Ukázka:

Nahodilé čtení

Na polici v kanceláři mám ohmataný výtisk Šántidévovy Bódhičarjávatáry a používám ho způsobem, který by se vám mohl osvědčit i pro tuto knihu. V náročných chvílích si vezmu knihu z police, otevřu ji a jen tak si přečtu několik veršů. Téměř vždycky mi to pomůže. Ačkoli se mé myšlenky předtím točily kolem nějaké hodně znepokojivé věci, pokaždé si připomenu mnohem širší souvislosti, v nichž toto téma ztrácí důležitost. A kupodivu se často stává, že stránka, kterou maně nalistuji, se přímo týká příčiny mého znepokojení, jako kdyby vedle mě stál sám Šántidéva v rudozlatém rouchu. Asi by na mě zahrozil prstem a řekl mi, abych se vzpamatoval! Doufám, že i vám se bude tato kniha otevírat na těch správných místech podle dané chvíle a potřeb. Ať už čelíte náročné situaci, anebo jen hledáte vzpruhu, nepochybuji, že vám Šántidéva vždy nabídne nový pohled na těžkosti, před nimiž právě stojíte.

Osvícení pro koho?

Cílem buddhistického učení, jak je osvětluje Šántidéva, není obracení lidí na nějakou konkrétní víru, ale spíš zpřístupnění sady psychologických nástrojů, které mohou přinejmenším posílit pocit vnitřního klidu a štěstí. Dovedou však mnohem víc – trpělivé uplatňování těchto nástrojů může proměnit celé prožívání skutečnosti. Tibetský buddhismus říká, že všechny vědomé bytosti mohou dojít osvícení. Bez ohledu na náš původ a kulturní vzorce, bez ohledu na negativní stav mysli nebo zlé skutky, jichž jsme se dopustili, jelikož to všechno jsou jen oblaka plující po obloze, jež nemohou pošpinit přirozený stav naší prvotní mysli, která je bezbřehá, beztvará, věčná a radostná.

Při psaní Osvícení na cestu jsem předpokládal, že mí čtenáři nemají o buddhismu žádné povědomí, a doufám, že ať už se hlásíte k jakémukoliv náboženství, najdete v této knize užitečné vhledy a cvičení. Já jsem vyrůstal mezi presbyteriány a až do patnácti let jsem pravidelně chodil do nedělní školy. Rodiče byli velice zbožní a otec se po odchodu do důchodu stal laickým kazatelem v severovýchodním Skotsku. Mou knihu Buddhismus pro zaneprázdněné, která vyšla před několika lety, si patrně přečetl jen z pocitu otcovské povinnosti. Dokážu si ho představit v den, kdy mu výtisk přišel poštou, jak si sedá do oblíbeného křesla a připravuje se na třaskavý obsah, při jehož čtení mu nejspíš bude stoupat pára i z jeho kalvinistických uší.

Ale k obrovskému překvapení nás obou se mu knížka docela líbila – a já si myslím, že jedním z důvodů byly některé užitečné postřehy a anekdoty v ní obsažené. On pořád shání nový materiál pro svá kázání a Buddhismus pro zaneprázdněné se neočekávaně stal jedním z jeho zdrojů. Mám podezření, že v následujících měsících dostala řada „buddhistických“ myšlenek nový obal a našla si cestu na kazatelny v celém Skotsku!

Žádná víra nemá monopol na soucit. Základem všech hlavních světových náboženství je stejný etický rámec a touha po celistvosti, která vyvěrá z přímého prožívání konečné reality, ať už ji nazýváme jakkoli. Soucit – jehož příkladem je život bódhisattvy – je silou, která by měla motivovat vyznavače všech nejrozšířenějších náboženství na světě.Osvícení na cestu sice není psané pro ostřílené buddhisty, ale já doufám, že i ti, kteří buddhismus studují, si v této knize najdou zdroj nové motivace. Sám jsem nejednou zjistil, že při snaze proniknout k podstatě nějakého tématu, zejména když šlo o rafinovanější pojmy, mi mírně odlišná prezentace toho, co jsem měl už dobře nastudované, osvětlila danou myšlenku přístupnějším způsobem. A díky tomu pak někdy poslední dílek skládačky zapadne na své místo.

Nabídka exkurze po tom nejlepším ze Šántidévy může někomu připadat příliš troufalá, ale rád bych zdůraznil, že to nedělám z pozice „učitele“. Naopak, předkládám myšlenky, které se mohou stát katalyzátorem vašeho vnitřního rozvoje. Vždyť jednou z nejvýznamnějších myšlenek Buddhova učení koneckonců bylo, že osvícení není cosi, co nám mohou dát ostatní, nýbrž stav bytí, a jeho rozvíjení je naše osobní zodpovědnost.

