Ukázka:

DÁRCE

Designový nábytek, čerstvé květiny a neustále puštěný zpravodajský kanál televize. Nic z toho nenapovídá, že by šlo o čekárnu ordinace. Prostor tvoří jakési atrium obklopené kancelářemi, které oddělují skleněné příčky se žaluziemi. Mnohem víc to tady připomíná prostředí nějakého módního technologického startupu, který vede trochu arogantní dvaadvacetiletý kluk v černém tričku a teniskách, než reprodukční kliniku. Teď je skoro půl desáté, trochu se opozdil. Moderátorka na obrazovce informuje o teplotních rekordech.

Designová křesílka obsadily dvě osamělé ženy, tři muži a jeden pár. On postojí. Konečně, po několika minutách, potom, co ho vyzve asistentka, je zase v té známé místnosti bez oken, kde na konferenčním stolku od Axela Strollberga stojí lampička z Ikey, jež intimně osvětluje okolí, světlo dopadá na časopisy. Playboy, ale i další, tvrdší, o kterých nevěřil, že ještě ve věku všudypřítomného porna online vycházejí. Komínek tištěných porno časopisů působí v moderním prostředí špičkové reprodukční medicíny, kde není nikdo souzen, anachronicky, připomíná svět několika starých zoufalých chlapů, kteří celý svůj mizerný život makali rukama ve špatně placených zaměstnáních a stále si tyhle časáky kupují ve svojí trafice.

Print připomíná fragmenty minulých generací a nesmrtelné nadrženosti. Vzpomněl si na vlastní dospívání, kdy tyhle časopisy, s holkami v laciných, lascivních pozicích, 10 byly pro něj a jeho spolužáky jedinou možností, jak si prohlédnout kundu. Do trafiky posílali toho, který vypadal nejstarší. Na časopis se museli složit. Sáhl po vypínači na stěně, rozsvítil zářivky na stropě, takže místnost teď přece jen připomínala spíše ordinaci. Nechyběl záchod, umyvadlo a papírové ubrousky. Svlékl se, na sobě teď měl jen ponožky. Prolistoval časopisy, ve skutečnosti myslel částečně na asistentku, která s ním v jedné z prosklených kanceláří před deseti minutami vyplnila potřebné formuláře, částečně měl před sebou holku, se kterou se, poté, co ji sbalil v baru, vyspal tenhle pátek. Ta vzpomínka se ale zdála už dost vzdálená, asistentka byla přece jen blíž: řekl jí své telefonní číslo, číslo pojištění, počet dnů sexuální abstinence. Jakou má barvu očí? Jaké má zájmy? Neví, co ho charakterizuje, kdo vlastně je: jeho práce? To, čemu se věnuje mimo ni? A pokud jde o tyto volnočasové aktivity, je spíš člověkem, který chodí do fitka, nebo ho víc charakterizují jeho podivné noční výpravy?

Nechá myšlenky odplout, teď vidí pouze asistentku, tvrdne: je zkušená, ale ne lascivní, otevřená novým experimentům, ale ne vyloženě zvrhlá. Sperma dopadne skrz relativně úzké hrdlo do plastové odběrové nádobky, ryska ukáže pět mililitrů. Cítí úlevu a spokojenost. V tomto rozpoložení by býval byl dorazil do kanceláře v nové prosklené budově hlavní byznys čtvrti, pokud by nebyl svědkem následující scény. Vzhledem k poloze kliniky na okraji města volí cestu autobusem místo obvyklého metra. Autobus se probíjí ranní dopravní špičkou, dokud nezastaví na červenou před přechodem jedné z nejrušnějších křižovatek ve městě. V tu chvíli silnici obsadí asi dvacet aktivistů, většina z nich si lehne na asfalt před nárazníky aut, někteří rozvinou transparent s nápisem Save the Earth, jiní vyzývají vlády k diskusi o klimatu nebo ke snížení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře pomocí kartonových cedulí, na které napsali fixou své požadavky.

Už o tomto hnutí četl. Je globální, může se k němu přidat každý, kdo chce, podle médií se aktivisté snaží nenásilnou formou, zejména blokováním dopravy, podnítit diskusi o změnách klimatu. Jakmile se rozsvítí zelená, auta začnou zoufale troubit, řidič autobusu nadává, ale aktivisté dál leží na zemi, nebo mávají transparenty. Čas se neuvěřitelně vleče, cestující začínají argumentovat, proč by měli mít právo projet, ale neříkají to někomu, spíše jen tak, do prázdného prostoru, kam vlastně míří většina slov. Po několika minutách se objeví tři policejní auta. Asi deset policistů se shromáždí na chodníku a pozorují situaci. Někteří řidiči vystupují z aut a jdou sprostě nadávat aktivistům, ti jim vysvětlují své postoje. I šofér autobusu nakonec otevře dveře, cestující se vyhrnou vstříc protestujícím, kteří jsou teď v menšině.

„Nemusí se vám líbit, co děláme, můžete popírat, že vymírají živočišné druhy, že planeta je jen několik let od definitivního zničení, můžete to popírat, ale tím problémy nezmizí,“ říká jedna z protestujících, mladá žena v dlouhém pleteném svetru, podobně starému muži, jako je on sám, muži, který ji posílá do háje s tím, že musí za klientem, že musí pracovat, aby uživil rodinu. „My zas makáme na tom, 12 abyste si ty peníze mohl i za několik let užít,“ pokračuje žena v argumentaci. „Máte vymyté mozky,“ trvá na svém muž, ale jeho tmavě modré BMW řady tři, stejně jako další auta, stojí bezmocně uvězněné ve čtyřech jízdních pruzích. Na chodníku se mezitím shromáždilo asi dvacet policistů, stále sledují situaci. Všimne si ženy, něco přes třicet, evidentně kancelářský typ, pravděpodobně míří mezi stejné prosklené věžáky jako on. Stojí vedle něj, celou dobu klidně, nenadává protestujícím jako ostatní, teď něco hledá v černé kabelce Michael Kors. Všímá si, že vytahuje malou černou lahvičku, palec přiloží na rozprašovač, jde až na kraj silnice, kde dva protestující drží transparent Save the Earth, přiloží si před nos a ústa kapesník, natáhne paži co nejvíc před sebe a začne rozprašovat. Není pochyb o tom, že jde o slzný plyn, který si jistě koupila kvůli úchylům, kteří mohou dotírat, když se večer vrací kolem nádraží z vína, kde poseděla s kamarádkami. Zelení aktivisté jsou překvapeni, pouští transparenty na zem, mnou si oči, některé z nich přímý zásah sprejem donutí si klenout. Publikum je přece jen trochu zaražené, muži přestali s nadávkami, všichni sledují počínání zjevné account manažerky.

Žena prochází magistrálu napříč znovu, tentokrát zanechává aerosolovou stopu asi dvacet centimetrů nad zemí, což donutí k pláči ležící. Ti se instinktivně snaží vstát, ale když se jim to podaří, dostanou druhý zásah ze stále nerozptýleného mraku slzného plynu, který se neviditelně, jako oxid uhličitý, vznáší v úrovni hlavy. Aktivisté se sbírají směrem k chodníku, odkud situaci stále monitoruje policie, řidiči se vrací do aut, pasažéři do autobusu. Nakonec se všichni vrátí k normálnímu rytmu dne. Žena schová prázdnou černou lahvičku se žlutým nápisem NATO do kabelky a také nastoupí, má mírně zarudlé oči. Kartonové cedule zůstávají ležet na asfaltu, auta na nich nechávají stopy pneumatik. Ranní porady už ale stejně nestihnou.