Ukázka:

Jsou dvě hodiny ráno. Sedíme v dodávce, do které jsme před chvílí, jako poslední věc, naložili krabici s knihami o umění. Třeba se dají prodat. Kolem kovového rámu rozkládací postele se převalují tašky s narychlo sbaleným oblečením. Projíždíme nočními ulicemi. Všude je klid, jenom v centru blikají majáky – policejní jednotky tam sestavují mobilní zábrany kvůli protivládním protestům.

Omlácené iveco s nápisem FLOP TRANSPORT, vypůjčené od Květáka, je zbytečně velké. Má nová žena má míň věcí, než si myslela. Ale vybrat je ze společné domácnosti nebylo jednoduché. Během let se všechno smíchalo dohromady. Po několikahodinovém přebírání cizího majetku mám mezi prsty černé žmolky a ruce se mi lepí k volantu.

Za sebou jsme nechali tři vykastrované kočky – svědkyně starých časů. Teď se nejspíš prohánějí po napůl vyklizených místnostech a hrají si s chuchvalci
prachu. Místo, kam se stěhujeme, patří k poválečné zástavbě. Byt byl levný, takže jsme ho vzali bez prohlídky – na nic dražšího stejně nemáme. Při vykládání nám pomáhá hubená dívka s tetováním na krku, která se tu vzala kdovíodkud. Uprostřed tropické noci běhá chodbou s igelitovými pytli jako divoké zvíře zakousnuté do kořisti a nic pro ni není dost těžké. Z černě podmalovaných očí jí tečou slzy, něco si šeptá. Ani jeden z nás s ní nemluví. Její přítomnost je otravná, ale dveře jsou otevřené a ona nám ulehčuje práci. Někdy se zastaví a křičí do telefonu. „To je ale hnus!“ ozývá se její zoufalý hlas z našeho nového domova. Pak se obrátí přímo na nás: „Připadám vám odporná? Klidně mi to řekněte.“

Přízemí s provizorní kuchyňkou a mřížemi na oknech potřebuje vyvětrat. Vyspat se jedeme do stanu za Květákovým mobilhausem na stavebním pozemku u zahrádkářské kolonie, kde jsem strávil i několik předchozích nocí. Zacouvám do křoví před vjezdem, vypnu motor a zhasnu světla. Žena ve tmě nahmatá mou vyholenou hlavu, přejíždí po ní rty a líbá mě.

Budíme se brzy, jsme nevyspalí a zpocení. V kopuli z neprodyšné látky dochází kyslík. Nadrženě se k sobě tiskneme, rozepínáme zip a vylézáme na
trávník barvy písku. Pozoruju svou přítelkyni, jak si vyhrnuje šaty a močí na udusanou půdu budoucí zahrady.

Předměstím procházíme, jako bychom se vznášeli. Hornbach, Kaufland i Penny Market se vlivem teplotní inverze chvějí jako přeludy. Také má první láska začala v létě. I tehdy mě okouzlovaly pigmentové skvrny rozeseté po jejím obličeji a ramenou jako osmahlá místa na palačince. To bylo před dvaceti lety, na počátku dlouhého propadu – zato teď očekávám období vyrovnané stagnace. Přívaly citu ze mě dělají omezenou, šťastnou bytost.

V pronajatém bytě je vlhko. Když nadzvedneme lino, objeví se vrstva plísně a pod ní zbytky lepidla. Vypadá to jako malba černým olejem. Ani má pomocnice, absolventka státní výtvarné akademie, něco takového ještě neviděla. Stojíme tam a objímáme se. Zažíváme hodně věcí najednou.

Lepidlo rozpouštíme toluenem. Představuju si svou ženu, jak rezignovaně balí a sbalené věci omotává fixační fólií. Sama za městem nezůstane. Naši
malí synové jsou vyplašení, ale nedokážou nic ovlivnit. Nové okolnosti přicházejí rychle za sebou a oni se v nich ztrácí, bezmocní jako nafukovací zvířátka v bazénu. Výpary z rozpouštědla působí. Po půlhodině musíme vyjít na vzduch. Všechno se rozplývá v proudech slunečního světla a pocity jsou příjemně nejasné.