Když mi nacisté vzali rodiče, byl jsem vyděšený. Když zabili mou kamarádku, byl jsem vzteky bez sebe. Když jsem se přidal k partyzánům, abych jim pomohl porazit nacisty, naplnila mě naděje. Brzy, říkal jsem, budeme v bezpečí. Mýlil jsem se. Brzy vypráví o dalších osudech židovského sirotka Felixe a časově navazuje na předešlé díly Kdysi, Potom a Když. Život v poválečném, osvobozeném Polsku nebyl šťastný ani bezpečný, všude vládl chaos, země i lidé byli zbědovaní, morální hodnoty v troskách. Felix čelí velkému zklamání, jeho naděje i optimismus pohasínají a střídá je vystřízlivění.

Ukázka:

Brzy bude svět, doufám, bezpečné a radostné místo. Dnes ráno to ale neplatí. Třeba tamhle, na střeše vedlejšího činžáku. Jsou dva? Nebo tři? Nevidím je, protože máme okna zakrytá pytlovinou, ale slyším jejich hlasy. Snažím se mluvit co nejtišeji. „Gabrieku,“ špitnu nervózně. „Probuď se.“ Gabriek něco zamumlá, ale spí dál. Kéž bych ho nemusel budit. Až uslyší, co právě slyším já, jeho ubohý opotřebovaný srdeční sval dočista ochabne. Ten můj pracuje jako písty motoru rachotícího nacistického bombardéru. Znáte to, jak skončí válka a vy si pořádně vydechne te, protože jste přežili a všechno bude lepší, snažíte se vést normální každodenní život, jenomže nic není lepší, protože celé město je v troskách a lidé mají hlad, a tak ležíte na podlaze ve druhém patře, ani se nehnete, a modlíte se, aby se vám nikdo nenaboural do tajného úkrytu, nezabral ho a nezabil vás, i když to prostě vypadá, že se k tomu schyluje?

Přesně tohle se teď děje Gabriekovi a mně. Vyklouznu z postele a přikrčený se přikradu k oknu. Odhrnu pytlovinu, očistím si brýle a vykouknu přes popraskané tabulky skla na vedlejší střechu. Rozednívá se, je šero, ale stejně je vidím. Jsou tři. Ještě si nás nevšimli. Ještě nás nemají na mušce a neusilují nám o život. Ale každou chvíli by mohli. Až uvidí naše zelí a petržel, neudrží se. Přesně to jsme si s Gabriekem říkali, když jsme tohle místo objevili. Je dokonalé až na jednu věc. Střechu vedlejšího domu. Jediné místo, odkud nás může být vidět. Ale samotná vedlejší budova je tak rozbořená, že jsme si mysleli, že se nahoru nikdo nedostane. Těmhle se to podařilo. Určitě jsou zoufalí. Vím, jak se cítí. Musíme sebou s Gabriekem hodit, abychom se zachránili. Přikradu se zpátky k jeho posteli. „Gabrieku,“ řeknu hlasitěji. „Vstávej.“ Zatímco s ním třesu, rozhlížím se po úkrytu a snažím se rozhodnout, co zvládneme vzít s sebou. Ropné barely se zeleninovými záhony jsou příliš těžké. Dříví na otop je pořád ještě spíš nábytek, neměli jsme čas ho roztřískat. Nakládané zelí? Gabriekovu destilační soupravu k výrobě vodky? Moji lékařskou knihovnu? Naštěstí jsou v ní jen dvě knihy. Gabriek se posadí.

