Byť je pátrání po starých tajemstvích místy napínavé, byť jsou některé pasáže thrillerově dráždivé, jiné hororově strašidelné, nejdůležitější je pro román Uranova humor, jenž tu zmíněné žánry často umně podrývá. Postavy jsou zřetelně a vcelku trefně karikovány, ještě výrazněji a efektněji se však v textu projevuje humor slovní. Autorka dokáže vytvořit komickou mikrosituaci na úrovni jedné či několika málo vět. Odlehčeným tónem a slovním humorem se Uranova podobá Šalině do stanici touha, románu, jímž se v první polovině letošního roku na poli české literatury uvedla Iva Hadj Moussa. Oproti této knize však v Uranově lze najít chytlavý příběh. Je sice trochu překombinovaný, mnohdy přitažený za vlasy, konstrukční nedokonalosti a podobné věci jsou však vyváženy čtivostí celku a také tím, že autorka dovede udělat přitažlivou postavou i z nudného mouly, jakým se na první pohled jeví pan Henry. Brit Henry Robotham je totiž hlavním hrdinou knihy. Zprvu se jeví jako poněkud prostoduchý padesátník, který se svou partnerkou Suzanne odjede na dovolenou do České republiky. Tu mu doporučí jeho psycholog. Proč? V roce 1968 totiž odcestovala do Československa Henryho snoubenka Angela, pod níž se v Jáchymově, kde se měla setkat s příbuznými, propadla zem a její tělo se nikdy nenašlo. Poslední slovo, které od ní Henry slyšel, bylo „chleba“, a od té doby tak nemůže hrdina knihy tento pokrm ani cítit.

Pavel Mukner, Artzona, ukázka z recenze

Prolog

Stál tam svlečený do půli těla. Úplně ztuhlý. Na vyzvání se podíval do objektivu fotoaparátu. Blesk ho donutil zavřít oči. Ještě před hodinou a půl byl Franz Schmitt ve štole sám. Prošel dlouhou úzkou chodbou, boty klouzaly po mokrých kolejnicích. Vzduchu tam bylo pomálu, jako kdyby ventilace vůbec nefungovala. Naštěstí nešel fárat, ale jen uklízet po jednom menším propadu stropu. Nic hrozného se nestalo, horní výztuž se brzy opravila a vše zas bylo v pořádku. Jen to musel uklidit a zase zprůchodnit.

Franz během hodiny naložil devět vozíků kamenů, a bylo hotovo. Nebýt toho mrtvého těla, býval by mohl jít domů dřív. Ale ten chlap pod sutí prostě ležel a nedalo se předstírat, že tomu tak není. Muž tak kolem pětačtyřiceti let. Franz jeho bezvládné tělo chytil v podpaží a nadzvedl, aby ho mohl přehodit do důlního vozíku. Najednou ale uslyšel křik. Byl ohlušující. Tělo muže upustil na zem a ukazováčky si zacpal uši. Jenže to vůbec nepomohlo. Nejspíš proto, že ve štole vlastně nikdo nekřičel. To novorozeně tam leželo úplně nehnutě, ani nemuklo. Malinkaté ručičky přitisknuté k sobě by za jiných okolností byly roztomilé, ale pokryté krví naháněly spíš hrůzu. V Schmittově hlavě dítě ale stále řvalo, tak jak obvykle děti řvou, vždycky jim přece něco chybí, chtějí pochovat, chtějí napít, najíst, spát, je jim zima, horko, chtějí mámu, cítit blízkost druhého člověka, touží po projevu citu, pohlazení. Nahé novorozeně pohozené ve studené štole určitě přece křičí o pomoc. Nekřičelo. Ale živé bylo. A zdálo se, že mu nic nechybí. Nechybělo.

Tohle dítě se narodilo silné a mělo před sebou zářnou budoucnost. Franz ho zabalil do své košile a pevně přitiskl k sobě, aby ho zahřál. Fotograf se naposledy otočil, že pro jistotu udělá ještě jeden snímek. Franz se i s uzlíkem v náruči podíval do objektivu a blesk ho opět oslepil. Tím to bylo vyřízené.