Úvod

Banduryy jsou místem, kde stíny odolávají i tomu nejpronikavějšímu světlu, enklávou bujné vegetace připomínající nedotčené hvozdy, které ještě před pár stoletími pokrývaly celý severoamerický kontinent. Jejich název je zkomoleninou anglického slova boundary, hranice. Není tu ovšem žádná demarkační linie, která by označovala, že jsou něčím jiným než jen územím pokrytým smíšenými lesy táhnoucími se z amerického státu Maine až do jihovýchodní části regionu Beauce v kanadské provincii Quebec.
Bandury jsou zemí nikoho, no man's land, kde leží jezero zvané Boundary Pond a hora, které trapeři začali říkat Moose Trap, Losí past, když zjistili, že zvířatům, jež se vydala na západní břeh jezera, brzy odřízne cestu zpět tento strmý skalnatý masiv, který večer stejně nezúčastněně polyká zapadající slunce.
K Bandurám patří dále několik hektarů Peter's Woods, Peterova lesa, pojmenovaného podle frankofonního kanadského trapera Pierra Landryho, který se tu usadil počátkem čtyřicátých let, aby se vyhnul válce a unikl smrti, již přitom sám rozdával. Zhruba deset let nato se právě v tomto ráji rozhodlo postavit prázdninové sruby několik lidí z města, kteří zatoužili po klidu; Landryho tím donutili stáhnout se hluboko do lesa, odkud ho přiměla vyjít až krása ženy jménem Maggie Harrisonová. Vydával se k jezeru na číhanou a soukolí, které mělo jeho ráj proměnit v peklo, se začalo zvolna dávat do pohybu.

Děti už dávno spaly, když v pátek 21. července zabočila Zaza Mulliganová na cestičku vedoucí ke srubu jejích rodičů. Pobrukovala si přitom písničku A Whiter Shade of Pale skupiny Procol Harum, která byla v onom oslnivém létě roku 1967 stejně populární jako Lucy in the Sky with Diamonds. Byla opilá, ale nijak zvlášť jí to nevadilo. Líbilo se jí, jak kolem ní všechno tančí a stromy se ve tmě vlní. Vychutnávala si vláčnost způsobenou alkoholem a podivně se naklánějící, vratkou zem, která ji nutila udržovat rovnováhu rukama, jako když pták rozpíná křídla, aby zachytil vzestupný proud vzduchu. Bird, bird, sweet bird, notovala si, co ji právě napadlo, melodii bez hlavy a paty mladé, opilé dívky, a dlouhými pažemi napodobovala albatrosa, ptáka z dalekých krajů plachtícího nad rozbouřeným mořem. Všechno kolem se pohybovalo, ožívalo lenivým životem, dokonce i klíčová dírka ve vstupních dveřích, kam se

Zaze nedařilo zastrčit klíč. Never mind, stejně se jí domů ještě nechtělo. Na to byla noc příliš krásná a hvězdy příliš jasné. Otočila se, vrátila se tújovou alejí zpět a vydala se dál, jen tak, bez cíle, ještě se trochu pokochat svým opojením. Pár desítek metrů od kempu odbočila na Vydří stezku, kde začátkem léta políbila Marka Meyera. Hned potom se běžela svěřit Sissy Morganové, své věrné kamarádce, jediné, nejlepší, přítelkyni na život a na smrt, s tím, že Meyer líbá jako slimák.

Při nejasné vzpomínce na jeho měkký jazyk sunoucí se kupředu a ohledávající ten její se jí zvedl žaludek. Vyprskla před sebe kyselé šťávy, které jen tak tak minuly špičku jejích nových sandálů. Potom se pokusila o pár dalších nejistých kroků, bláznivě se rozesmála a zašla do lesa. Panovalo tam ticho; poklid místa nenarušoval jediný zvuk, dokonce ani ten, který vydávaly její nohy na mechovitém povrchu. Zničehonic se jí o kolena otřel lehký vánek a někde za sebou zaslechla zapraskání. Vítr, usoudila, wind on my knees, wind in the trees, a nijak si nelámala hlavu tím, odkud se najednou ten šramot bere.

Vtom jí málem vynechalo srdce, protože jí přes cestu přeběhla liška. Hned se ale zase rozesmála, i když teď už trochu nervózně, a pomyslela si, že tma
nahání strach jen dětem, protože ráda pozoruje strach v jejich očích. Isn't it, Sis? zamumlala a vzpomněla si, jak se kdysi dávno se Sissy pokoušely vyvolávat přízraky, které tenhle les obývají, Petera Landryho, Tangary, ženy, jejíž červené šaty trapera očarovaly, a psíka Sugar Baby, jehož poštěkávání bývalo někdy slyšet z vrcholku Losí pasti. Zaza na ně už dávno zapomněla, ale teď jí temná obloha, kterou neosvětloval ani měsíc, připomněla
červené hedvábí míhající se mezi stromy.

Právě se chystala zahnout na pěšinu, která křížila Vydří stezku, když se ozvalo další zapraskání, tentokrát silnější než předtím. Liška, usoudila, fox in the trees. Nehodlala si nechat zkazit náladu temnotou, která probouzí hloupé, dětinské strachy. Je přece živá, opilá a celý tenhle les kolem ní se může klidně třeba zřítit, ona se nebojí ani tmy ani štěkání nějakého mrtvého, dávno zakopaného psa. Znovu si začala mezi rozkymácenými stromy pobrukovat A Whiter Shade of Pale a představovat si, jak tančí žhavý ploužák v objetí nějakého krásného neznámého. Pak se zastavila, protože málem upadla přes zkroucený kořen.

Praskání se přibližovalo a tentokrát se Zaze po zvlhlé pokožce začínal plížit strach. Who's there? zeptala se, ale na les znovu dopadlo ticho. Who's there?! vykřikla, v tu chvíli přes cestu přeběhl stín a Zaza Mulliganová začala couvat.

překlad Jana Chartier