Kolem mého okna vede muž ženu v okovech

/ nakl. Host

Ta-Nehisi Coates (1975) je americký novinář a spisovatel. Po třech knihách literatury faktu napsal román Kdo tančí s vodou. Po Colsonu Whiteheadovi a jeho Podzemní železnici jde o další knihu, která beletrizuje boj proti otroctví. Plantáže, dozorci, útěk, podzemní hnutí...a hlavní hrdina a jeho tajemný dar.
Ta-Nehisi Coates (1975) je americký novinář a spisovatel. Po třech knihách literatury faktu napsal román Kdo tančí s vodou. Po Colsonu Whiteheadovi a jeho Podzemní železnici jde o další knihu, která beletrizuje boj proti otroctví. Plantáže, dozorci, útěk, podzemní hnutí...a hlavní hrdina a jeho tajemný dar.

Ta - Nehisi Coates napsal tři knihy v žánru literatury faktu: The Beautiful Struggle (2008, vzpomínková kniha o vyrůstání v Baltimoru), Between the World and Me (2015, knihu věnoval svému synovi, kterému popisuje, jaké to je vyrůstat coby Afroameričan v USA) a We Were Eight Years in Power: An American Tragedy (2017, výbor z jeho článků o prezidentství Baracka Obamy), přičemž za knihu Between the World and Me získal v roce 2015 Americkou národní cenu. Kniha byla v roce 2020 adaptována do televizního speciálu HBO, který čerpal z divadelní adaptace souboru divadla Apollo z roku 2018. V roce 2019 napsal svůj první román s názvem The Water Dancer (Kdo tančí s vodou).

Mezi lety 2016 a 2021 psal vlastní komiksovou sérii Black Panther(Vol. 6 a Vol. 7). Od roku 2018 píše také komiksovou sérii Captain America (Vol. 9). V roce 2018 dostal za komiks Black Panther: World of Wakanda ocenění Eisner Award.

zdroj: wiki

Ukázka:

1.

Nemohl jsem ji spatřit nikde jinde než na tom kamenném mostě, kde tančila obklopená přízračně modrým světlem. Právě tudy ji totiž museli odvádět, když jsem byl malý kluk, tenkrát, když byla Virginie ještě cihlově ruměná a rudě tepala životem. Přestože se přes řeku Goose klenuly i další mosty, vedli ji spoutanou právě přes tenhle — směřoval totiž k silnici, jež se klikatila v údolí mezi zelenými kopci, stáčela se jedním směrem a tím směrem byl jih.

Odjakživa jsem se tomu mostu vyhýbal, protože byl pošpiněný vzpomínkou na všechny matky, strýce a bratrance, které odvedli do Natchezu. Když však dnes chápu úžasnou moc paměti a vím, že dokáže otevřít modré dveře vedoucí z jednoho světa do druhého, že nás může přenést z hor na louky nebo ze zelených lesů na zasněžená pole, když vím, že paměť umí ohýbat zem jako plátno, a když mi došlo už i to, že jsem vzpomínku na ni zatlačil do nejzazšího koutku své mysli, že jsem zároveň zapomněl i nezapomněl, tak je mi zcela jasné, že tenhle příběh, příběh Vedení, nemohl začít nikde jinde než na tom neuvěřitelném mostě, na hranici mezi zemí živých a zemí ztracených.

Žena kráčela po mostě a na hliněnou nádobu, kterou nesla na hlavě, prsty vyťukávala rytmus tance džuba. Zdola od řeky stoupala hustá mlha a ovíjela se jí kolem pat, dusala jimi po dláždění s takovou vervou, až hlasitě chrastil náhrdelník z mušlí, který měla zavěšený na krku. Hliněná nádoba se při tom ani nepohnula, vypadala téměř jako součást jí samé, takže i když žena při tanci zvedala kolena a občas se přikrčila nebo naklonila, i když zvedla nebo rozpřáhla ruce, nádoba jí pořád seděla na hlavě jako koruna. A jakmile jsem ten neuvěřitelný úkaz spatřil, pochopil jsem, že ta žena zahalená přízračným modrým světlem a vyťukávající rytmus džuba je moje matka.

