Ukázka:

vášeň pokora barcelona

Profil - Rosalía (ES)

O tom, že se řada interpretů na současné hudební scéně obrací k folklóru, kořenům nebo svému kulturnímu dědictví, se mluví již několik let, příkladů můžeme najít celou řadu, taková Katarína Máliková bude k tématu mít jistě také co říci. Do podobného ranku bychom mohli zařadit také vycházející katalánskou hvězdu jménem Rosalía, která s nebývalým úspěchem redefinuje žánr flamenco. Jenže charakterizovat její album El mal querer pouze jako součást nějakého aktuálního trendu, by bylo chybou. Rosalía svými postoji a tvorbou přepisuje nejen schémata poněkud puristického žánru, žebříčky a statistiky, ale také letitá klišé (nejen) španělské společnosti. „Hodně dlouho jsem neslyšel něco tak zranitelného, syrového a zničujícího,“ říká o setkání s debutem Rosalíe James Blake, který si katalánskou hvězdu pozval k hostování na svou novinku Assume Forms. „Tahle píseň pro mě nebyla nikdy vyloženě o umírání, spíš o nějaké nedobré osobě, která se snaží polepšit a pokaždé selhává.“ Bonnie „Prince“ Billy svou skladbu I See A Darkness vnímá poněkud jinak než většina světa, která ji zachytila až zasaženou uhrančivým dotykem Johnnyho Cashe na albu American III: Solitary Man. I See a Darkness nedávno oslavila dvě dekády od vydání a existuje v mnoha různých verzích, jedna z těch nejdojemnějších se objevila předloni právě na Rosalíině prvotině Los ángeles. Podání katalánské zpěvačky se přibližuje spíše autorově interpretaci než temnému Cashově vyznění, snad díky tradičními technikami školenému hlasu, který rozeznívá značné množství emocí a skrz řečenou temnotu nezadržitelně probleskuje světlo. Rosalía Vila Tobella navíc poněkud desperátský morytát zasazuje do úplně jiného kontextu, maskulinní prostředí narušuje často a ráda. V klipu k hitu Pienso en tu mirá z alba El mal querer se v prostředí odstavných kamionových parkovišť a mezi desítkami zlověstných střelných zbraní rodačka z katalánské vesnice Sant Esteve Se-srovires pohybuje přirozeně, sebevědomě a s elegancí, což podtrhují závěrečné záběry, ve kterých hrdě pózuje na kabině převráceného trucku. Přirozenost, se kterou Rosalía dokáže kombinovat kulturní kánon své země s globálními současnými tématy, je obdivuhodná: „Vyrostla jsem v malé vesničce v Baix Llobregat, v industriální oblasti, jejíž atributy patří do mé představivosti, podobně jako imigranti, kteří jsou běžnou součástí života na jihu Španělska, nebo mše, kam mě brala babička každou neděli. Toto jsou věci, které mě celý život obklopují, zážitky, ze kterých vycházím.“

Pětadvacetiletá umělkyně pracuje s odkazy, které jsou pro Španělsko typické, třeba choreografie zmíněného klipu pracuje se symbolikou býčích zápasů, ale zároveň také logicky patří ke generaci, která se svým zázemím necítí nijak omezena, jak potvrzuje v rozhovoru pro Dazed: „Mám za to, že moje generace je výjimečná tím, jak je spojená se svými kořeny a zároveň se vším, co se děje ve světě mimo Španělsko. Internet je klíčem ke všemu.“

Listopadové album El mal querer je obecně hodnoceno jako jedna z nejlepších nahrávek loňského roku, do první desítky ji zařadily servery Pitchfork, The Line of the Best Fit nebo rádiová stanice NPR. Za souzněním fanoušků, kritiků a také zpěvaččiných kolegů do velké míry stojí Rosalíin nesporně výrazný talent, ale jistě také svéhlavost, se kterou ke své tvorbě, zdánlivě neměnným pravidlům a dost možná i celému světu přistupuje. El mal querer dokonale propojuje flamenco odkaz s minimalistickou a poměrně radikální elektronickou produkcí Pabla Díaze-Reixy, známého jako El Guincho, nebezpečně třaskavou směs ještě doplňují R&B ozvěny. „Naučila jsem se tradici, naučila jsem se všechna ta pravidla,“ říká Rosalía v nedávném rozhovoru pro Rolling Stone, ale obratem přidává: „Jenže potřebuju taky ukázat, jak vnímám flamenco tady a teď, v kontextu toho, kdo jsem, kolik mi je, a doby, ve které žiju. Podstata je pro mě důležitá, ale svoboda stejně tak.“

