Ukázka:

NEMOHU MLČET

Nemohu mlčet a musím před vás, čtenáři Absolutna, předstoupit jako veřejný kajícník a prohlásit: nepovedlo se mi. Už jednou jsem došel k poznání, že člověk obyčejně myslí něco jiného, než by měl, řekne něco jiného, než si myslí, a že ti ostatní mu rozumějí něco jiného, než co vlastně řekl. Ale přes toto nevyhnutelné nedorozumění, se kterým mlčky počítám, musím se tentokrát obžalovati: nepovedlo se mi to nad přípustnou míru. Napsal jsem svou věc tak špatně, že ti nejvěhlasnější z nejvěhlasnějších, dokonce ani pan rada Vodák, ani moudrý přítel Miroslav Rutte, ani někteří jiní v ní nenašli ani památky po tom, co jsem vlastně chtěl. Kdybych ji nyní mohl psáti znovu, napsal bych místo ní podle daných rad Balzacovo Hledání absolutna, doplněné Dostojevského Velkým inkvizitorem, udělal bych z toho román srdcí a duší, za prvé román sama vynálezce, za druhé román podnikatele Bondyho, tloukl bych na vhodných místech vřelým lidským srdcem, vše bych řádně složil podle vnitřní a vnější nutnosti, jak se sluší a patří, a celek zakončil obrazem budoucí přetvořené společnosti, která se už neživí jitrnicemi.

Bohužel to vše nenapadlo mne, nýbrž teprve kritiky; je pozdě napravit, co se stalo; uznávám vše, co jsem měl učinit, ale těším se aspoň pomyšlením, že jsem chtěl něco docela jiného, než co jsem po mínění jiných provedl. Tak tedy jsem chtěl, především, napsat cyklus fejetonů pro noviny; tedy něco látkově hodně všelijakého, aktuálního, lehce souvislého a tak dále. Moudrý přítel Rutte míní, že jsem „pocítil asi sám architektonickou vratkost Továrny na Absolutno a připojil k ní podtitul román-fejeton“. Naopak, nejdříve jsem napsal podtitul román-fejeton, a teprve k němu jsem připojil postupem času všecko další. Chtěl jsem napsat patnáct fejetonů; ale protože jsem měl příliš mnoho práce, napsal jsem jich třicet. A když to pak lidé mocí mermo chtěli vydat v knížce, patří jim to; má krev na jejich hlavu.

Za druhé se přiznávám, že jsem v těchto těžkých a vážných dobách chtěl napsat něco šprýmovného. Chápu, jak musí být kritik pohoršen, postřehne-li tento úmysl. Neboť u nás je legrační jen to, co lidé dělají vážně. Nyní uznávám, že je to nemístné psát veselý fejeton vesele; příště budu nudný jako úvodník a vážný jako Národní hospodář; a až budu zase číst, že u nás není a není humoru, budu z té duše souhlasit. Ctěná kritika má vždycky pravdu.

A za třetí – ano, to je jádro pudla: za třetí jsem celou věc bral vlastně náramně vážně. Nevím opravdu, jsem-li „skvělý mozek“ či co, ale jsem podle svého mínění dosti fádní a neúnavný moralista, třeba neúspěšný, jak už moralisté bývají. A mám-li říci pravdu, celý utopistický děj Továrny, všechna ta psina, všechno to „snížení k podprůměrné úrovni“ je jen záminka, prostředek a mise en scène k vyjádření několika myšlenek, které beru tuze opravdově. Je mi líto, že jste tu našli jen psinu. Je mi líto, že jsem nebyl srozumitelnější… pro nadprůměrnou úroveň. Celá Továrna na Absolutno je poháněna filozofií relativismu: filozofií, která není nikterak nová ani vznešená, filozofií, kterou do omrzení opakuji ve svých knížkách, v Pragmatismu, v Kritice slov, v článcích, ve všem, co mi vychází z ruky, a se kterou vás budu myslím ještě dlouho zlobit.

Jakpak bych měl krátce říci její smysl? Pro mne to je jediná cesta, jak možno milovat člověka, klesá-li naše víra v lidstvo; jak možno milovat hledání pravdy, nelze-li najít pravdu; jak možno spojit nejhanebnější skepsi s naivní a účinnou důvěrou. Prosím vás, dovolte, abych se k tomu vrátil později; nyní ji chci ukázat na Absolutnu, třeba se stydím, že z něho nečouhá s urážlivou jasností.

Myslete si, že našemu lidstvu se zjeví sama Absolutní Pravda, sám Bůh; nehledíc k tomu, že ti nebo oni z něho udělali obchod, nehledíc k tomu, že by rozvrátil náš společenský řád, založený na základech zcela bezbožných (což oboje se dokazuje v první polovině knížky), nadělalo by z něho lidstvo hned a nevyhnutelně pouhé modly, relativní polopravdy, kusá a úzká hesla sektářská, nacionální a zájmová; v tomto světě by vynikl Bůh ševců a Bůh krejčířů, pravda Evropanů a Mongolů, a nyní ve jménu Boha, Pravdy, Rasy nebo čehokoliv velkého by povstal člověk proti člověku proto, že kouř jeho oběti jde jinou cestou než kouř jeho bratra Abela. Ach, je to stará myšlenka, ale není zbytečná v dnešní civilizaci a dnešním stavu světa; tolerance není ještě ctností nejčernějšího novověku, ve kterém žijeme.

Každý, kdo věří v nějakou Pravdu, myslí, že má proto nenávidět a zabíjet člověka, který věří v Pravdu jiné tovární známky. Je nějaký prostředek proti této nesmiřitelné nenávisti? Nevidím jiný než v poznání, že člověk je něco cennějšího než jeho „pravda“; že si můžeme rozuměti přes rozdíly víry, úpravy zelí nebo názorů o Janu Nepomuckém. Je třeba zlehčiti dogmata a změkčiti pravdy, abychom pocítili blahovůli k člověku. Vyklidil jsem svůj mozek od soustav, aby mé srdce bylo čisté a volné. Promiňte, Absolutno je příliš metodické, než aby to byla psina. Mělo být kritikou a nabádáním. Je negativní a prostořeké, ale není frivolní. Za každým jeho záporem je nebo měla být podaná ruka; nechtěl jsem ji nikomu vnucovat, ale zaráží mne, že je tak lehko ji přehlédnout. Měla být patrně zaťata v pěst a tlouci do stolu: hrome, já jsem tendence, já mám pravdu, nebo ti vyrazím zuby. A já přece ani teď nechci nikomu vyrážet zuby.

Lidové noviny 10. 6. 1922