Nikdo jiný ji neviděl — ani Maynard, který právě seděl na zadním sedadle nového kočáru, ani ta nastrojená kurvička, co ho obluzovala svými půvaby. Nejdivnější bylo, že ji neviděl ani kůň, ačkoliv právě koně prý dokážou vnímat bytosti, které k nám čas od času zabloudí z jiných světů. Ne, viděl jsem ji z kozlíku kočáru jen já a vypadala přesně tak, jak mi ji popisovali, když líčili, jak za starých časů vždycky skočila do kruhu všech příbuzných spolu s tetou Emmou, mladým Pé, Honasem a strejdou Johnem a všichni začali tleskat, bušit se do hrudi, plácat do kolen, povzbuzovali ji k co nejvyššímu tempu, až nakonec dusala po hliněné podlaze tak energicky, jako by se patami snažila rozdrtit nějakou plazící se havěť. Poklesla v bocích, předklonila se a pak se celá přetočila, přičemž se jí pokrčená kolena otočila souběžně s rukama — a celou tu dobu udržela hliněnou nádobu na hlavě. Moje maminka byla nejlepší tanečnice v Lockless, aspoň to lidé vždycky tvrdili, a já jsem si to pamatoval nejen proto, že jsem po ní tohle nadání nezdědil, ale hlavně díky tomu, že právě tancem upoutala mého otce, a tím vlastně způsobila, že jsem přišel na svět. Pamatoval jsem si to koneckonců i proto, že jsem dokázal udržet v paměti úplně všechno, tedy až na jedinou věc: nepamatoval jsem se na ni.

Byl právě podzim a na Jihu tak jako každým rokem právě vypukla sezona koňských dostihů. Ten den se výborně umístil Maynardův plnokrevník, kterému nikdo nedával moc šancí, a Maynard věřil, že si tím konečně vydobude uznání mezi virginskou Smetánkou, po němž tak bažil. Trůnil na zadním sedadle kočáru, zeširoka se usmíval a objížděl hlavní náměstí, jenže příslušníci Smetánky po něm jen loupli očima a dál bafali z doutníků. Nikdo mu nezatleskal. Dál pro ně byl tím, čím pro ně byl odjakživa: byl to šašek Maynard, mrzák Maynard, blázen Maynard, zkažené jablko, které padlo hodně daleko od stromu. Můj bratr zuřil a poručil mi, ať ho zavezu ke starému domu na kraji Starfallu, kde si na noc zaplatil kurvičku. Nenapadlo ho nic lepšího než si ji odvézt do hlavního rodinného sídla v Lockless, ovšem pak ho — což se nám mělo stát osudným — přepadl pocit hanby a nařídil mi, abych ho nenápadně vyvezl z města ven. Jeli jsme po Dumb Silk Road až ke staré silnici, která nás dovedla zpátky ke břehu řeky Goose.

Vytrvale pršelo, kočíroval jsem koně a z krempy klobouku mi kapala na stehna ledová voda a máčela mi kalhoty. Slyšel jsem Maynarda, jak vzadu na to děvče vytahuje celý arzenál svůdcovských triků a chvástá se výkonností svých mužských partií. Poháněl jsem koně do klusu, protože jsem si nepřál nic jiného než být už doma a neslyšet Maynardův hlas, ačkoliv jsem věděl, že v tomhle životě mu neuniknu. Že se ho nezbavím, toho Maynarda, který mě držel na řetězu, svého bratra, kterého udělali mým pánem. Ze všech sil jsem se snažil neposlouchat, hledal jsem něco, k čemu bych stočil pozornost — zkoušel jsem si vybavit, jak jsme v dětství loupali kukuřici nebo hráli na slepou bábu. Vzpomínám si, že se mi to vůbec nedařilo; místo toho mě najednou obklopilo ticho, které vymazalo nejen Maynardův hlas, ale i veškeré šelesty okolního světa. A v tom okamžiku se mi v hlavě otevřela jakási průrva, kde se mi ve vzpomínkách zjevili naši ztracení — viděl jsem muže, jak bdí o novoroční noci, ženy, co naposledy obcházejí svůj jabloňový sad, staré panny, které svěřují své zahrádky do péče jiným, a stárnoucí strejce, jak proklínají pánův dům v Lockless. Zástupy ztracených, kteří byli převedeni přes ten zlověstný most, zástupy ztělesněné mou tančící matkou.

Škubl jsem otěžemi, ale příliš pozdě. Plnou rychlostí jsme vjeli přímo doprostřed a to, co se stalo potom, navždy otřáslo mou představou o běhu světa. Jenže co naplat, byl jsem tam a viděl to na vlastní oči — a od té doby jsem zažil spoustu dalších věcí, které mi ukázaly, jak omezené jsou hranice lidského poznání a kolik toho ještě leží za nimi.