Flamenco je, podobně jako další tradiční styly, obklopeno mnoha schématy a pravidly, v jeho případě je to ale ještě mnohem složitější – za jediné pravé a původní bývá považováno podání gitanos z Andalusie. Rosalía sice vystupováním v různých tablaos (místa, kde se zpívá nebo tančí flamenco) v Barceloně a okolí strávila téměř celou dekádu před vydáním debutu, ale pro puristy byla (díky lokalitě a původu) diskvalifikována de facto předem. Přesto ale můžeme její debut Los ángeles (ne město, ale andělé) označit za poměrně tradiční album, které využívá sice přístupnějších, někdy snad i popových, postupů, ale zpěvaččin hlas tady zní pouze ve striktním doprovodu kytary a nezbytného rytmického tleskání. Rosalía dnes říká, že měla v úmyslu „vyrovnat se svým hudebním dědictvím, uctít flamenco v co nejtradičnějším smyslu a minimalistickém zvuku“, ale už v rozhovorech k debutu často dávala patřičně nahlas najevo, že tradiční cesta určitě nebude tou její.

„Hudba nemá tolik společného s tvou krví, původem nebo okolím, není přece možné ji hodnotit podle území,“ nechala se Rosalía slyšet v deníku El Mundo a pokračovala ještě otevřeněji: „Flamenco není vlastnictvím gitanos. Ve skutečnosti nepatří nikomu, není nic špatného na tom s ním experimentovat“. Španělsko je jednou z bran na evropský kontinent a právě mísení vlivů, kultur a národů má podle mladé umělkyně na flamenco zcela zásadní vliv: „Kultura židovská nebo španělská, blízkost Afriky, cikánské vlivy – právě díky tomuto mixu je flamenco takové, jaké je. Není o rase nebo území, ve flamencu je přítomno všechno – duchovní síla, oddanost, statečnost, pokora, život, láska, boj i smrt.“ Rosalía má svůj názor podložený dlouholetým studiem, flamencu zasvětila polovinu života a momentálně ho studuje na vysoké škole.

El mal querer je inspirované okcitánskou novelou Flamenca ze 13. století, Rosalía zasadila legendární tragický příběh do současných souvislostí a zároveň jde o završení bakalářské práce, na které pracovala více než dva roky. Dost možná jediná vysokoškolská práce, která kdy stanula na vrcholu komerčních žebříčků.

Žádný muž

Všechno začalo jednoho letního dne před školou. Tehdy třináctiletá Rosalía sice milovala hudbu odmalička, sama vzpomíná na Justina Timberlakea nebo Beyoncé, ale v den, kdy z rádia v nedalekém zaparkovaném autě zaslechla nahlas puštěnou nahrávku skřípavého a mocného hlasu Camaróna de la Isla, se její život obrátil naruby. Právě de la Isla, jedna z největších moderních legend flamenca a dlouholetý souputník Paca de Lucii, býval, co se týká oživení a modernizace nedotknutelného žánru, podobně sveřepý jako nyní Rosalía. Dnes slavné album La leyenda del tiempo (1979) hřmí rockovými riffy a zatěžkanými klávesovými plochami a ve své době bylo nemilosrdně odsouzeno. Pro oba flamenco znamená pevný základ, ze kterého se odrážejí k novým obzorům, zážitkům a emocím. „Bez flamenca by moje hudba postrádala smysl, zamilovala jsem se do něj ve třinácti a od té doby ho nepřestala zkoumat. Je to rámec, v němž se při své tvorbě pohybuji,“ vyznává se Rosalía pro magazín Dazed a doplňuje: „Ráda bych našla přirozený můstek mezi moderním elektronickým zvukem a tradičním odkazem.“

