ELIJÁŠ

Den šestý

I.

Když zase vejdou do místnosti, už nejsem na židli. Místo toho sedím na stole a pohupuju holýma nohama. Na koleni mi září čtvercová růžová náplast. Opravdu zvláštní, nepamatuju se, že bych se poranil. Nad mým přemístěním povytáhnou obočí, ale nikdo nic neříká. Stůl je k zemi přišroubovaný, tudíž se nemůže převrhnout a poranit mě.

Když mi bylo deset, utíkal jsem Lesem vzpomínek, zlomil si nohu a málem umřel, ale to už jsou dva roky. Dnes jsem mnohem opatrnější. „Tak se zdá, že máme hotovo, Elijáši,“ řekne jeden z nich. „Těšíš se domů?“ Zběžně se rozhlédnu po místnosti. Poprvé si všimnu, že nemá žádná okna. Možná kvůli tomu, jací lidé se v ní obvykle vyskytují – zlí, tedy jiní než ti, co jsou tu teď se mnou. Tihle jsou od policie, i když na sobě nemají uniformy. Ten, co mi koupil Coca-Colu, říkal, že chodí v převleku. Mohl si dělat legraci. Na dvanáctiletého kluka mám docela vysoké IQ, ale nepoznám, kdy si ze mě někdo utahuje.

Na chvilku zapomenu, že mě stále pozorují a čekají na odpověď. Zvednu hlavu a přikývnu, nohama pohupuju svižněji. Proč bych se neměl těšit domů? Změním výraz. Myslím, že se usmívám.

II.

Jsme v autě. Řídí tatínek. Annie Kouzelnice, která žije na samém okraji Lesa vzpomínek, říká, že dnes říká většina dětí rodičům máma a táta. Jsem si jistý, že jsem jim tak dříve říkával taky. Nevím, proč teď říkám maminka a tatínek. Hodně čtu staré knihy, hlavně proto, že na nákup novějších nemáme peníze. To bude ten důvod. „Vyptávali se?“ ptá se tatínek. „A na co?“ „No, vlastně na cokoli.“ Před křižovatkou zpomalí, i když má přednost. Vždycky hezky opatrně, takový je tatínek. Vždycky se bojí, že přejede cyklistu, pejskaře nebo loudavého ježka. „Vyptávali se na tebe,“ odpovím. Maminka, co sedí na místě spolujezdce, se otočí k tatínkovi. Ten se ale soustředí na řízení. Volant drží elegantním způsobem, zápěstí má výš než klouby. Vypadá u toho jako panáčkující pes, u čehož si ihned vzpomenu na obraz od Arthura Sarnoffa v našem obýváku, na němž bígl hraje kulečník proti partě psích darebáků s doutníky v hubách.

Jmenuje se Hej! Jedna noha musí být na zemi!, protože bígl sedí na skládacích schůdcích, a tedy podvádí. Maminka ten obraz nesnáší, ale mně se docela líbí. Jiné obrazy nemáme. „A na co se tě vyptávali?“ „Ale tatínku, prostě na různé věci. Kam chodíš do práce, jaké máš zájmy, a tak.“ Rozhodnu se, že další otázky policistů neprozradím, ani své odpovědi. Nejdřív si to musím trochu promyslet.

Během posledních pár dní se toho hodně odehrálo a já si to musím srovnat. Život někdy člověku může zamotat hlavu, dokonce i dítěti s vysokým IQ. „A cos jim odpověděl?“ „Řekl jsem, že jsi zahradník. A že opravuješ věci.“ Trochu promáčknu růžovou náplast na koleně a trhnu sebou. „Pověděl jsem jim taky o té vráně, cos zachránil.“ Jednoho rána jsme ji objevili za domem, jak mává zlomeným křídlem. Tatínek ji celé tři dny ošetřoval a krmil chlebem namáčeným v mléce. Když jsme čtvrtého dne sešli do přízemí, byla pryč. Vráně se kosti hojí mnohem rychleji než lidem, říkal tatínek.

III.

Blížíme se k okraji města. Méně budov, méně lidí. Vidím na chodníku dva kluky ve školních uniformách: šedé kalhoty, vínová sportovní saka, okopané černé boty. Mohli by být zhruba v mém věku. Zajímalo by mě, jaké to je chodit do školy a neučit se doma. U nás není jediná kniha, kterou bych už desetkrát nepřečetl, takže by mi učení určitě šlo. Kouzelná Annie říká, že mám slovní zásobu jako někdo s botami o pár čísel většími. Kdysi žil nějaký dramatik, který znal šedesát tisíc slov. Kdybych se s ním mohl poměřit, rád bych ho porazil.

Když rychle míjíme kluky, přitisknu k okénku dlaň. Představuju si, jak se za námi otáčejí a mávají. Ve skutečnosti to tak není, pak mi zmizí z očí. „Povídali jste si o mně?“ vyzvídá maminka. Hlavu má stále natočenou ke straně. Ohromilo mě, jak dnes hezky vypadá. Když se slunce nízko nad obzorem prodere mraky, vlasy se jí třpytí jako poklad pirátů. Vypadá jako anděl, jako jedna z těch královen – bojovnic, o nichž jsem četl, možná Boudica nebo Artemísia.