Silnice za koly kočáru se vytratila, celý most se zhroutil a na vteřinu jsem měl pocit, že se na tom namodralém světle — nebo snad v něm — vznáším. Zalilo mě teplo a na ten hřejivý pocit si vzpomínám díky tomu, že zmizel stejně rychle, jako se objevil, a já jsem se ocitl ve vodě. Vznášel jsem se v ní, nořil se do ní a ještě teď, když vám to vyprávím, mám pocit, že mě znovu obklopuje štiplavě ledová voda řeky Goose, že mi vtéká do útrob a že cítím palčivou bolest, kterou zažívají jen ti, kdo se topí.

Pocit topícího se člověka se nedá k ničemu připodobnit. Není to jen mučivá bolest, ale i úžas nad neobvyklostí toho prožitku. Ten, kdo se topí, je přesvědčen, že někde kolem musí být vzduch, protože vzduch je přece k dispozici neustále, a naléhavá potřeba nadechnout se je natolik instinktivní, že je zapotřebí obrovského úsilí, aby člověk to nutkání potlačil. Kdybych byl z toho mostu skočil, za svou situaci bych si mohl sám. Kdybych byl přepadl přes okraj, chápal bych to, protože to bylo aspoň trochu představitelné. Jenže ono to spíš bylo tak, jako by mě někdo prostrčil oknem a já se ocitl přímo na říčním dně. Nepředcházel tomu sebemenší varovný náznak. Pořád jsem se snažil nadechnout, vzpomínám si, že jsem se pokoušel křičet, že jsem volal po vzduchu, a ještě zřetelněji si vzpomínám na trýznivou bolest, která mi přišla v odpověď. Tou odpovědí byla voda, která se do mě nahrnula. Začal jsem se dávit, což mělo za následek jen další příval vody do mých útrob.

Nějak se mi však podařilo zkrotit myšlenky a pochopil jsem, že když sebou budu zmítat, jedině to urychlí můj konec. Všiml jsem si, že na jedné straně je tma a na druhé světlo, a usoudil jsem, že tma značí hloubku a světlo hladinu. Odrazil jsem se, natáhl ruce ke světlu a tak dlouho jsem kopal nohama, až jsem se konečně za mohutného kašlání a dávení vynořil nad hladinu.

A tak jsem se z temnoty vod vrátil na světlo a před sebou spatřil dioráma světa — bouřkové mraky zavěšené na neviditelných nitích, rudé slunce připíchnuté na obloze a pod ním hory porostlé trávou. Otočil jsem se ve vodě, abych se podíval na ten kamenný most, a ke svému úžasu jsem zjistil, že je dobrou půl míli daleko ode mě.

Připadalo mi, že most přede mnou doslova utíká, protože mě řeka unášela pryč, a když jsem se pokusil přetočit a plavat šikmo ke břehu, říční proud či snad nějaký neviditelný vír u dna mě unášel pořád dál. Po dívce, kterou si Maynard tak bezhlavě koupil, nebylo nikde ani památky. Brzy jsem však na ni přestal myslet, protože jsem zaslechl Maynarda, jak o sobě dává s velkým řevem vědět, zjevně rozhodnutý opustit tento svět přesně v tom stylu, jakým jím dennodenně procházel. Plul opodál a proud ho unášel stejně jako mě. Zmítal sebou a křičel, na chvilku se dokázal vratce postavit, pak zmizel pod hladinou a za pár vteřin se zase vynořil. Máchal rukama, snažil se udělat pár kroků a celou tu dobu ječel.

