Ukázka z textu Dumdum:

1 058 korun. Ještě je noc, ještě je tma, ještě ležím. Nemohl bych ale tvrdit, že ležím v posteli, to ne, ležím na posteli, to je něco jiného. V posteli leží člověk proto, aby spal, aby si odpočinul, aby nabral sil. Obvykle je člověk v posteli nahý, nebo skoro nahý. Já ale dnes, velmi brzy ráno, pátého listopadu, ve tmě, neležím v posteli, nýbrž na posteli, což znamená, že ani nespím, ani nejsem nahý, ne, já jsem úplně oblečený, do ošumělých, ale dosud únosných kalhot, jež skrývají bídu prádla, podobně jako svetr, nošený nepřetržitě a tak dlouho, že už ani nepáchne, kryje dvě trika, to svrchní je zatím bez děr. Čekám na světlo, protože světlo představuje den. Všední den. A především otevírací hodinu pošty.

Televize na druhém konci mého pokoje běží, běží do tmy, nějaká ženská tam něco kecá. Poslouchám. Slyším, jako obvykle, dokonale nepochopitelné, zvrhlé vystoupení nikoho o ničem, to znám, taky tak kecávám. Vnímám ty kecy, tak plné chuti do života a budoucnosti, jako odsýpání písku v hodinách. Každá věta, pronesená proškoleným hlasem, tím hladkým, téměř mateřským, medonosným altem, mě poponáší směrem k rozednění. Chci říct k otevírací hodině naší malé pošty, protože samotné ráno ničemu nepomůže, naopak. Ráno jako takové, toť šikana. Televize běží, nikdy ji nevypínám. To je tak: Před nějakým půlrokem jsem v časných odpoledních hodinách upadl do bezvědomí, neboť jsem se v časných dopoledních hodinách neopatrně podnapil, ožral – kromě vína byl toho dne ve hře i destilát –, televize tehdy běžela, a když jsem se ze svých mrákot v časných večerních hodinách vynořil a chtěl televizi vypnout, nepodařilo se mi najít ovladač, třebaže jsem obrátil několikrát celé své smetiště naruby, ne, ten ovladač jsem už ve svém životě neměl spatřit, už nikdy. Ostatně kdo ví, co se v mém malém, hrůzném, přízemním, napůl doslova sklepním bytě dělo a děje, když ležím v mrákotách, bez sebe z přemíry mizerného, nutného vína. Mohl bych samozřejmě televizi vypnout takříkajíc natvrdo, spínačem přímo na piksle, od této možnosti mě však zdržuje obava, že se přístroj odmlčí nadobro. Tudíž televize zatím běží, běží už půl roku, jako ostatně v nejedné utěšeně rozvinuté domácnosti.

Čekám na světlo dne a nechápu, jak může být člověku tak dokonale špatně. Od žaludku, od hlavy, od každého nervu, od srdce, od svědomí, ode dna. Pošta otevírá v osm nula nula. Za předpokladu, že noc byla jasná a plná hvězd, začne okno v mém pokoji blednout těsně před sedmou. V případě podmračené noci se den odkládá zhruba o půl hodiny. Pošta je úkol číslo jedna, ne, není. Číslo jedna je víno, to bídné víno, které se musí nakoupit, donést domů, otevřít a pít. Víno je úkol číslo jedna, po němž nenásleduje už žádný úkol, žádné číslo. Bohužel tomuto prvnímu a jedinému úkolu předchází úkol číslo nula, totiž návštěva pošty. Bohužel bez pošty nebude víno, ta pošta je stejně nutná jako víno, pokud je víno skutečně nutné, a víno nutné je. Na mém stole, úplně navrchu, jako poslední vrstva mnohaletých odkladů a nevyřízených, exekutivních nevyhnutelností, leží od večera kus papíru, který jsem při návratu od Pařízka nečekaně našel v poštovní schránce. Ten vzruch! Složenka, nějaký ten doplatek k příspěvku na bydlení. Sociální stát. 1 058 korun. Hrubý odhad – deset dní vína. Bylo však pozdě. Pošta pro ten den uzavřená. Vyvstala nutnost přečkat noc, nějakých dvanáct hodin. Nevadí, usoudil jsem, doma musí být ještě skoro celý litr hnusného bílého – pokud si vzpomínám, odstřihl jsem růžek poslední krabice (Don Garcia) sotva před hodinou, abych do sebe vlil udržovací sklenici, která jediná mi vždycky pomůže přežít nevyhnutelnou návštěvu u přítele Pařízka.

