Ukázka:

„Zdravím, jmenuji se Julia Schwarzová.“ Ukázala na jmenovku umístěnou na klopě pracovního pláště. „Nepřijel během poslední hodiny nějaký pohřební vůz?“

Hlídač s poklidnou rozšafností vzhlédl od novin, které měl před sebou rozložené. „Cože?“ zeptal se a vyplivl párátko, které celou dobu žvýkal. Julia potlačila vnitřní třes. Ten muž jí připadal nevýslovně odporný.

„Přijel sem během poslední hodiny nějaký pohřební vůz?“ Zopakovala otázku záměrně pomalu.

Muž jí chvíli civěl na plášť a jmenovku a potom se poškrábal na neoholené bradě. „Ano. Parkuje tamhle vzadu u nákladních výtahů.“ Aniž mu stála za další pohled, strčil si párátko zpět do úst a začal listovat novinami. Julia si chvíli pohrávala s myšlenkou, že toho chlapa odkáže do patřičných mezí, protože se choval více než nezdvořile. Nakonec se na místě otočila a zamířila podzemní garáží k výtahům. Už zdálky poznala černý kombík. Zároveň zaslechla, jak spolu oba řidiči rozmlouvají.

„Já jsem ty dveře zavřel pořádně,“ zabručel hluboký bas.

„Opravdu? A proč je tedy auto prázdné? Tohle je typické. Na tebe se prostě člověk nemůže nikdy spolehnout,“ zaláteřil vyšší hlas. Bouchly dveře. Julia zpomalila krok a zastavila se za sloupem.

„Víš, co mi můžeš. Já jsem nic nezvoral. Radši přemejšlej, jak se z týhle šlamastyky zase dostaneme.“

Hlas druhého muže se při odpovědi skoro zajíkal. „Ty jsi prostě beznadějný idiot! Co asi tak máme podle tebe dělat? Jít za doktorkou Schwarzovou a říct jí: Je nám to moc líto, ale mrtvola je fuč? Určitě máte v mrazáku ještě dost dalších exemplářů. Začněte nejdřív s některým z nich a mezitím se mrtvola z bažiny snad zase objeví.“ Znovu se zabouchly dveře auta. „To je přece super nápad, ne? Tím je pro tebe tahle práce odepsaná a od zítřka zase můžeš začít u odvozu domovního odpadu. Řeknu ti, co teď uděláme. Projedeme si tu trasu ještě jednou. Někde nám ta rakev určitě vypadla.“

Julia napětím zapomněla dýchat. Pořád nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Motor auta nastartoval. Rychle vyskočila zpoza sloupu a postavila se vozidlu do cesty. Auto zastavilo. Oba muži ve voze nehybně strnuli a s překvapenými výrazy zírali na Julii. Přistoupila ke dveřím u řidiče a prudkým trhnutím je otevřela.

„Kde je mrtvola?“ zeptala se podrážděně.

Šofér – to byl ten muž s vyšším hlasem – zasténal a vypnul motor. „Je pryč.“ Pokrčil rameny a odmlčel se.

„Co to znamená, že je pryč? Sama přece nemohla nikam utéct,“ odpověděla nechápavě Julia. „Co jste s ní provedli?“

„Já jsem ty dveře pečlivě zavřel,“ zopakoval muž s basem, předklonil se a pohlédl na Julii apatickýma očima. „Nemůžeme za to, že zmizela,“ dodal a pokrčil nos. Na krku mu ze stresu naskákaly rudé skvrny. Julia si povzdechla. Tohle bude ještě veselé. Mrtvola z bažiny zmizela a oba řidiči nemají sebemenší potuchy, jak se to vlastně stalo.

„Zatraceně. Víte co? Já si k vám sednu a pojedeme spolu,“ rozhodla a otevřela zadní dveře. Vnitřně zjitřená dopadla na nouzové sedadlo. Něco takového se jí ještě nikdy nestalo, za dlouhé roky své praxe soudní lékařky nic podobného nezažila. Dosud nikdy neslyšela, že by mrtvola při přepravě do pitevny zmizela. To vlastně ani nebylo možné.

„Stavěli jste někde po cestě?“ zajímala se.

Řidič se pomalu rozjel. „Museli jsme jednou natankovat, jinak jsme jeli přímou cestou sem.“

Julii se hlavou honila spousta myšlenek. Prsty se jí chvěly. Usilovně se pokoušela soustředit. Tahle nepříjemná událost musí mít logické vysvětlení. Ta žena byla mrtvá a zmizela i s rakví. To znamená, že ji někdo ukradl.

„Kdo z vás tankoval?“

„Já,“ odpověděl řidič, a přitom vtáhl hlavu mezi ramena.

„A co v té době dělal váš spolujezdec?“ zeptala se Julia.

„Markus si potřeboval odskočit. Zamířil do křoví, protože záchody byly přeplněné.“

No výborně, pomyslela si Julia. To nejspíš znamená, že mrtvola na chvíli ležela v autě bez dohledu.

„Kdo z vás vystoupil jako poslední?“ zajímala se a upřela pohled na Markuse, spolujezdce s hlubokým hlasem. Ten pokývl hlavou směrem ke kolegovi.

„Já jsem měl dost naspěch. Werner zůstal u vozu, musel přece natankovat.“

„Zamkl jste vůz, když jste šel k pokladně?“

„Samozřejmě že ne. Kdo by okrádal pohřební vůz? Dělám tuhle práci už dvacet let. Ještě nikdy jsem u pumpy auto nezamkl a dosud se mi neztratila žádná mrtvola.“ Otřel si čelo a zhluboka se nadechl. „Zrovna dneska čerpací stanice praskala ve švech. U kasy jsem čekal nejmíň deset minut. Ale s tím přece nemohl nikdo počítat.“

překlad Rudolf Řežábek