Ukázka:

Kdyby tohle bylo oficiální shrnutí případu, začal bych Edovým plným jménem, rodiči, datem a místem narození, zaměstnáním, náboženstvím, rasovým původem, sexuální orientací a všemi ostatními důležitými osobními údaji, které Alici chyběly v počítači. Ale takhle začnu sám sebou.

Pokřtili mě Anatolij, což jsem si později poangličtil na Nathaniel, zkráceně Nat. Sto sedmdesát sedm centimetrů, hladce oholený, prošedivělé rozježené vlasy. Manželka Prudence, partner se zaměřením na  občanské právo, ale především na pro bono případy, ve vážené právnické kanceláři v londýnské City. Postavu mám štíhlou, Prue říká raději šlachovitou. Miluju všechny sporty. Kromě badmintonu ještě běhám a jednou týdně chodím cvičit do  posilovny, která není běžně přístupná veřejnosti. Mám drsný šarm a přístupnou osobnost světoběžníka. Vzhledem i chováním představuji britský archetyp, jsem schopen plynně a přesvědčivě argumentovat bez přípravy. Umím se přizpůsobit okolnostem a nemám žádné nepřekonatelné morální zábrany. Umím být vznětlivý a rozhodně nejsem imunní vůči ženským půvabům. Mému naturelu nevyhovuje kancelářská práce ani sedavý život, což je velmi mírně řečeno. Umím být tvrdohlavý a kázeň mi obvykle dělá potíže. Může to být podle okolností moje slabá i silná stránka.

To všechno cituji z důvěrných zpráv svého bývalého zaměstnavatele o  mně všeobecně a o  mých výkonech během posledních pětadvaceti let. Nejspíš byste také rádi věděli, že v  případě potřeby se dá počítat s  tím, že budu postupovat s požadovanou otrlostí, ačkoliv od koho požadovanou a do  jakého stupně zpráva nezmiňuje. Na druhou stranu se umím chovat diskrétně a moje vstřícná povaha vyvolává důvěru. Pokud jde o běžnější věci, jsem britský občan smíšeného původu, jedináček narozený v Paříži. Můj nebožtík otec byl v době mého početí nepříliš majetným majorem skotských gard a sloužil na ústředí NATO ve Fontainebleau, a matka byla dcerou příslušníka bezvýznamného ruského bělogvardějského šlechtického rodu usazeného v  Paříži. Pod pojmem bělogvardějského si představte zároveň pořádnou dávku německé krve ze strany jejího otce, které se střídavě dovolávala a popírala ji, jak se jí to hodilo. Podle rodinné historie se ti dva poprvé setkali na recepci, konané posledními zbytky takzvané ruské exilové vlády. V té době se matka dosud prohlašovala za studentku umění a mému otci se blížila čtyřicítka. Do rána byli zasnoubeni: alespoň tak to vyprávěla matka, a s  ohledem na to, jakým způsobem žila jinak, nemám důvod o tom pochybovat.

Když otec odešel z  armády – což byl docela rychlý proces, protože v době, kdy se tak bláznivě zamiloval, měl manželku a další závazky –, se novomanželé usadili v pařížském předměstí Neuilly v hezkém bílém domku, který jim koupili moji prarodiče z matčiny strany a kde jsem se krátce nato narodil, takže matka se mohla věnovat jiným zábavám. Až na samotný konec jsem si nechal statnou, moudrou osobu své milované učitelky jazyků, pečovatelky a de facto guvernantky madam Galiny, což byla údajně vyhnaná hraběnka odněkud od Volhy. Tvrdila o sobě, že jí v žilách koluje krev Romanovců. Jak se vůbec ocitla v naší hádavé domácnosti, to je mi dodnes nejasné, ale nejpravděpodobnější mi připadá verze, že to byla odložená milenka pra-strýce z matčiny strany. Ten totiž poté, co prchl z Petrohradu a vydělal si nové bohatství jako obchodník s uměním, zasvětil celý život sbírání krásných žen.

Když se madam Galina v naší domácnosti objevila poprvé, bylo jí nejméně padesát. Byla kulaťoučká, ale měla úsměv kotěte. Nosila dlouhé šaty z šustivého černého hedvábí a klobouky si vyráběla sama. V našich dvou podkrovních místnostech žila se vším, co na světě vlast-nila: gramofonem, ikonami, černočerným obrazem Madony, o kterém tvrdila, že je od Leonarda, a spoustou krabic starých dopisů a fotografií jakýchsi dávných předků – princátek a princezen obklopených psy a služebnictvem ve sněhu. Kromě péče o mne byly největší vášní madam Galiny jazyky, kterých uměla několik. Já jsem se sotva naučil základům anglické gramatiky, a už mi cpala azbuku. Před spaním mi četla pořád tutéž pohádku, ale každý večer v jiném jazyce.

Na setkáních pařížské rychle mizející komunity bělogvardějských potomků a exulantů ze Sovětského svazu mě s oblibou předváděla jako své mnohojazyčné zázračné dítě. Prý jsem mluvil rusky s francouzským přízvukem, francouzsky s ruským přízvukem a v  té troše němčiny s oběma. Za svou angličtinu ovšem vděčím v dobrém i zlém pouze svému otci. Prý mám dokonce i jeho skotskou intonaci, jen bez alkoholického hulákání, které ji doprovázelo. Když mi bylo dvanáct, otec podlehl rakovině a vlastní melancholii a  já jsem o něj s pomocí madam Galiny pečoval až do smrti. Matka měla tou dobou jiné závazky, a to s nejbohatším ze svých obdivovatelů, belgickým obchodníkem se zbraněmi, kterého jsem si ani trochu nevážil. V rozpačitém trojúhelníku, který po otcově skonu následoval, jsem byl prohlášen za nadbytečného, a tak mě odeslali ke skotským hranicím, kde jsem trávil prázdniny se zakyslou tetou z otcovy strany a školní rok ve spartánské internátní škole na Skotské vysočině. A ačkoliv se škola velmi snažila nevzdělat mě v jakémkoli předmětu vyžadujícím sezení ve třídě, dostal jsem se na univerzitu v průmyslové oblasti Midlands.