 „Co se děje?“ zamumlá ospale. Má strašně tvrdý spánek. Lidé, kteří holdují alkoholu, bývají tvrdí spáči. „Vedle na střeše,“ vyhrknu, „jsou tři dospělí.“ Rychle běžím k oknu, abych zjistil, jestli mají namířeno k nám. To je zvláštní. Něco mi na těch lidech nehraje. To, jak stojí. Nevypadají jako nemilosrdní násilníci a rabovači. Vypadají vyděšeně. Jako uprchlíci. Pak zahlédnu něco dalšího. Za zády těch lidí se plíží několik mužů, schovávají se mezi rozbitými střešními trámy a zřícenými komíny. Jsou ozbrojení. Ti lidé o nich ještě nevědí. Najednou vím, co jsou ti tři a jejich pronásledovatelé zač. Zabouchám na okno a zakřičím. „Pozor!“ Stihnu to jen jednou a ani nestačím otevřít okno, abych je varoval, protože Gabriekova ospalost je tatam, vrhne se na mě a oba se svalíme na podlahu. „Felixi,“ sykne. „Zbláznil ses?“ Hlasitý křik se tady považuje za vážné porušení bezpečnosti. „Promiň,“ omluvím se. Ale části mého já to líto není. Válka skončila. Tohle má být doba míru. V době míru by se nemělo střílet do lidí. Příliš pozdě. Prázdnými troskami budov se rozlehnou výstřely.

Vytáhnu se na kolena a uvidím, jak ozbrojenci shazují těla dolů na ulici. Ach ne. Gabriek mě stáhne zpátky na podlahu. „Kolikrát ti to mám opakovat,“ zavrčí. „Jedno jednoduché pravidlo. Zůstat zticha a držet se při zemi.“ Gabriek si v jednoduchých pravidlech libuje. Většinou je dodržuju, protože je tak hodný a velkorysý a je mu dvaačtyřicet, kdežto mně teprve třináct, takže on ví, jak nám zajistit bezpečí. Ale já vím taky své. Vím přesně, co jsou ti zabijáčtí gauneři zač. Nemusím ani vidět odznaky na jejich kožených bundách. Polsko Polákům, je na nich napsáno. „My ty sobecké grázly nezajímáme,“ řeknu Gabriekovi. „Jdou jen po těch, kteří nejsou Poláci.“ Gabriek se na mě tázavě podívá. „Jsme tu v teple,“ namítne, „jsme v suchu a máme co jíst. To zajímá každého. Takže nechceme, aby se o tomhle místě někdo dozvěděl, zvlášť ne chladnokrevní zabijáci.“

Gabriek má pravdu. Ale stejně mi to nezabrání v tom, abych dál litoval, že jsem těm ubohým mrtvým lidem ležícím na ulici nemohl pomoct. Popravili je jen proto, že se po skončení války nacházeli ve špatné zemi. „Někdo by jistým odporným hlístům měl vysvětlit, že je po válce,“ zamumlám. „Říct jim, aby přestali zabíjet a zkusili se trochu podělit.“ „Poslouchej mě,“ spustí Gabriek s ústy velice blízko mého ucha. I mého nosu, čehož by se měl člověk, který pije hodně zelné vodky, vyvarovat. „Poslouchám,“ ujistím ho a kousek se odsunu. „Chceš změnit svět,“ pokračuje Gabriek. „To je ve tvém věku přirozené. Ale jen snílci se pokoušejí změnit svět, když je v tomhle stavu. Rozumní lidé vědí, že se nanejvýš můžeme postarat sami o sebe.“ Neodmlouvám. Vím, jaké máme štěstí, že jsme tak dlouho přežili. Jaké mám štěstí, že mi Gabriek poskytuje dobrou ochranu. „Jak poznáš rozumného člověka?“ zeptá se mě. Vzdychnu si. Tuhle otázku mi Gabriek pokládá aspoň jednou denně. „Podle toho, že je naživu,“ dodá. „Rozumní lidé zůstanou naživu, protože se nepletou druhým do života a zbytečně neriskují.“ Držím jazyk za zuby. Zčásti proto, že přesně to rozumní lidé dělají, když leží na podlaze, jež je neustále posetá krysími hovínky nehledě na to, jak často ji zametáte. Ale hlavně proto, že Gabriek by nechtěl slyšet, co se mi honí hlavou. Myslím na všechny, kteří se připletli do života mně. Kteří kvůli mně riskovali. Barney, Genia, Zelda a další. Fajn, Gabriek má pravdu. Nejsou tady. Ani tady být nemůžou. Jsou mrtví. Ale já tu díky nim jsem a nejlepší způsob, jak jim můžu poděkovat, je být jako oni.