Letoun startoval z letiště Praha-Ruzyně v 8:52 hod., s cílovým  letištěm Bratislava Ivanka (dnes letiště M. R. Štefánika) po trase Praha-Polná-Brno-Hodonín-Kostolany-Bratislava. Na palubě letounu se nacházelo 69 platících cestujících, 4 spolucestující (zaměstnanci ČSA), čtyřčlenná posádka a 2 palubní průvodčí – celkem 79 osob. Až po Kostolany probíhal let bez zvláštních událostí. V 9:29 hod dostala posádka instrukce k přiblížení a v 9:35 hod povolení k přistání. A pak se stal jedna z nejvážnějších nehod poválečného české letecké historie.

Ukázka:

Letadlo IL-18B OK-NAA bylo 2. ledna 1977 připraveno k odletu z pražského letiště. Ve stejné chvíli přistávalo letadlo Tu-134A. Posádka druhého letadla uviděla osmnáctku v poslední chvíli, kdy už nebylo možné zabránit srážce. Škrtla o její směrovku na ocasu a dopadla na přistávací dráhu. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, zranili se jen čtyři členové posádky „túčka“. Oficiálně došlo k nehodě vinou dispečerů, kteří se právě střídali ve službě. O dva měsíce později se stala největší letecká katastrofa v historii.

Na Tenerife se rozjíždělo ke vzletu letadlo Boeing 747 společnosti KLM, když narazilo do stejného typu letadla aerolinky Pan Am a po nárazu dopadlo na dráhu. Zahynulo 583 lidí, z toho všech 283 na palubě letadla, které startovalo předčasně. Keller ve své knize uvádí, že v té době nebyly standardní postupy v komunikaci mezi dispečerem a posádkou na takové úrovni jako dnes. Konkrétně v případě srážky dvou letadel ČSA poznamenal, že dispečeři nemuseli v okamžiku bezprostředního přiblížení letadla oznamovat posádce číslo dráhy, na níž má přistát.

Komunikace mezi dispečerem a posádkou letadla Tu-134A proto vypadala následovně: „ČSA 090, vstup na dráhu povoluji.“ Ale na kterou, když tam byly dvě? Po odpykání trestu se dispečeři vrátili zpátky do práce, což mohlo naznačovat, že za incident nebyli plně odpovědní. Pilot přistávajícího Tu-134A Miroslav Sedlák nehodu popsal ve své knize Letecké příhody i nehody takto: „Ve světlech přistávacích světlometů jsem uviděl před námi na dráze letadlo IL-18 připravené ke vzletu. Bylo to krátce před očekávaným dotekem podvozku na dráhu. K tomu už nedošlo. Nastal boj o život! (…) Čelní náraz by byl určitě exploze a konec. (…) V pudu sebezáchovy bylo jediné řešení. Rovně a prudce nahoru! Z klidného letu, i když za horších meteorologických podmínek, šlo najednou o naše životy. Dodnes si fandím, jak správně jsem se rozhodl a rychle reagoval. (…) Při pohledu pod nás svitla naděje, že tuto překážku překonáme. Nebyla to pravda! Pravým křídlem jsme chytili ocas osmnáctky. Následoval strašný náraz! (…) Byly to okamžiky, kdy mi hlavou proběhl celý život a čekal jsem, stejně jako kolegové, kdy do něčeho narazíme, anebo ne.“

Bývalý pilot Jiří Půbal popsal ve své knize Cesta za snem podobný incident, kdy 11. listopadu 1974 téměř došlo ke srážce dvou letadel na letišti v Bratislavě. Jeho posádka nakonec stačila uhnout z přistávací plochy a podle jeho vzpomínek byla oceněna, dispečer byl propuštěn. Samostatnou kapitolou by mohly být incidenty letadel IL-18 ve službách ČSA, kterých se děly spousty. Jedním dechem musím dodat, že incidenty byly standardem pro všechny typy letadel a zahrnovaly méně vážné i vážné, které hraničily s nehodou.

V roce 1960 zasáhl stroj požár elektroinstalace při spuštění motorů. V tomtéž roce vyjelo z dráhy při přistávání na dva motory při výcviku, což je další zajímavost pro kontext nehody ze Zlatých písků. Roku 1962 byl poškozen jeho podvozek při přistání. Incidentů bylo víc, ale ne všechny jsou archivovány, o čemž jsem se přesvědčil vlastním neúspěšným hledáním. Na závěr z vážného důvodu zmíním incident letadla IL-18V OK- -PAE. Dne 29. ledna 1976 po vzletu z bratislavského letiště došlo ve výšce 200 metrů k náhlému výbuchu. Následoval rychlý pokles tlaku v hydraulické instalaci, musel být použit nouzový systém vysouvání podvozku. Výbuch způsobil hydraulický akumulátor z neznámých příčin, což bylo ojedinělé. Na letadle byla díra ve velikosti 20 × 30 cm, hluboká 30 cm, přímo pod kokpitem. Letadlo úspěšně nouzově přistálo. Kapitánem byl Svatoslav Rosa. Téměř na den přesně o půl roku později zahynul na Zlatých píscích.