Pochopitelně nejde jen o hudbu, Rosalía tradice pokouší také v rámci vizuální stránky, módy nebo tance. Na koncertech střídá taneční botky na vysokých jehlových podpatcích s pohodlnými teniskami Nike Air Force 1, bujnou flamenco gestikulaci rozvíjí o přímočaré urban prvky, a co se týče oblečení, tam se tradiční černou a rudou nenechá omezovat už vůbec. Kostýmy jí obvykle navrhuje sestra Pili, pohybovou přípravu má na starosti americká herečka, tanečnice a choreograf ka Charm La’Donna, která pracovala třeba se Selenou Gomez nebo Kendrickem Lamarem. Provokující vizuální identita alba El mal querer zase pochází z dílny španělsko-chorvatského umělce Filipa Custice: „Říkala jsem mu, jak extrémně důležité je pro mě ukázat již na obalu přímočarou ženskost – proto ta nahota, která je ale čistá, proto světlo kolem mé hlavy.“

Podobně jako videoklipy je také obal alba plný symbolů a odkazů, které se vztahují ke zpěvaččinu zázemí a dospívání, zásadní pro Rosalíu je právě zdůraznění nepřehlédnutelné ženské síly a sebevědomí. Rosalía bude jednou z hvězd letošního ročníku barcelonského festivalu Primavera Sound, který v prosinci překvapil nejen brzkým odhalením line-upu, ale hlavně jeho podobou – v programu budou mít poprvé v historii navrch ženské umělkyně. Rovnost a nezávislost jsou také hlavními tématy pětadvacetileté Katalánky: „Způsob, jakým tvořím hudbu, odráží způsob, jakým uvažuji. Nebudu utíkat z boje, dokud neuvidím stejný počet žen a mužů při nahrávání, ve studiu nebo ve vedení firem. Nepřestanu, dokud nebudou všechny tyto ženy uznávány stejně, jako jsou zcela přirozeně uznáváni muži.“

S výzvou iniciativy Keychange a podobnými aktivitami nemusíme rovnou a bez námitek souhlasit, ale nadšení a zápal, které v tomto ohledu Rosalía prosazuje, rozhodně budí respekt. V rozhovorech zmiňuje umělkyně jako Kate Bush, Missy Elliott nebo Björk, které jí „vydláždily“ cestu, a přesto, že na obou albech pracovala s výraznými producenty, tak zásadní autorský i producentský podíl patří jí samotné. Album El mal querer končí skladbou A ningún hombre, ve které říká: „Nedovolím žádnému muži, aby diktoval mou budoucnost, soudit mě může jedině bůh, pouze jemu jsem povinna poslušností.“

Skutečnost, že Rosalía se svým kulturním dědictvím pracuje kreativně, ve snaze přiblížit jej svojí generaci, neznamená, že by se pokoušela narušit jeho podstatu: „Nikdy jsem neměla žádný plán B, vždy jsem tak nějak intuitivně cítila a věřila, že zpívání bude mým posláním, bez ohledu na to, na jaké by to mělo být úrovni. Měla jsem velké sny, ale kdyby to mělo dopadnout tak, že bych zpívala v nějakém malém baru v Barceloně, tak bych to dělala se stejnou vášní.“ Právě vášeň a do jisté míry i pokora, může být klíčem k jejímu mocnému kouzlu, snad právě proto okouzlila britského solitéra Jamese Blakea (společná píseň Barefoot in the Park patří bezesporu k vrcholům Assume Forms), proto stojí na spolupráci s ní pomyslnou frontu také další zvučná jména jako Arca, Pharrel Williams nebo Oneohtrix Point Never. Rosalíi navíc podlehl také věhlasný režisér Pedro Almódovar, který ji, spolu s Penélope Cruz a Antoniem Banderasem, obsadil do nového filmu Dolor y gloria. Vášeň, pokora, láska. Rosalía emocemi nijak nešetří, naopak na ně beze zbytku sází: „Lidé poznají, když písně vycházejí z pravdivé podstaty. Nezáleží tolik na tom, jakým jazykem zpíváš, publikum dokáže vycítit, zda jde o něco opravdového, nebo ne.“ Trocha velkých slov neuškodí, vášnivá gestikulace a přehnané emoce ostatně k flamencu patří a Rosalía navíc svému publiku důvěřuje: „Občas mám pocit, že lidé publikum podceňují. To by se stávat nemělo.“ Zatím to vypadá, že tato důvěra je vzájemná. Že by to bylo skutečně tak jednoduché?

vydáno ve Full Moonu #94, 2019