Tento Pařízek je už po léta mým stálým, nevyléčitelným neštěstím. Bydlí příliš blízko, v těsném sousedství, jen na skok přes ulici, v bytě rovněž přízemním, až sklepním. Všechny nájemní domy v naší ulici mají svou řadu takovýchto zoufalých úkrytů, náš dům šest, Pařízkův osm. Tento Pařízek nejenže bydlí příliš blízko, je také velmi družný a na práci nemá už čtvrtstoletí zhola nic. Celé dny obchází a ruší stejně nezaměstnané, jen podstatně méně družné lidi, kteří ve svých skromných, většinou posledních útočištích pálí příslovečné svíčky z obou konců. Mé okno nevynechá nikdy. Nikdy nemá peníze. (Na rozdíl ode mě!, neboť půjdou-li věci dobře, v 8.05 budu držet v ruce 1 058 korun, částku, kvůli které ležím oblečený na posteli, vyhlížím příznaky rozednění a mám ještě naději, přinejmenším odklad beznaděje.) Když jeho trojí zaklepání na okenní tabuli zůstane bez odezvy, když se vzpurně zapřu, Pařízek se pomalu, jako parník, otočí a vzdaluje. Do dalšího přiblížení mívám několik hodin času. Abych se připravil, to znamená dostatečně podnapil, smířil s představou tisícího kafe v bytě přes ulici, ve společnosti básníka Pařízka. Ano, Pařízek je skutečný, opravdový básník, s tím se nedá hnout. Může se vykázat celou řadou knižních titulů, které nikdo nečte dvakrát, ale knihy to podle všeho jsou. K těmto událostem, těmto knihám, dochází způsobem, který nemohu popsat, protože jej nechci soudit. Rozumíme si? Tak tedy. První zaklepání na okno přichází, s pravidelností záplav na veletocích, mezi osmou a devátou hodinou ranní. Nevzpomínám si, že bych kdy na toto první, jaksi zkusmé a pouze oznamovací klepání zareagoval. V tak časnou hodinu nebývám připraven, nemohu mluvit, přirozeně se hýbat, maskovat úpadek, celkově působit dojmem živého člověka s budoucností. První Pařízkův pokus potvrdit si mou setrvalou přítomnost na světě tudíž pravidelně ztroskotává. Pro mne naopak znamená jediné: Pan Vojtěch Pařízek je i dnes naživu, při síle, ve výhodě. Druhému klepání, důraznějšímu, policejnějšímu, budu čelit, jak vím z dlouholeté zkušenosti, kolem jedenácté. Sklenici vína v ruce, trhnu sebou jako vlak na odjezdu, víno šplíchne přes okraj. Vbořený do svého starého, téměř už rozvaleného křesla čekám na vlastní rozhodnutí. Je na mně, jestli zvednu a vhodím vyautovaný míč naší letité známosti. Pařízek není hlupák. Zajímalo by mě, co je vlastně z druhé strany okna, zvenčí, oknem vidět uvnitř, co slyšet.

