Prolog

S mírně znechuceným výrazem se podívá na mobil a odtáhne se, jako by ji děsil i pouhý pohled na něj. Vstane a obejde kuchyňský stůl, zastaví se na prahu a zadívá se do obývacího pokoje. Znovu obejde stůl, tentokrát opačným směrem. Při dalším kolečku okolo stolu se mobilu vyhýbá pohledem, předstírá, že němý křik černého displeje nevnímá.V polovině předsíně se zarazí uprostřed kroku a nepřítomně pohlédne z okna. Bylo by tak snadné nechat to být. Poslechnout ten svůdný hlas, který jí šeptá, že nemusí, že by vlastně neměla. Není to správné. Vzápětí hlas zpřísní a pobídne ji, aby byla rozumná, vždyť by jinak riskovala, že všechno zničí.Váhá. Otočí se, zamžourá ke spíži. Je to tak lákavé; přinést si lahev červeného, usadit se před televizi a pokusit se na všechno zapomenout.Jistěže by to tak bylo lepší. Správné.Přesto ví, že nebude trvat dlouho, vezme mobil do ruky a na to zatracené číslo zavolá. Jestli se o tom někdo dozví, ten rozhovor ji bude stát místo. Může ji stát ještě daleko víc, pokud v tom osoba, která to zvedne, spatří šanci zbavit se úplně jiného problému. Jí.Ne, není to správné, pomyslí si kriminální inspektorka Karen Eikenová Hornbyová a zvedne mobil.Není to vůbec správné, ale je to jediná možnost.

1

Před čtyřmi týdny -  Boží hod vánoční

Je pouhých pár stupňů pod nulou, ale ledový vzduch i tak bodá v plicích. Musí se zastavit a vydýchat se skrz látku šály. Gertrud Stuubová si zděšeně uvědomí, že stačilo málo a byla by zaklela, a okamžitě se druhou rukou pokřižuje. Čím dál úzkostlivější, přeletí očima mezi lesem šplhajícím po horském hřebenu a úzkou polní cestou, po které právě jde. Rychle pohlédne i druhým směrem. Směrem k tomu, na co se téměř ani neodváží myslet.Máš divokou fantazii, pomyslí si a cítí, jak křeč v plicích pomalu polevuje. Vždyť ti vlastně neslíbil, že přijde, ty jsi jen předpokládala, že se objeví. A stejně tady teď pobíháš jako bláznivá stará ženská. Gertrud se ještě několikrát přiměje nadechnout skrze vlněnou látku a potom se tak rychle, jak se jen odvažuje, vydá dál po stezce plné výmolů, v nichž loužičky vody zmrzly do zrcadélek zrádného ledu.Nalevo se zvedá svah s holými kmeny stromů a mezi nimi se tyčí modravé obrysy Kozího hřbetu, pro někoho v jejím věku strmého a nepřístupného. Pro někoho ve Fredrikově věku. Tak hloupý přece není, pomyslí si a pokusí se tu myšlenku zaplašit. Představa výstupu na hřbet z druhé strany je ještě horší. Několik metrů napravo od cesty pevná půda pod nohama bez varování mizí.Gertrud neochotně otočí hlavu. Dokud se bude dívat do dálky, lom bude vypadat jako obyčejné přívětivé jezero, na něž dopadají první ranní paprsky bledého prosincového slunce. Jezero uprostřed lesa potažené tenkou vrstvou ledu. Ale jestli sejde z pěšiny pouhých pár kroků, natáhne krk a zadívá se dolů, spatří, že svahy lomu prud-ce a nemilosrdně klesají přímo do černé hloubky. Gertrud z pěšiny nesejde. K tomu okraji by se dobrovolně nepřiblížila ani za nic.

