Ukázka:

Už nikdy víc únor

Bylo to uprostřed léta, sluníčko svítilo a ptáci zpívali, ale nikomu zjevně nebylo do smíchu. Ve společnosti panoval takzvaný stav a Sigrúnini rodiče nemluvili o ničem jiném, neustále měli nos zabořený do novin nebo přilepený k monitoru počítače. V televizních zprávách se v jednom kuse hádali ekonomové a politici, a Sigrún už měla stavu plné zuby. Nakonec se jí přece jen podařilo rodiče přemluvit, aby počítač vypnuli a zašli s ní do obchodu pro zmrzlinu a popcorn.

Pak se spolu chtěli dívat na televizi. Cestou potkali pána, který nesl transparent s nápisem: Konec světa je na spadnutí! „To je ekonom?“ zeptala se Sigrún, ale maminka ji napomenula. „Co tě to napadlo? Ekonomové přece nosí oblek,“ zasyčela. Když dorazili domů, nasypala Sigrún kukuřici do hrnce a osolila ji. Hotový, voňavý popcorn pak naložila do misky a pospíšila si do obýváku. „To si dám líbit,“ pochvaloval si tatínek a uvelebil se na pohovce. Seděli tam, namačkaní k sobě, a když pořad začal, na všechno ostatní zapomněli a smáli se. Po pár minutách se náhle na obrazovce objevila hlasatelka a oznámila: „Vzhledem k hospodářské situaci musíme vysílání přerušit.“

V televizním studiu byli tři ekonomové. To snad ne! Už zase? zoufala si v duchu Sigrún. Ekonomové vypadali, jako by byli srostlí, jako by to byl trojhlavý obr. „Mami, existují siamská trojčata?“ vyhrkla Sigrún. „Pššt!“ okřikla ji maminka. „Nepovídej hlouposti, musíme si to poslechnout!“ Jeden z ekonomů se ujal slova a ustaraně prohlásil: „Někteří lidé jsou přesvědčení, že hospodářské analýzy jsou zcela bezcitné, ale když jsem předkládal svou předpověď stavu pro příští rok, chtělo se mi plakat, přísahám.“ Sigrúnini rodiče ztuhli a hrůzou jim vstávaly vlasy na hlavě. Sigrún upřeně civěla do misky s popcornem, pak se ale naštvala, popadla dálkové ovládání a program přepnula. „NECH TOHO!“ zařval tatínek. „Tohle je důležité!“

O nic ale nepřišli. Ekonomové byli i na druhém programu a na dalším jakbysmet. Sigrún popadla misku s popcornem a vyšla do zahrady. Zářilo večerní sluníčko a zpívali ptáci. Posadila se na voňavý, čerstvě posečený trávník. Nikdo se z hezkého počasí neradoval, všichni sousedé zkoprněle zírali na katastrofu, která se na ně valila z televize. Sigrún oknem pozorovala rodiče v obýváku. Těšila se, jak si spolu všichni tři užijí den, jenže rázem bylo po pohodě. Ekonomové z obrazovky zmizeli a vystřídaly je reklamy. K Sigrún nedoléhaly žádné zvuky. V televizi se objevily jakési černé truhly a začaly poskakovat po obrazovce. Staňte se pánem svého času! stálo pod nimi. Žijete jen jednou! Kupte si truhlu!

Najednou se otevřely venkovní dveře, tatínek se vyřítil ven a skočil do auta. „Kam jedeš?“ „Uvidíš,“ řekl. „Rozhodli jsme se, že stav přečkáme jinde!“ Sigrún viděla, že také sousedka kvapem nasedla do auta, a stejně se zachoval i pán, který bydlel o pár domů dál. Zanedlouho se tatínek vrátil s velkými podlouhlými deskami zabalenými do bublinkové fólie. Maminka zvědavě pozorovala, jak je vybalil uprostřed obýváku a imbusovým klíčem z nich smontoval tři černé truhly. Sigrún seděla na pohovce, po očku je sledovala a rozmačkávala igelitové bublinky. „Na nás si žádný stav nepřijde,“ mumlal si pro sebe tatínek. „Z cesty kolem světa bohužel nic nebude.“ Vrhl posmutnělý pohled na fotografi i plachetnice visící na stěně a maminka si naštvaně povzdechla. „To je pravda. Jestli skutečně dojde k celonárodnímu poklesu v průměru o 0,5 stupně, nebude tu k žití.“ „A co se stane?“ zeptala se Sigrún znepokojeně. „To nikdo neví, jen ekonomové,“ odpověděla maminka. „Ale to si piš, že to bude zlé, učiněná katastrofa!“ Třebaže tatínek miloval technické vymoženosti a dovedl si v lecčems poradit, zručnost mezi jeho přednosti nepatřila. Každý den od rána do večera pracoval na počítači, a tak přímo zářil pýchou, že se mu podařilo černé truhly sestavit.

Velikostí a tvarem připomínaly vysokou, úzkou ledničku, materiál se podobal kouřovému sklu. Tatínek dvě odnesl do ložnice a třetí do dětského pokoje. Maminka zatím v celém domě poklidila, přivázala v zahradě všechno, co by mohl odnést vítr, zacouvala autem do garáže a zamrazila veškeré jídlo, které by se mohlo zkazit. Elektronický bankovní účet nastavila tak, aby se celý nadcházející rok všechny platby prováděly automaticky, a na telefonní záznamník nahrála: Dovolali jste se rodině na adrese Muruhvarf 22. Rozhodli jsme se vyčkat na lepší časy. Zavolejte, prosím, později. „Brzy přijdou lepší časy a zahrady rozkvetou,“ slibovala maminka. „Kdy z těch truhel vylezeme?“ zajímala se Sigrún. „Nastavíme je na signál indexace. Jakmile se kritický stav zlepší, truhly se automaticky otevřou.“ Sigrún se rozhlédla. Všechno bylo pečlivě uklizené. Vypadalo to, jako by vyráželi na dlouhou cestu. Pak každý z nich vstoupil do své truhly. Maminka, tatínek i Sigrún. Sigrún zvědavě čekala, co se stane. Truhla měla průhledné sklo, a když se poklop zavřel, rozsvítilo se modré světlo a jí zalehlo v uších.

přeložila Marta Bartošková