Milí čtenáři,

mockrát vám děkuji, že berete do ruky tuhle knihu, poslední (pravděpodobně) část trilogie o polbearnské přístavní pekárničce. Vyprávění dobrodružství Polly, Hucklea a nezbedného papuchalka Neila mě nesmírně bavila. Pokud se k jejich příběhům dostáváte poprvé, nepotřebujete toho, popravdě řečeno, vědět nijak zvlášť moc: po nezdařeném podnikání na pevnině se Polly přestěhovala na přílivový ostrůvek Mount Polbearne a začala tu nový život. Bydlí se svým bezstarostným americkým přítelem Hucklem a, jak je patrné, s papuchalkem v majáku, protože jí to přišlo romantické (dlužno podotknout, že je to v podstatě NÁRAMNÁ komplikace). Každý den Polly pro Polbearňany a jejich hosty peče. Tak, a můžete se dát do čtení!

Stručně o místě, kde se děj odehrává: Cornwall je pro mě vysněným místem do takové míry, do jaké je pro mnoho lidí skutečným domovem; v dětství jsem tam totiž prožila spoustu času. Pro mě představuje obdobu Narnie či jakékoli jiné fiktivní země, které jsem ráda navštěvovala – naprosto posedlá jsem byla knihou Over Sea, Under Stone a samozřejmě knižními řadami Správná pětka (Famous Five) a Malory Towers. Bývali jsme ubytovaní ve starých domcích po hornících z cínových dolů u Polperra. Moje máma byla nadšená obdivovatelka Daphne du Maurierové, a když mě a mé dva bratry ukládala do úzkých postýlek ke spaní, vyprávěla nám hrůzostrašné příběhy o ztroskotaných lodích, pirátech, zlatu a lupičích a v nás  by se krve nedořezal a jeden z nás, pravděpodobně nejmladší bráška – i když on by asi tvrdil, že já –, půlku noci kvůli nočním můrám probděl.

Ve srovnání s chladným Skotskem mi prosluněný Cornwall připadal jako ráj. Každoročně jsme dostávali jedinečný dárek v podobě velkých pěnových bodyboardů a hned zrána jsme se vrhali do vody a surfovali a surfovali, dokud nás z ní doslova nevytáhli ven – mě se spálenými zády kolem překřížených ramínek na plavkách –, abychom pojedli sendvič se zrnky písku zabalený ve fólii. Na malém, podomácku vyrobeném grilu, jejž táta každý rok sestavoval z cihel a roštu, později opékal ryby a já jsem vysedávala ve vysoké mokřadní trávě, četla knížky a vystavovala se hmyzím štípancům. A poté (protože o prázdninách se člověku naskýtá příležitost zůstat vzhůru dlouho) jsme jezdívali do Mouseholu či St. Ives, procházeli se podél přístavu, nahlíželi do galerií a lízali zmrzlinu. Anebo jsme pojídali horké slané hranolky či máslový karamel, jehož různé příchutě mě nepřetržitě fascinovaly, byť mi z karamelu bývá s železnou pravidelností špatně.

Byly to blažené časy, a když jsem se pustila do knih z prostředí Mount Polbearne, s obrovskou chutí jsem se do nich znovu vrátila. Podnikli jsme jednodenní výlet – což je podle mě pro každého návštěvníka Cornwallu nepsaný zákon – na přílivový ostrůvek St. Michael’s Mount a mně utkvělo v paměti, jak mě nadchla a uchvátila ona stará kamenná silnice mizející pod vlnami. Nic romantičtějšího a kouzelnějšího jsem si ani nedovedla představit a s nesmírným potěšením jsem tam své knihy situovala. Jestli se mi podaří jejich prostřednictvím vyjádřit aspoň zlomek pocitu blaženosti, který Cornwall vnesl do života mně, tak budu prostě přešťastná. 

Jenny