„Pomoz mi, Hirame!“

Můj vlastní život v tu chvíli visel na vlásku a někdo jiný se dožadoval pomoci. V minulosti jsem se mnohokrát pokoušel naučit Maynarda plavat a on si mé rady bral k srdci stejně jako všechny ostatní, které od lidí dostával — šly mu jedním uchem tam a druhým ven, pokaždé udělal pár vlažných pokusů a pak začal zahořkle nadávat, když se mu nedařilo. Dnes můžu říct, že ho zabila otrokářská společnost; udělala z něj věčné dítě. Když byl teď vržený do situace, kde otrokářství nemělo žádnou moc, byl mrtvý už v okamžiku, kdy se dotkl vody. Celý život jsem ho chránil, to já jsem si nasazoval dobráckou masku a všemožně se ponižoval — třeba proto, aby ho Charles Lee nezastřelil. Nesčetněkrát jsem ho zachránil před otcovým hněvem, když jsem se za něj přimlouval. To já jsem ho každé ráno oblékal a večer ho ukládal k spánku. A teď jsem to byl já, kdo plul v říčním proudu k smrti unavený na těle i na duši. Zápasil jsem s divokým proudem i se vzpomínkou na ty neuvěřitelné úkazy, které mě dostaly do vody, a najednou jsem se nacházel v situaci, že mám zachraňovat někoho jiného, když jsem neměl dost sil zachránit ani sám sebe.

„Pomoz mi!“ zavřeštěl znovu Maynard a pak dodal: „Prosím!“ Znělo to, jako když žadoní dítě — on ostatně dítětem stále byl. A já jsem si uvědomil, přestože to nebylo zvlášť šlechetné a přestože jsem v ledové vodě řeky Goose právě hleděl do očí smrti, že je to poprvé, co jeho tón odráží pravou podstatu našeho vzájemného postavení.

„Prosím!“

„Já nemůžu,“ zakřičel jsem nad vodou. „Mám smrt na jazyku!“ V ten okamžik, kdy jsem hlasitě pojmenoval skutečnost blížící se smrti, mě zaplavily vzpomínky a obklopilo mě totéž namodralé světlo, které jsem předtím viděl na mostě. Vzpomněl jsem si na Lockless a na všechny svoje milované a přímo tam, uprostřed řeky, jsem spatřil Thenu v den velkého praní, starou ženu, jak zdvihá obrovské džbery plné kouřící horké vody a z posledních sil mlátí kapajícími kusy prádla, dokud není úplně vyždímané; měla pak ruce rozedrané do krve. A spatřil jsem Sophii v klobouku a rukavičkách, jak kráčí a tváří se sebejistě, protože tak to od ní vyžadoval její úkol, a jako tolikrát předtím jsem ji pozoroval, jak si přidržuje sukni nad kotníky a zadem kolem domu jde za mužem, který ji držel v okovech. Cítil jsem, jak mi nohy i ruce vypovídají službu, a vytratil se pocit údivu nad záhadnými událostmi, které mě sem vtáhly. Když jsem se zanořil pod vodu tentokrát, necítil jsem palčivou bolest ani nelapal po dechu. Měl jsem pocit beztíže, a jak jsem klesal ke dnu, zároveň jsem stoupal k něčemu novému. Voda jako by se stáhla pryč a já najednou ležel sám v teplé modré kapse, kterou voda obtékala zvenčí. A poznal jsem, že se moje dny konečně naplnily.

Myšlenky mi zalétly ještě do dávnější minulosti, k lidem, které odsud z Virginie odvedli do Natchezu, a přemýšlel jsem, kolik z nich asi doputovalo ještě dál a třeba mě na konci mé pozemské pouti v tom novém světě, k němuž se blížím, pozdraví. A uviděl jsem tetu Emmu, která celá léta pracovala v kuchyni, jak nese podnos plný zázvorek určených pro shromážděné členy Walkerovy rodiny, a přitom si ani jedinou nemohla vzít pro sebe nebo pro svoji rodinu. Třeba tam bude i moje maminka, pomyslel jsem si a v tom okamžení jsem spatřil její obraz, jak se mi chvěje před očima, tančila v kruhu se džbánem vody na hlavě. A jak jsem vnímal všechny ty příběhy, cítil jsem pokoj, dokonce radost z toho, že stoupám k temnotě, že padám do světla. To namodralé světlo mi totiž přinášelo zvláštní klid, hlubší, než přináší spánek, ba co víc, dávalo pocit svobody a já jsem najednou věděl, že naši starší nelhali, že skutečně někde máme svůj vlastní domov, vlastní život nezávislý na Úkolu, a každý okamžik v tom životě připomíná svítání nad horami. A ten pocit svobody byl tak ohromující, že jsem si najednou uvědomil tíži, která na mě odjakživa doléhala a kterou jsem považoval za neměnnou, břemeno, které se mnou nyní hodlalo odejít i na věčnost. Otočil jsem se a uviděl to břemeno za sebou: byl to můj bratr, který ječel, zmítal se, kopal a žadonil o život.