Okno mého útočiště je dvojité, mezi skly žaluzie, nejméně rok napořád stažená, polibte mi všichni prdel. Otevírám to okno až kolem půlnoci, teprve když nabudu dojmu, že pro dnešek pominulo nebezpečí, otevírám, abych přece jen vypustil smrad a vpustil noc. Těch deset patnáct minut obměny vzduchu v místnosti musí stačit, na víc nemám nervy. Žiju tedy ve stavu obležení? Lákavá romantizující představa, kterou je však nutno odvrci, vždyť jediný, kdo tu leží – i ve svém křesle víc ležím, než sedím –, jsem já sám. Lidé jsou k mému zápasu lhostejní. Můj strach z lidí však není nikterak instinktivní, je složen ze slov a pojmů. To je chyba a velká výhoda. Lidem, kteří se pohybují naší ulicí nahoru dolů po chodnících a vozovce, je pochopitelně většina pojmů, v nichž na ně po všechny ty roky myslím, docela cizí, ti lidé nosí v sobě dost svých vlastních, každodenních, doživotních hrůz. Producírují zejména své psy – nevědomá, zmatená, přirozenosti zbavená, a tudíž téměř šťastná stvoření. Úřad registruje na katastru obce pět tisíc obyvatel, z toho šest set dětí a osm set psů. Pařízek si psa nevydržuje. Středně velké zvíře krátí rozpočet nejméně o karton cigaret, přičemž radosti, jež tento všežravý společník poskytuje oplátkou, jsou vždy nějak problematické. K tomu přistupuje vědomí, že registrované, zdokumentované zvíře požívá řadu v zákoně zakotvených práv při absenci jakékoli povinnosti. Záviděl bych zvířeti, ale promýšleje věc hlouběji, nakonec vděčně nesu fakt, že jsem na tomtéž úřadě veden co člověk, ale hovno, co občan, protože občan má jen jednu jedinou povinnost a jedno jediné právo – povinnost zemřít a právo zvolit si termín, způsob a místo svého konce. Nenašel bych vděčnější ucho pro tato svá nevývratná, nezdravá tvrzení, než je velké, krabaté, vždy lačné, chlupaté ucho Pařízkovo: Dobré jídlo a hrůzy spoluobčanů, to jsou dva podněty, které starého pána spolehlivě rozveselují a udržují jeho jméno v matrice nepřeškrtnuté.

Nemohu se zbavit podezření, že mne Pařízek svými pravidelnými kontrolami, maskovanými vesměs nevinným pozváním na kafíčko, studuje jako nadějný případ nevyhnutelného, brzkého šílenství. Svou převahu nade mnou čerpá zejména z té okolnosti, že sám před lety šílenství propadl, ovšem zavčas, v dobách, kdy šílenství, protokolárně zatabulkováno, potvrzeno a zaléčeno, představovalo doživotní rentu, důchod, kdežto mé šílenství, jehož propuknutí očekává starý, stárnoucí přítel Pařízek každým dnem, nebude oceněno pravidelným příjmem v žádném případě. Mám za to, že se Pařízek, jemuž duševní nemoc zaručuje živobytí, předem těší z budoucnosti, v níž bude moci z odstupu své rentabilní choromyslnosti přihlížet mému šílenství v kotli podpalubní bídy. Je si však vědom svého přirozeného sadismu? Bojím se, že není, a to mně svazuje ruce, ruce osazené tak příhodně houžvemi dlouhých prstů, ruce jen jen rdousit. A tak slunce vychází, slunce zapadá a Pařízek stále trvá. S ním trvají i jeho periodické, metodické pohyby v okolí mého příbytku, mé nedostatečně zajištěné pevnůstky, a především neustávají bušivé výzvy na okno, výzvy ke změně mého bezpečnostního programu, programu skrývání, neviditelnosti, minimalizace dějů. V případě, že zapřu svoji přítomnost i po druhém, předpoledním zaklepání, rozpoutávám živel. Ovzduší teroru zamoří zbytek dne, zbytek života. Byly i jiné dny, jiné životy, samozřejmě. Svědčí o tom řada dokumentů. Fotografií a vzpomínek. Fotografie dávných krás, příprav na život a pozastavených úsměvů mě zahanbují. Většina vzpomínek probouzí dnes ve mně úžas.