Autorka, začínající dětská lékařka, v časech putování ještě básnící medička. Prozradí Ti šeptem, že první větší projížďku na kole (celých třicet kilometrů po jižních Čechách) absolvovala až po
maturitě. Na cestování ji ale cosi nadchne a na kole v následujících letech projede několik desítek tisíc kilometrů. Teprve mnohem později se dozví o svém praprastrýci, který se mezi válkami na bicyklu dostal až do Francie, aby tam založil továrnu na bonbony. Pohádky netřeba vymýšlet.

.................

Anička napsala nádhernou knížku! Neumím to říct jinak a bez emocí. Není to běžný cestopis s radami, jak jet a kam, tady je především vystižen důvod, proč jet. Jména tureckých nebo gruzínských měst zapomenu. Co nezapomenu, je vzkaz, že je normální se s neznámými lidmi rozdělit, o úsměv nebo o jídlo, že je normální se aspoň pozdravit, že je normální někoho pozvat na čaj. A že je normální se dívat, jak zapadá slunce nad vinicemi. A že není normální jen brát, ale až se po návratu doma role obrátí, že je normální zase zpátky ty novodobé nomády či hraničáře pozvat na čaj a rozdělit se o to, co dům dá. S kýmkoli, kdo potřebuje. Mám to štěstí, že Aničku kousek života znám, nevím, zda je lepší lékařka, nebo básnířka. Především je to mystička s širokým srdcem. Napsala cosi jako báseň v próze, je v tom nadšení z každého nového výhledu na hory, takové nadšení ze života, z tance, že se čtenář už uprostřed knížky rozhodne vyjet, s kolem nebo bez něj, a konečně vyrazit na svou vlastní Cestu. Štěstí knížce není třeba přát, to se dostaví samospádem. Ale je to jedno. Ta knížka je překrásná sama o sobě.

Marek Orko Vácha

Ukázka:

Spása duší u mešity
Ráno jsme se rozloučili s Egejským mořem poslední koupelí ve vlnách, snídaní mezi pastelově zelenými a růžovými schránkami mořských ježků a absolvováním již obligátního ranního lepícího rituálu. Díra moc zalepit nešla, a tak jsme do zadního kola pana Bezproblémového aplikovali poslední duši. Mise dnešního dne je jasná. Sehnat alespoň jednu náhradní. I lepení už pomalu dochází, a jakkoli jsme heroes, nejsme furianti. Jet Řeckem bez duše by furianstvím čišelo.

Přejíždíme první pobřežní hřeben hor, které nám znovu připomněly, jak je vlnitá krajina krásná. Miluji překvapení v sedlech, arkadaşım. Na druhé straně hřebene se totiž rozprostírá zase úplně jiné Řecko, Řecko, které jsme doposud neznali. Řecko minaretů, půlměsíců a muezzinů. Městečko Sapez čekající na dně údolí nám svým ruchem a lomozem připomene Albánii a vede k zajímavým rozhovorům o hranici mezi náboženskými světy.

Ve vísce Ariana pak zapojíme téměř celou křesťanskou část vesnice do hledání duše. Je pátek a muslimové se všichni modlí. Cykloobchod tu mají, stojí naproti mešitě, jen prý ať počkáme, až se majitelé vrátí. Obchod vypadá velmi evropsky a profesionálně. Že tu nebudou mít náhradní duši ani lepení, to bys nevymyslel. Takhle na severu Řecka už ale začíná svět být tak barevně magicko-realistický, pohádkově absurdní. Milý pan prodavač si poradí. Vyndává duši z vystaveného kola a tu nám věnuje. Šťastnou cestu. Čeká nás sto padesát kilometrů liduprázdnými, ráda bych podotkla, že řeckými horami. Máme jednu duši a jednu samolepku. Skoro jako život. Challenge accepted.

Rodopy. Bouře. Černočerné, dramaticky stínované nebe dokonale ladí s kontrastně, podzimně zbarvenými lesy všude okolo. Zlatá. Žlutavá. Karmínová. Vínová. Nachová. Jasně červená. Okrová. Rudá. Miluju paletu podzimu. Koně, kozy, krávy potulující se s námi volně po silnici. Cesta se vlní po jedné ze stěn hlubokého údolí výš a výš do hor, sklon je ascendentní, ale zvládnutelný a výhledy strašidelně krásné. Kochací.

Večeříme fíky a sladké černé ostružiny asi o tisíc metrů blíž k nebi než ráno. Před spaním pak fascinovaně pozorujeme bouřku, která stále krouží na obzoru. Trochu se bojím, znáš mě, zároveň jsem fascinovaná tou krásou. Obloha je pro blesky skoro stále bílá, nad námi ale svítí hvězdy. Nádhera. Ráno přichází dramatický okamžik. Kolo pana Bezproblémového opět ušlo. Zahajujeme hledání dírky, pečlivě prohlížíme plášť, ve kterém nacházíme i trn – nesmíme si teď dovolit žádné chyby.

Vzpomínáme na Phila a lepíme, jak nejlíp umíme. Bylo by na nic zůstat s vyfouknutým kolem tady, vysoko na hřebeni, a nemoct si užít ten sjezd. Naštěstí všechno dobře dopadne, a tak frčíme dolů, do Bulharska, a užíváme si slalom mezi stády koní, oslíků a koz. Rodopy.