Ukázka:

1

Středa, 3. března

Liberty Lake, Washington

00:09

Byl potřísněný teplou krví.

Paže až po lokty promočené. Skvrny všude na oblečení. Nůž – to ostří, díky němuž byla nastolena spravedlnost – držel podél těla v ruce chráněné rukavicí.

Cítil se dobře. Hodně dobře.

Už byl skoro hotový.

Vrah zíral do černého prostoru před sebou, uvnitř něj se rozlilo ticho a tma, stejné jako tato noc. Voda jemně poplácávala břehy jezera. Slabounké šuš, šuš, šuš, jak se vlnky valily nahoru a dolů na břeh, poháněné jemným větrem.

Vdechl studený vzduch; vydechl teplou páru.

Klidný. Soustředěný.

Ve chvíli, kdy zvuky a chlad pronikly jeho podvědomím, zahájil akci. Bylo by hloupé zdržovat se tady, přestože je hluboká noc.

Opatrně položil nůž na velký kámen, pak se svlékl. Bunda. Svetr. Tričko. Nacpal všechno do pytle. Sundal si boty. Ponožky. Kalhoty. Trenýrky. Šup s tím do pytle. Neměl teď na sobě nic než rukavice. Pytel zauzloval, potom popadl nůž a několikrát ho propíchl. Na tak hubeného člověka hodil nůž daleko do vody s nečekanou silou. Neviděl, kam až dopadl; žblunknutí skoro ani neslyšel.

Pytel s věcmi potopil. Držel ho pod ledovou vodou, dokud celý nenasákl. Pak ho vytáhl a roztočil se jako při hodu diskem. Pytel vyletěl a s hlasitým cáknutím se ponořil.

Jestli to policajti najdou, o čemž silně pochyboval, voda zničí všechny důkazy. Všechno to oblečení, i boty a spodní prádlo, koupil v obchoďáku už dávno předtím. V jiném městě. Měl je na sobě jen jedinkrát. Dnes večer.

Přestože nechtěl, aby se jeho DNA ocitla v evidenci, nijak ho neděsilo, kdyby ji policajti objevili. Nevěděli by, komu patří. Jeho DNA nikde v systému není. Předtím už mnohokrát zabíjel, ale dosud ho se žádnou z těch vražd nikdo nespojoval. Byl hrozně chytrý – mnohem víc než poldové a stoprocentně chytřejší než oběti, které si tak pečlivě vybíral.

I tak bude raději opatrný. Důsledný. Raději nesmí s ničím počítat. Jak to říkal jeho táta?

Jen aby ses nepřepočítal.

Zamračil se. Kvůli tátovi tohle přece nedělá, i když by to pro něj bylo velké zadostiučinění. Dělal to pro sebe. Pro své zadostiučinění. Byl jen krůček od dokončení složitého plánu, který zosnoval už před lety. Nemohl se dočkat. Už za šest dnů, 9. března, bude pomsta dokonána.

Nejhoršího z provinilých si nechával na konec.

I tak doufal, že by měl táta radost. Postaral se přece o všechno, na co byl on příliš velký slaboch. Napravil všechny ty křivdy, které prožili. Copak táta tolikrát nemluvil o tom, že by ti lidé měli trpět? Copak nemluvil o tom, že jsou to hlupáci?

„Tenhle systém je na hovno! Jsme sami proti všem, synu. Oni si myslí, že vědí všechno. Jako by měli na všechno odpověď. Chtějí mi sebrat to, co mám, a nechat mě ve sračkách na ulici.“

Přesto si to všechno nechal líbit a nic s tím neudělal. Nic! Slaboch. Směšný, krutý slaboch.

Zhluboka dýchej. Soustřeď se. Všechno má svůj čas.

Všechno má svůj čas.

Vrah vyndal z batohu další pytlík. Stáhl si rukavice, vložil je do sáčku spolu s kamenem velkým jako pěst, zavázal na uzel a odhodil do jezera.

Byl stále nahý. Třásl se zimou, ale ještě nebyl hotov.

Rychle.

Vešel do vody, která byla snad ledovější než led. Udělal několik kroků, chodidla se mu bořila do drsného dna. Když byl ve vodě po kolena, potopil se celý. Hrudí se poškrábal o dno, ale byl tak zmrzlý, že bolest skoro nevnímal. Vynořil se s hlasitým výkřikem. Nemohl dýchat; nemohl myslet. Srdce mu bušilo o hrudní koš, bolavé z té ledové vody.

Ale byl naživu. Kurva naživu.

Potopil se ještě jednou. Dlaněmi si drhnul paže a obličej, aby mu někde nezůstala nějaká krev. Až se dostane domů, dá si horkou sprchu. Umyje se mýdlem a vydrbe ručníkem, aby se zbavil všeho, co se nesmylo v jezeře. V tuhle chvíli toho víc udělat nemohl.

Dvacet vteřin v té ledové vodě bylo skoro k nevydržení. Vyletěl nad hladinu, kašlal a třásl se tak moc, že skoro ani nedokázal přemýšlet. Naštěstí měl všechno předem naplánované, takže přešel na autopilota.

Z batohu vytáhl ručník a osušil se, jak nejlépe to šlo. Natáhl na sebe tepláky, mikinu a boty. Navlékl si nové rukavice. Na čtyřkolce byly možná nějaké stopy krve, ale nebyla to jeho krev, takže se nestresoval.

Ještě se na chvilku zadíval na temné, tiché jezero. Potom věnoval poslední letmý pohled tělu, které před ním leželo obličejem vzhůru. Necítil vůbec nic, protože ona nic neznamenala. Nebyla důležitá. Prostě jen malý pěšák v mnohem větší hře. Pěšák, kterého mohl bez zaváhání obětovat.

Pomyslel si, že by ho za tohle otec asi opravdu pochválil. Ale vlastně asi ne. Jen by kritizoval synovy počiny. Brblal by, že to měl provést tak nebo tak, a pak by si otevřel další láhev chlastu.

Doufal, že táta hnije v pekle.

Naskočil na čtyřkolku a odjel do tmy.