„Vždyť se tady prochází každý den,“ pronese. Vlastní slabý hlas a hutné ticho, které její slova okamžitě pohltí, ji vyděsí. Netroufne si jeho jméno vykřiknout, nechce zjistit, jak by znělo. Jestli tady je, dřív či později ho najde.Vždyť to tady Fredrik zná, přesvědčuje samu sebe. Ví přesně, kam může stoupnout, a ví to i Sammy. Nejspíš jsou už dávno doma a Fredrik sedí v teplé kuchyni, na stole kávu a zbytek šafránového bochánku ze včerejška. Bezbožný a zcela lhostejný k nebeské říši i peklu. To by mu bylo podobné. Ne, teď se otočím a přestanu s těmi hloupostmi, pomyslí si a ohlédne se přes rameno k pěšině, po níž přišla. Na druhou stranu, uvědomí si s nelibostí, cesta zpět je teď zřejmě stejně dlouhá jako cesta vedoucí dál okolo lomu.S těžkým povzdechem vykročí vpřed a opět se pokřižuje, přitom v duchu nadává svému bratrovi za celkovou bezohlednost a obzvlášť za naprostý nedostatek bohabojnosti. Fredrik nechodí do kostela nijak často, toho si je moc dobře vědomá, ale alespoň na ranní vánoční mši se obvykle objeví. Ti nejvíc bezbožní lidé, takoví, kteří kromě svateb a křtů nepřekročí práh domu Páně, z nějakého důvodu chodí do kostela právě tehdy. Možná prostě jen zaspal.Opodál už vidí parkoviště, u něhož začíná širší cesta vedoucí dolů, k začátku silnice. Nebo taky k jejímu konci. Je to už dávno, co po ní jezdila nákladní auta, a trhliny v asfaltu jsou každým rokem hlubší a širší. Silnici není proč opravovat; využívají ji jen lidé, kteří vozí krámy a haraburdí sem na parkoviště, místo aby je odvezli na skládku poblíž Válbynu. Lakomci a nepoctivci, kteří si pro šilink nechají vrtat koleno. Ale ani oni nemají odvahu jezdit sem na Vánoce, pomyslí si Gertrud. Nikdo není tak hloupý, aby sem chodil, kromě Fredrika. Zdá se, že ani v létě už mládež zakázané koupání v nebezpečných vodách lomu neláká. Podvědomě si přejede rukou po kapse kabátu, aby se ujistila, že neztratila mobil. Kdyby upadla a zranila se, nikdo by ji tady nenašel, obzvlášť v tomhle ročním období.Vlastně by měl dostat na pamětnou, skutálet se dolů a ublížit si, napadlo ji. Nijak vážně, jen tak, aby si konečně uvědomil, že už je moc starý na to, aby se sám vydával na výpravy do pustiny. Opět podvědomě přejede rukou nad prsy, jako by činila pokání za zakázanou myšlenku, a vykřikne.„Haló! Fredriku!“

Vzápětí strne.Ze zoufalého zakňučení jí na čele vyrazí studený pot. Pak si opo-dál všimne černobílé border kolie a všechno pochopí. Sammy za sebou táhne dlouhé vodítko a nešťastně cupitá podél okraje lomu. Vždycky si na okamžik lehne, potom zase vyskočí a dál bezútěšně pobíhá, nebezpečně blízko – snadno by mohl špatně došlápnout. Na vteřinu to vypadá, jako by se pes odhodlával vrhnout se do propasti, ale zvuk blížících se kroků ho přiměje nastražit uši a zvednout hlavu. Vzápětí si Sammy všimne Gertrud a se štěkotem jí vyběhne vstříc. Nešťastný pes s nahrbeným hřbetem nyní přebíhá mezi ní a srázem, popohání ji. Gertrud jde neochotně za ním a hlasitě se modlí.„Prosím tě, drahý Bože, neodvracej se ode mě v této chvíli.“Zastaví se na pěšině s rukou v rukavici přitisknutou k ústům, ale bratra odsud nevidí. Tělem jí prolétne mlhavý záblesk marné naděje – možná dole neleží Fredrik. Možná tam jen Sammymu spadl starý rozkousaný tenisový míček, který si pes mermomocí chce odnést s sebou. Možná mu ho Fredrik hodil špatným směrem, dolů ze srázu, a ne naproti svahu, jak to mívá ve zvyku. Gertrud se s bušícím srd-cem přiblíží k okraji lomu a natáhne krk, ale ještě pořád ho nevidí.Až když si Gertrud Stuubová s poslední zbytečnou modlitbou lehne na břicho, opatrně se přisune blíž a nahlédne do propasti, rozplyne se i její poslední naděje. Vzápětí strne.Ze zoufalého zakňučení jí na čele vyrazí studený pot. Pak si opo-dál všimne černobílé border kolie a všechno pochopí. Sammy za sebou táhne dlouhé vodítko a nešťastně cupitá podél okraje lomu. Vždycky si na okamžik lehne, potom zase vyskočí a dál bezútěšně pobíhá, nebezpečně blízko – snadno by mohl špatně došlápnout. Na vteřinu to vypadá, jako by se pes odhodlával vrhnout se do propasti, ale zvuk blížících se kroků ho přiměje nastražit uši a zvednout hlavu. Vzápětí si Sammy všimne Gertrud a se štěkotem jí vyběhne vstříc. Nešťastný pes s nahrbeným hřbetem nyní přebíhá mezi ní a srázem, popohání ji. Gertrud jde neochotně za ním a hlasitě se modlí.„Prosím tě, drahý Bože, neodvracej se ode mě v této chvíli.“Zastaví se na pěšině s rukou v rukavici přitisknutou k ústům, ale bratra odsud nevidí. Tělem jí prolétne mlhavý záblesk marné naděje – možná dole neleží Fredrik. Možná tam jen Sammymu spadl starý rozkousaný tenisový míček, který si pes mermomocí chce odnést s sebou. Možná mu ho Fredrik hodil špatným směrem, dolů ze srázu, a ne naproti svahu, jak to mívá ve zvyku. Gertrud se s bušícím srd-cem přiblíží k okraji lomu a natáhne krk, ale ještě pořád ho nevidí.Až když si Gertrud Stuubová s poslední zbytečnou modlitbou lehne na břicho, opatrně se přisune blíž a nahlédne do propasti, rozplyne se i její poslední naděje.