Nebe nad Berlínem připomíná, že legendární film Wima Wenderse má Handkeho scénář, Podzemní blues je zase intimní a (sebe)kritickou úvahou o bezmocném hněvu, který se člověka zmocňuje při pohledu na nekultivovanost a lhostejnost současné společnosti. A pak je tu text třetí. Ten vlastně tematicky na Podzemní blues navazuje. Pro české prostředí je výjimečný – jak často se stane, že si nobelista vybere jako téma svého textu příběh českého studenta, který zůstal širší veřejnosti prakticky neznámý?

Divadelní hra Zdeněk Adamec je inspirována příběhem osmnáctiletého studenta, který se ráno 6. března 2003 polil benzínem, zapálil a hořící se vrhl z římsy pražského Národního muzea na Václavské náměstí. Tato veřejná sebevražda narazila v českých médiích a u politických představitelů na příkré odmítnutí, vedené sebejistým politickým rozumem. Právě kvůli zřejmé paralele s hrdinským mučednictvím Jana Palacha, který se roku 1968 na protest proti potlačení pražského jara vojsky Varšavského paktu veřejně upálil, byla činu Zdeňka Adamce o 35 let později upřena veškerá legitimita coby aktu politickému odporu. Na stanici Českého rozhlasu Radio Prague se mluvilo o činu více či méně vyšinutého mladíka. Zdeněk Adamec navíc patřil ke skupině počítačových hackerů, kteří si říkali „darkeři“, „stmívači“ a kteří přerušovali dodávky elektrické energie a zhasínali i pražské čtvrti. Peter Handke ale vidí na tragickém případu evidentně něco víc, než jen politování, nad kterým se dá v rychlosti mávnout rukou.

Ukázka z dramatu Zdeněk Adamec:

„Jedné toaletářce vděčím za to, že jsem svého času přestal pít tvrdý alkohol. Nebylo mi tehdy ještě ani dvacet, když mě jeden starší kamarád navedl, abych s ním do dna vypil láhev whisky. Na jakémsi veřejném záchodku jsem pak, už to nešlo jinak, ponořil hlavu až po ramena do vody. Načež jsem se s úplně mokrými vlasy potácel ven, cikcak jsem si to šněroval a narazil do zárubně dveří. A do toho jsem měl v zádech hlas té toaletářky,
slyším ji ještě dnes, tak řezavě a halasně jako můžou znít snad jen hlasy v opilosti: ‚Bože na nebi, ten je ale hnusnej!‘ Jo, a takhle hnusnýho mě už, při Bohu na nebi, nesmí nikdo vidět!“

„Úplně poslední rozhovor v životě, než se Zdeněk Adamec na protest proti stavu světa, na Václavském náměstí v Praze, před českým Národním muzeem, polil benzinem a zapálil, byl ten s toaletářkou z pražského Ústředního autobusového nádraží ‚Florenc‘ nebo jak se jmenuje, kam Zdeněk dorazil večer předtím z Humpolce, v batohu nic než kanystr a sirky, a kde v jedné z kabinek nádražních záchodků kdovíjak strávil noc.“ 

„To je ale dlouhá věta. Krátké věty, prosím!“

„Někdo nám tu chce kazit slavnost typicky českými sebeupalovacími historkami a aktualizačním hororem.“

„My tady něco slavíme? Co je to za slavnost?“ 

„Nevím. Ta ‚slavnost‘ mi jen tak vyklouzla. Ale teď: no ano, slavnost! Slavnost tady nebyla už celou věčnost. No ano: od toho jsme tady. Teď je teď a přítomnost je slavnost. Black is black, I want my baby back. Zelená je zelená, to i v Brně vědí, co zelená znamená. Modrá je modrá, sviním je dobrá. Amen, amen, Aleluja.“

„Příběh Zdeňka Adamce není typicky český. A kromě toho není aktuální. Nebyl ani svého času. A ke Zdeňkovu příběhu nevznikl žádný film, přinejmenším žádný hraný film, a už vůbec ne žádný z kategorie ‚podle skutečné události‘.“

„Tak v tom případě se mnou můžeš počítat. Se skutečnými událostmi mi nechoďte na oči. A zajatcem všech těch aktualit jsem byl v životě už dost dlouho. Vtloukal jsem si je do hlavy každé ráno a vtloukal jsem si je až do pozdního večera a dál je vtloukal skrz naskrz nocí. A pak jsem měl ještě jedno speciální kladivo na pradávné příběhy z dlouhých předlouhých století, ne-li tisíciletí, které jsou údajně ‚stále ještě‘ nebo naopak právě v současnosti aktuální. Prométheus, který se vzepřel marnivým, vrtkavým a zemi nepřejícím bohům, nebyl nikdy aktuální. Petr, který svého Pána Ježíše do třetího zakokrhání třikrát zradil, se taky, vzhledem k dnešní trvalé zradě, nestal nikterak aktuální figurou. Najde se vůbec nějaký stále ještě aktuální pravdivý příběh? Ne, tenhle je falešný, je falešný, ne? Ne, je falešně vyprávěný, je zfalšovaný. Já mu každopádně nevěřím ani slovo.“ 

„Zdeněk Adamec se upálil 6. března 2003, kolem osmé hodiny ráno. Narodil se XXX 1984 a v okamžiku smrti mu bylo 18 let, XXX měsíců a XXX dnů. Humpolec, jeho bydliště, tehdy čítal 6472 obyvatel. Město leží mezi 586 a 672 metry nad úrovní hladiny moře v Alicante alias Čechy opěvovaného moře. Dojezdová vzdálenost mezi Humpolcem a Prahou činí 98 celých 4 kilometrů alias 61 celých 14 amerických mil. Jízda autobusem mezi těmito dvěma městy trvá mezi 77 a 91 minutami. Teplota při odjezdu autobusu večer 5. března 2003 byla v Humpolci / na Vysočině, tedy hornatině, 3 stupně, při příjezdu do Prahy 7 stupňů a následujícího rána 6. března byly na nádraží Florenc naměřeny 2 stupně. Vstup na nádražní toaletu stál Zdeňka Adamce 2 celé 50 českých korun, což je v přepočtu 0,10 eur.“

překlad Petr Štědroň