Ukázka:

1

19. října 2018, pátek

Santi se naposledy koutkem oka podívá do zpětného zrcátka a zavře dveře. Na nástupišti už nikdo není. Poslední domy Gerniky mizí rychle v dáli. Podél trati, která se vine krajinou jako had, se mu před očima rozvíjejí jemné linie všudypřítomných kopců. Sem tam se objeví nějaká osamělá usedlost, která krajinu obohatí o tóny bílé a červené. V dáli občas probleskne modř moře či okrová barva rákosin; krásný, poklidný kraj. Nějaký rybář s proutěným košem na rameni, v ústech doutník, čeká, až se zvedne závora, aby mohl pokračovat. Santi lehce hvízdne na pozdrav a muž mu odpoví zamáváním.

O něco dál v pečlivě udržované zahrádce pohlédne k vlaku jakási žena se širokými boky. Strojvedoucí si představuje, jak pohledem sleduje jednotlivé vagóny a pátrá v nich po nějaké známé tváři. Určitě na nějakou narazí, tady se zná každý s každým. „Díky,“ zamumlá si Santi pro sebe. Po dvaadvaceti letech, kdy řídil soupravu metra v Bilbau, ho dopravní podnik odměnil tím, že ho přesunul na linku do Urdaibai. Není krásnější a klidnější tratě. Po temnotě v tunelech pod městem a ruchu na nástupištích v dopravní špičce je tahle trať mezi mořskými zálivy a ospalými vesničkami balzámem pro duši. Santi si zhluboka vzdychne. Cítí, že se na něj život usmívá. Má tenhle svět rád, kraj, který se stále ještě řídí rytmy přírody.

V jedenadvacátém století v Urdaibai stále ještě mají hlavní slovo příliv a odliv. To ony kreslí mapu, na níž se harmonicky prolínají pevnina a moře. Rachocení vlaku ho kolébá a Santi se v myšlenkách rozletí domů. Vypadá to, že je všechno na dobré cestě. Mají za sebou s Natalií komplikované období, ale všechno je zase jako dřív. Brzo budou pětadvacet let svoji, bude muset pomalu začít vymýšlet nějakou oslavu. Obrátí svou pozornost zpátky k trati. Vlak vyplašil kormorána, černého jako noc, a pták se noří do zelené vody, která se rozlévá kolem staré železnice. O několik vteřin později se kormorán vynoří se stříbřitou rybou v zobáku a za letu ji polyká, jako by bažil po potlesku těch několika málo cestujících. Tohle všechno by se Natalii líbilo.

Santi si na chvíli představí, jak sedí vedle něj v lokomotivě. Je to proti předpisům, ale pro jednou by se zas tak moc nestalo. Jeho žena si to zaslouží, zaslouží si to i on, po dvaadvaceti letech v podzemí velkoměsta. Jak jinak jí předvést, jakou krásu si vychutnává každý den v kabině lokálky. Natalia… Natalia… Je středobodem jeho života. Bez dětí, které by mohl milovat, nikoho jiného nemá. Překonali spolu poslední výraznější komplikace a teď už zase může snít o tom, že vedle ní zestárne. Ten její pohled, úsměv…

Její obličej se náhle objeví za sklem jako součást krajiny. Usmívá se na něj, to je jasné. I jí se jeho plány zamlouvají. Její obraz je tak živoucí, že strojvedoucí zamrká, aby se donutil vrátit zpátky do reality. Když otevře oči, Natalia tam stále je, sedí na židli uprostřed kolejí. Když se Santi znovu podívá na její ústa, pochopí, že se neusmívá. Jenom křičí. Křičí ze všech sil a strojvedoucí ji slyší i přes rachocení soupravy. Všechno se seběhne velmi rychle, i když v Santiho mysli se to odvíjí jako zpomalený film. Vlak neochvějně požírá vzdálenost, která je od sebe dělí. „Ne! Natalie, ne! Uhni!“ zavyje strojvedoucí a zatáhne za nouzovou brzdu. Souprava se za hrozivého kovového skřípění otřásá. Přes bezpečnostní dveře pronikne do kabiny zasténání nějakého cestujícího, kterého překvapilo náhlé brzdění. Santi zabodne pohled do očí své ženy a spatří v nich hrůzu, jakou ještě nikdy neviděl. Kdyby se mohl zadívat do těch svých, příliš by jej neuklidnilo, co by v nich četl. Je příliš pozdě. Vlak se nedá zastavit na místě. Nad Natalií byl vynesen rozsudek smrti. „Uhni!“ prosí ji znovu Santi a zakrývá si tvář rukama. Jeho hlas zní zdrceně, srdceryvně. „Běž odtamtud! No tak!“ Ale nadarmo. Provazy, kterými je přivázaná k židli, jí nedovolí se pohnout. Jediné, co jí zbývá, je křičet. Křičet a čekat, až vlak jejího manžela ukončí svou pouť.

překlad Lenka Malinová