Princ, který se vzdal svého království

Možná se ptáte, kdo vlastně Šántidéva byl a odkud pocházel. Jeho životní příběh tak trochu připomíná samotného Buddhu; i on pocházel z královské rodiny a rozhodl se odmítnout pohodlný život ve vysokém postavení a v bohatství. Narodil se v Gudžarátu v západní Indii a od útlého věku projevoval velký zájem o praktikování dharmy, jak se souhrnně říká Buddhovu učení. Po smrti otce, v dramatické chvíli v předvečer své korunovace se rozhodl utéct z paláce a odcestovat na Nálandu, velkou a vysoce váženou buddhistickou univerzitu.Je třeba si tuto část Šántidévova příběhu zasadit do kontextu, jelikož být členem královské rodiny ve starověké Indii znamenalo zastávat výsadní postavení. Na rozdíl od naší rovnostářské doby, kdy většina obyvatel vyspělých zemí žije v relativním pohodlí i bez výhod, jež přináší výjimečné společenské postavení nebo velké bohatství, pokud jste v osmém století v Indii nenáleželi k nepočetné elitě, byl každodenní život nehezký, krutý a krátký. Propast mezi bohatstvím a chudobou byla obrovská. A životní styl mnicha vyžadoval prostotu, na niž Šántidéva vůbec nebyl zvyklý.

Odříci se snadného, privilegovaného života a vydat se na cestu vnitřního rozvoje bychom dnes mohli přirovnat k situaci, kdy se mladý dědic multimiliardářské obchodní dynastie natrvalo vzdá luxusních domů, rychlých aut a velkolepého života a stane se dobrovolníkem v Africe.Na první pohled nám takové rozhodnutí může připadat přinejmenším hodně výstřední. Ale když se člověk, který dobře zná požitek vyplývající z bohatství a vysokého postavení, se vším dobrovolně rozloučí, vypovídá to nejen o něm samotném, ale i o hodnotě všech těchto věcí. Naše prožívání života v konzumním věku potvrzuje, že bez ohledu na hojnost, o níž se našim předkům ani nesnilo, zůstává hlavní výzva našeho bytí v podstatě stejná: jak žít s pocitem trvalého štěstí a smyslu.

Spiknutí, které se obrátilo proti spiklencům

Šántidéva zůstal nekonformním člověkem i na Nálandě, ale tentokrát se bouřil proti klášterním zvyklostem. Místo toho, aby během dne s ostat-ními mnichy studoval, meditoval a debatoval, tak spal a meditoval teprve v noci, o samotě. Toto nekonvenční chování mu mezi jeho současníky, kteří ho sarkasticky nazývali „trojím uvědoměním“, protože byli přesvědčení, že umí jen jíst, spát a vyprazdňovat se, nezajistilo oblibu.

Časem se několik z nich rozhodlo, že ho vyženou – vždyť je to jen darmošlap a budižkničemu, který špiní dobré jméno Nálandy. Vymysleli plán – nemohu si pomoct, ale každopádně mi vůbec jako buddhistický nepřipadá –, jak Šántidévu veřejně zesměšnit. Nařídili mu, aby před celým klášterem pronesl řeč o dharmě. Asi si dokážete představit atmosféru v nálandské meditační místnosti zvané gompa, když nadešel stanovený den. Mniši řečníka očekávali s neobvyklým vzrušením. Skrývali spiklenci své škodolibé veselí za kamennými tvářemi, anebo si během modliteb vyměňovali kradmé úsměvy? Ať už to bylo jakkoli, vzduch v gompě by se patrně dal krájet, když Šántidéva konečně přistoupil ke stolci učitele uprostřed a promluvil.Za pár minut se ovšem plán spiklenců začal rozpadat. Nejen že se Šántidéva před shromážděnými kolegy neztrapnil, ale jeho řeč okamžitě upoutala pozornost všech přítomných. Jeho přednáška byla tak břitká, erudovaná a výmluvně podaná, že všich-ni museli brzy uznat – i když někteří se skřípějícími zuby –, že je brilantní. Ironií osudu je, že pozdější opis tohoto proslovu se stal proslulým víc než cokoli jiného, co z Nálandy vzešlo. Někdy se o něm dokonce mluví jako o nejlepším praktickém návodu, jak dosáhnout osvícení.

A toto učení nyní držíte v rukou.

.................

překlad Kristýna Kučerová