Celý život jsem byl oblíbenou obětí jeho vrtochů. Byl jsem jeho pravá ruka, a sám jsem žádnou volnou ruku neměl. S tím je ale teď konec, pomyslel jsem si. Stoupal jsem totiž kamsi vzhůru, pryč od světa Smetánky a Úkolovaných. Když jsem Maynarda zahlédl naposledy, zmítal se ve vodě a šátral po něčem, čeho už se nedokázal zachytit, a pak se mi jeho obraz začal před očima rozostřovat, jako když se zčeří vlnky, a jeho křik zanikl v té hlučné prázdnotě, která mě obemykala. A pak byl pryč. Rád bych řekl, že jsem pro něj truchlil nebo že jsem o něm aspoň přemýšlel. Ale nebyla to pravda. Směřoval jsem ke svému cíli a on zase mířil ke svému.

Pak se přede mnou vidiny ustálily a já jsem zaměřil pozornost na svou maminku, která už netančila, ale klečela před nějakým chlapcem. Položila mu ruku na tvář a políbila ho na vlasy, do dlaně mu vtiskla náhrdelník z mušlí a jemně mu kolem něj sevřela prsty jeho vlastní ruky. Pak vstala, zakryla si ústa dlaněmi, otočila se a vyšla ven — a ten chlapec tam stál a hleděl na ni, pak na ni zavolal a rozběhl se za ní, ale vtom zakopl, zůstal ležet s hlavou položenou na předloktí a rozplakal se. Pak znovu vstal a otočil se, tentokrát tím směrem, kde jsem stál, došel až ke mně, rozevřel dlaň a podal mi náhrdelník. Já jsem si ho od něj vzal a po nesmírně dlouhém čekání jsem se konečně ocitl v cíli své pouti.

přeložila Lenka Kapsová

Další články

Po sedmé vychází česky Helle Helle. Dánská autorka Helle Kroglová Hansenová (*1965) si zkrátila jméno. Tak úsečně, jak zní její pseudonym, tak také píše. Nevymýšlí, jen pozoruje, jak stojíme uprostřed času a ten nám bez většího zájmu protéká mezi prsty. Ale pozor - to, že se nic navenek vlastně nic neděje, neznamená, že my zůstáváme netknutí. Na tyhle jemnosti je Helle Helle soustředěná.
Ukázky

My, vy, ony - Helle Helle tentokrát o matce a dceři

Po sedmé vychází česky Helle Helle. Dánská autorka Helle Kroglová Hansenová (*1965) si zkrátila jméno. Tak úsečně, jak zní její pseudonym, tak také píše. Nevymýšlí, jen pozoruje, jak stojíme uprostřed času a ten nám bez většího zájmu protéká mezi prsty. Ale pozor - to, že se nic navenek vlastně nic neděje, neznamená, že my zůstáváme netknutí. Na tyhle jemnosti je Helle Helle soustředěná.
 | nakl. Paseka, Tomáš Weiss
Dva roky v hajzlu – expresivní, ale zcela přesný název knihy, ve které Lubomír Větříšek popisuje svoje zážitky z povinné vojenské služby v armádě socialistického Československa. Píše se rok 1983 a hrdina knihy nastupuje na dva roky ke strážnímu oddílu v Bakově nad Jizerou.
Ukázky

Všichni ti agresivní mazáci, vymaštění lampasáci....

Dva roky v hajzlu – expresivní, ale zcela přesný název knihy, ve které Lubomír Větříšek popisuje svoje zážitky z povinné vojenské služby v armádě socialistického Československa. Píše se rok 1983 a hrdina knihy nastupuje na dva roky ke strážnímu oddílu v Bakově nad Jizerou.
 | nakl. Host
Každý text rakouského nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2019 je vlastně svým způsobem provokativní – vzpomeňme třeba na Spílání publiku nebo na Úzkost brankáře při penaltě. Teď vycházejí česky tři dramatické texty - Nebe nad Berlínem, Podzemní blues a Zdeněk Adamec.
Ukázky

Nobelista píše o sebeupálení mladého Čecha a o Palachovi to není

Každý text rakouského nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2019 je vlastně svým způsobem provokativní – vzpomeňme třeba na Spílání publiku nebo na Úzkost brankáře při penaltě. Teď vycházejí česky tři dramatické texty - Nebe nad Berlínem, Podzemní blues a Zdeněk Adamec.