je  potřeba  občas překonat  hranice  své  komfortní  zóny.  Jasně, že jsme se bály, jestli zvládneme cestovat samy, zda se vyznáme na letišti, dojedeme na hotel, neztratíme se v metru. Co teprve jestli dokážeme vyřídit akreditace, jestli se nebudeme stydět oslovit lidi, které si budeme chtít vyfotit naulici, zda zvládneme vést interview v angličtině ajestli utoho všeho neomdlíme nervozitou. Možná se nám stalo pár rozpačitých okamžiků, ale zvládly jsme to.Pozorovat,  učit  se  a růst. Věděly  jsme,  že  nás  tenhle  obor baví  a zajímá  ze  všech  stran.  Na Fashion  Weeku  jsme  byly  obklopeny spoustou inspirace. Mohly jsme pozorovat různé profesionály v akci a snažily jsme se nasávat, co jsme jen mohly. Poslouchaly jsme, jakým stylem pokládají otázky v rozhovorech redaktoři módních  časopisů.  Zkoumaly  jsme,  jak  fotí  street  style  profesionální fotografové a taky jak modelky a blogerky umí mistrně zapózovat jakoby nic. Žasly jsme nad tím, jak zvládá produkční v zákulisí přehlídky organizovat celý tým, dohlíží na chod příprav, zvedá hovory a rozdává úkoly, aniž by se přestala usmívat. Zapisovaly jsme si do paměti  každé  krásné  anglické  slovíčko,  které  použili  návrháři, když  popisovali  své  nové  kolekce.  Byla  to  pro  nás  pořádná  dávka motivace k vlastnímu rozvoji.Zlatá horečka blogování.

Okolo roku 2013 začaly blogy získávat na popularitě. Zpětně tuhle dobu snad sázkou nazýváme „blogerskou zlatou horečkou“. Jak už jsme zmiňovaly několikrát, hlavní inspirace přicházela ze zahraničí, ze Západu. Jen vždy s malým zpožděním dvou nebo tří let. Blogy se v Česku konečně dostaly k širší veřejnosti. Začali  nás  zvát  do časopisů.  Buď  s námi  dělali  rozhovory (ve kterých  jsme  už  byly  trochu  opatrnější  a poučenější),  nebo  nám nabízeli,  abychom  s nimi  nafotily  „fashion  story“.  Braly  jsme  to jako jednu z dalších velkých příležitostí a měly radost, že to, co děláme, někomu přijde natolik zajímavé, aby o nás napsal v tištěném časopise. Podobné nabídky jsme neodmítaly.

Objednala si ho jedna značka zubní pasty jako product placement a Lucka v luxusním hotelu v nádherných šatech a s perfektním večerním líčením pózovala s tubou pasty a kartáčkem.No vážně! Netušíme,  kdo  to  vymyslel.  A pomohlo  to  k větším  prodejům zubní pasty? Asi moc ne...Občas se nás ptáte, jestli bychom něco z naší blogové minulosti udělaly  jinak,  nebo  zda  něčeho  nelitujeme.  Jsme  si  však  naprosto jisté, že ne, protože každá tahle zkušenost nás něco naučila. Tehdy bylo načase naučit se říkat „NE“. A upřímně? Byla to jedna z těch nejtěžších věcí, které jsme kdy musely zvládnout. Tehdy jsme si ale taky uvědomily, že musíme znát a hájit svou hodnotu. Musely jsme si začít vybírat, za co nám stojí vyměnit svůj čas, energii a ve finále i svoje jméno. Učily jsme se nenechat sebou zametat amít pod kontrolou své hranice.

Mediální  scéna  se  začala  postupně  měnit. Už  tu  nebyly  jen blogy, ale na síle nabíraly taky sociální sítě. Kdokoli mohl jednoduše na internet přidávat vlastní příspěvky, bez kontroly šéfredaktorůči  editorů.  Největší  výhodou  blogera  bylo (a pořád  ještě  je),  že  se s ním  sledující  dokáže  ztotožnit,  protože  zná  i další  aspekty  jeho soukromého života než jen názor na jeden konkrétní produkt. Ví, co studuje, jaké má koníčky, co se mu líbí za hudbu nebo třeba jaké čte knihy. Vybere si ho, protože je mu podobný. Udělá si zněj takového virtuálního kamaráda nebo kamarádku. Proto tomu, co bloger doporučí, mnohem více věří a nechá se jím ovlivnit.

Jestli nám v předchozích letech přišlo pár nabídek na spolupráci, tak teď se s nimi roztrhl pytel. Každý  den  se  nám  jimi  plnila  e-mailová  schránka.  Občas  firmy chtěly jen naši adresu. Střídali se u nás kurýři, kteří nám vozili různé  dárky  odznaček.  Některé  jsme  si  předem  odsouhlasily,  jiné nám chodily naprosto neohlášeně. Možná se vám to zdá jako sen– dostávat  tolik  věcí  zadarmo.  Nám  to  tak  ze  začátku  taky  připadalo. Než jsme se zase poučily, že NIC NENÍ JEN TAK ZDARMA, a naše radost začala postupně opadávat.Máme  v povaze potřebu  zavděčit  se  a splnit  očekávání ostatních. Ta rovnice nám začala být rychle jasná. Když nám někdo poslal produkt, věděly jsme, že za něj očekává článek na blogu. Samozřejmě nám ale nevyhovovalo všechno, co jsme dostaly, nebo se nám to ani nehodilo na blog. Často šlo o kosmetiku a my si ani nemohly vybrat odstín, natož nějak ovlivnit, kdo a co nám konkrétně  pošle.  Naše  adresa  prostě  kolovala  mezi  členy  marketingových a PR agentur a my najednou cítily nepříjemný tlak, který na nás vyvíjeli. Nechtěly jsme být nevděčné, ale obsah byl pro nás vždycky na prvním místě. Taky jsme věděly, že když blog zahltíme recenzemi na všechny možné produkty, úplně tím otrávíme naše čtenáře. Pamatujete na ty negativní komentáře z roku 2010? V minulosti jsme si už vyzkoušely, že stačilo pár podobných zmínek, a už byl oheň na střeše.

Rtěnka zadarmo nás nejdřív potěšila, ale co jsme měly dělat s pátou, a co teprve s desátou? To nám přišlo akorát jako plýtvání.Vyzkoušely jsme si to naše „NE!“. A od té doby si necháváme zasílat jen produkty v rámci předem domluvených spoluprací. Ty, které nás opravdu zajímají, chceme je vyzkoušet a až poté se svobodně rozhodnout, zda se o nich na blogu zmíníme, nebo ne.Náš obsah chceme vytvářet my samy a nechceme, aby nám někdo jiný diktoval, co a o čem budeme psát. Myslíme si, že jsme se zkušenostmi naučily v tom všem kličkovat a najít potřebnou rovnováhu.  Komerční  spolupráce  nás  sice  částečně živí,  ale  zároveň  má hodnotu pro naše sledující, náš obsah i pro firmu, kterou se rozhodneme podpořit. Ale o tom vám povíme víc později.