Ukázka:

1
Ohýnek
Na sklonku září, když se krátí dny, postihuje mého otce zvláštní šílenství. K nemalému pobouření našich sousedů rozdělává na zahradě táborák a zve přátele, kolegy a, ano, i sousedy, na pivo a pečené brambory. I když jsou si jistí, že rozdělávat oheň v Gartenstadtu je, pokud ne nelegální, tak určitě neuvážené, sousedé si nikdy nestěžují. Důvodem může být nejen to, že otec je městský Polizeipräsident, ale také to, že jeho steaky jsou prostě jedna báseň a pivem ani trochu nešetří.

Vnitřním založením je můj otec veselý, růžolící kus chlapa, který vyrostl na farmě v Dolním Sasku a který s láskou vzpomíná na spanilé bramborové královny z doby svého mládí. Ve skutečnosti je to štíhlý muž s útlými rameny původem z Ludwigshafenu, jenž někdy v polovině sedmdesátých let vzdal veškeré pokusy nechat si narůst knír. „Strýček“ Stefan, který v hierarchii figuruje hned za mým otcem a byl třicet let jeho pravou rukou a důvěrníkem, mi jednou řekl, že je to ten nejzajímavější nezajímavý muž, jaký kdy žil. Moje matka říká, že se za něj provdala proto, že to byl ten nejdospělejší muž, jakého kdy potkala, a jestli se mu chce jednou za rok proměnit zahradu za naším domem ve venkovní pivnici, ona s tím nemá problém.

Náš každoroční táborák si vždycky užívám, zvlášť teď, kdy jsem dost starý na to, abych mohl pít pivo. A v téhle době, protože jsem starší, a jsem policista, je mi dovoleno sedávat s dospělými a vyprávět historky z bojiště. I když ne že bych nějaké měl. Nebo přinejmenším nemám žádné, které bych mohl vyprávět mimo Abteilung KDA. Nejlepší historky vypráví Stefan – třeba tu o pásovci a Holanďanovi. Nebo o tom, jak musel zatknout jeptišku kvůli rušení veřejného pořádku. A o tom, jak našel v kredenci dvě rozkládající se těla – hocha a dívky. „Policejní práce,“ říkal Stefan, „to je z devadesáti procent papírování, z devíti procent kraviny a z jednoho procenta hrůza.“ Zadíval se na mě přes svoje pivo. Měl tupou tvář s malýma šedýma očima, které uměly s děsivou rychlostí přejít od pobavení k zastrašování. V době, kdy si ještě špinil ruce, musel být velice užitečný ve výslechové místnosti.

Nejspíš jsem se zatvářil mírně ohromeně, protože otec hned přišel s varováním. „Práce u policie je ušlechtilá, Tobi,“ řekl. „Ale přesto je to pořád práce a předpokládá se, že na konci směny se vrátíš domů za tím, co je důležité.“ „A to je?“ zeptal jsem se. „Rodina,“ odpověděl táta. „Přátelé. Dům, rodinný krb – pes.“ „Chce jen vědět, kdy se oženíš,“ řekl Stefan. „Bojí se, že natrefíš na špatný případ dřív, než potkáš správnou holku.“ Táta si odfrkl, ale poznal jsem, že je rád, že to Stefan řekl. „Bojíš se, že mě někdo zabije?“ zeptal jsem se. Táta zavrtěl hlavou. „‚Špatný případ‘ nesouvisí s nebezpečím. Stačí, abys strávil pár nocí u dopraváků, a zjistíš, že každý může zničehonic umřít,“ řekl Stefan, čímž opět dokázal, že umí být bodrým srdcem všech společenských akcí. „To je pravda,“ pronesl můj otec do piva. „Takže co je to ten ‚špatný případ‘?“ zeptal jsem se. „Případ, kdy překročíš hranici,“ odpověděl Stefan. „Případ, kdy se práce stane posedlostí, a než se naděješ, je to pá-pá, rodino, a ahoj, flaško.“

Jelikož Stefan měl už tři vnuky a šest gigabytů fotografií v mobilu, které ukazoval při sebemenší zámince, nezbývalo vám než předpokládat, že on na svůj „špatný případ“ ještě nenatrefil, nebo ho zvládl. „Můžu vás ujistit, že já svou práci vážně vůbec neberu,“ řekl jsem, což bylo znamení, že jsem to s pivy už jednoznačně přehnal. Té noci jsem spal ve svém bývalém pokojíku, který máma částečně proměnila v domácí kancelář. Na stěnách visely rozpisy disponibility a výukové rozvrhy pro učitele, kteří spadali pod její vedení, a mezi nimi se skvěly obrázky nakreslené dětmi z její školy. V jednom jsem poznal své vlastní dílko – klasického koně s tenoučkýma nohama a odulým tělem, na němž seděla podobně deformovaná postava s kovbojským kloboukem na hlavě. Když jsem se na obrázek podíval důkladněji, všiml jsem si, že koni buď někdo vstřelil šíp do hlavy, nebo mu z čela vyrůstá roh. Kovbojové a jednorožci, pomyslel jsem si, zatímco mě pivo odnášelo do říše spánku. Není divu, že má o mě táta strach.

přeložil Milan Žáček