Chci si vlézt na přední sedačku a stočit se mamince do klína. Místo toho předstírám podráždění a obrátím oči v sloup. „Zas takový chytrolín nejsem. Prostě jsem se jednou ztratil.“ Chytrolín je moje nové oblíbené slovo. Minulý týden to byl brebta, velice upovídaný člověk. Každý by měl v životě potkat pár brebtů a nejlépe i několik chytrolínů, aby mu nebylo smutno. Znovu se zběžně podívám z okénka. Tentokrát vidím samá pole. „Snad je Mařenka v pořádku.“ „Mařenka?“ zareaguje tatínek. Okamžitě začnu mít v břiše takový divný pocit, mastně klouzavý, jako bych v sobě měl hada, co svinuje a zase rozvinuje tělo. Vzpomenu si, že Mařenka rovná se tajemství. Pozvednu zrak a zahledím se tatínkovi do očí ve zpětném zrcátku. Mračí se. Roztřesou se mi ruce. Zběžně pohlédnu na maminku. Na krku jí pulzuje tepna. „Žádná Mařenka není, Elijáši,“ řekne. „Měla jsem za to, že tohle už jsi pochopil.“ Had v břiše se rozvine o něco víc. „Myslel… Myslel jsem Annie Kouzelnici,“ koktám překotně. „To je přezdívka. Sám jsem ji vymyslel. Taková hloupost.“

Ve zpětném zrcátku plují tatínkovy oči. „Podle mě je vhodnější říkat jí Annie Kouzelnice než Mařenka,“ řekne. „Nemáš ten dojem, kámo?“ V ústech mám trpkou pachuť, jako bych kousl do chrousta či ropuchy. Přejedu si jazykem přes zuby a naprázdno polknu. „Ano, tatínku.“

IV.

Místo, ve kterém žijeme, se vůbec nepodobá světu, který znám z televize u Annie Kouzelnice. U nás nejsou žádné výškové budovy ani řady moderních domů; jen samé lesy, pole, stodoly, kravíny a panské sídlo Rufus Hall. Krajina je posetá kamennými staveními, jako je to naše. Pachtýřské chalupy se jim říká. Za Lesem vzpomínek leží Jezero kostí. To není jeho pravý název, podle mě ani žádný nemá. Jde o to, že jsem jednou v rákosí podél břehu našel tři drobné kůstky spojené rozkládajícími se vazy. Zdálo se, že by se z nich dal poskládat ukazováček malého dítěte. Přidal jsem je do své Sbírky upomínkových předmětů a podivných nálezů, což je velkorysý název pro plastovou dózu ukrytou pod uvolněným prknem podlahy v mém pokojíčku.

Nedaleko jezera je místo, kterému říkám Vozové město. Ze všeho nejvíc připomíná kemp s vagóny a karavany v bídném technickém stavu, které sem někdo hodně dávno přivezl a už je nemůže odvézt, protože mezitím zrezivěly. Nikdy jsem nepochopil, proč rodina Meunierových na svém pozemku obyvatele Vozového města toleruje, nicméně to tak je. Meunierovi bydlí v Rufus Hall. Po tak rozlehlém sídle se potloukají jen oni dva. Přitom Leon Meunier tráví většinu času v Londýně. Když už zavítá na své statky, vídám ho řítit se sem a tam v černém Land Roveru Defender s výrazem, jako by měl nastat konec světa. Dům a zahrady by bylo úžasné prozkoumat, ale tatínek mi to nechce dovolit.

Auto s trhnutím zastaví. Uvědomím si, že jsme doma. Maminka na přední sedačce sklopí hlavu. Zajímalo by mě, jestli se modlí. Podívám se dolů a zjistím, že už se mi ruce netřesou. Odepnu si bezpečnostní pás, popadnu madlo dveří, ale samozřejmě nemůžu vystoupit. Rodiče stále na zadních dveřích nechávají nastavenou pojistku proti otevření zevnitř, i když už mi je dvanáct. Čekám, až mi tatínek otevře. Potom se vysoukám ze sedačky. Tatínek se šine po chodníčku v trávě, jako by na bedrech nesl problémy celého světa. S maminkou ho následujeme.

Okna chalupy jsou potemnělá a nijak nenaznačují, co se za nimi skrývá. Přední vchod tvoří dveře z jediného kusu dubového dřeva. Nemáme schránku na dopisy. Tatínek málokdy dostává poštu, a když přece jen, pak ji doručovatel nechá u Meunierových. Maminka nedostává poštu žádnou. Na dveřích nemáme číslo popisné, nejsou tu ulice. Pokud by mi někdo chtěl psát, musel by na obálku uvést: Elijáš North, hájovna jeho výsosti lorda Meuniera z Famerhythu, Rufus Hall, Meunierfields. Už jen vypsat takovou adresu dá práci, což vysvětluje, proč pošťák ignoruje nejen maminku.

Na překladu nade dveřmi je podkova přibitá vzhůru nohama, aby nám přinesla trochu štěstí. Projdu pod ní do chalupy.

..............

překlad Martin Urban