Vesnický román, který chcete číst v bezpečí města

/ nakl. Argo

Zuzana Říhová (1981) prozaicky debutovala novelou Evička.  Teď tato literární vědkyně a někdejší vědoucí katedry bohemistiky na Oxfordu, přichází s knihou Cestou špendlíků nebo jehel. Manželský pár, Bohumil a Bohumila, se společně s mentálně postiženým synem přestěhuje z Prahy do malé vesnice v pohraničí, aby vyřešil svou manželskou krizi. Podivné náhody, něco je v lese, zmizí chlapec, místní vidláci v krojích......
Zuzana Říhová (1981) prozaicky debutovala novelou Evička. Teď tato literární vědkyně a někdejší vědoucí katedry bohemistiky na Oxfordu, přichází s knihou Cestou špendlíků nebo jehel. Manželský pár, Bohumil a Bohumila, se společně s mentálně postiženým synem přestěhuje z Prahy do malé vesnice v pohraničí, aby vyřešil svou manželskou krizi. Podivné náhody, něco je v lese, zmizí chlapec, místní vidláci v krojích......

Ukázka:

Co tady blbneš?“ Prošla kolem něj, koš s prádlem kopala nohou před sebou, protože ruka ještě bolela. „Nic.“ Tišil dech. K lesu už se neohlédl. „Narodilo se tele,“ řekl bezradně. „Ještě že to vim.“ Dostrkala prádlo ven před věšák, o něco zakopla. Zaklela a začala věšet. „Chceš pomoct?“ „Radši mu ohřej večeři, už je zralej do postele.“ „Jo, jen si dám rychlou sprchu, dobře?“ „Sprchu schvaluju.“ Stáhl ramena k sobě. Na tohle je šikovná. Říct mu, že smrdí. Ale vlastně mu to neříct. Je dobrá. Zavřel se do koupelny, shodil ze sebe triko a kalhoty. Byl strašně hubenej. Kdy se naposledy pořádně najedl? Sednul si na okraj vany a sledoval svoje chlupaté nárty. Hobitku, smála se mu. Budou si ještě někdy hrát? Brnkal palcem o vystouplou dlaždici. Spárovací argo_cestou-spendliku-nebo-jehel_140x200_v01.indd 19 19.03.2021 14:45:3220 hmota byla podél vany vydrolená, vznikaly tak prostorné pukance pro sršní hnízda. Asi ne. Asi už si nikdy nebudou hrát. Vlezl do vany, ještě než pustil vodu. U sifonu seděl pavouk. Bohumil si ho prohlíží, pavouk se nehýbá. Ani trochu. Jděte, vy zvířata, fakt už do prdele. Máš zmizet někde za skříní, pacholku. Co vejráš? Pavouk trochu poodešel od sifonu, ale dál zůstává na dně. Sedím ve vaně s pavoukem, smrkl si do prstů. Rozhlížel se kolem sebe. V koupelně plíseň, karma vynechává, voda teče rezavá. Tlustý zdi nepropustí slunce, je tu pořád trochu zima. Zalovil v nářadí pod umyvadlem a vytáhl malý nožík. Dlaždička támhle v rohu jde odloupnut, už dlouho se chtěl podívat, co je za ní. Zarejpal pod dlaždicí, zkoušel tam zajet ještě víc. Ucítil pnutí. Zdá se mu to, nebo ten nůž někdo drží z druhé strany? A tahá za něj. To se mu ale určitě zdá. Sílil v něm pocit, že v tomto domě žije někdo další. A pavouk přikyvuje: ano, něco tu žije, v chalupě i za chalupou. A těch much! V noci tě otravujou ty, které nestihnu pochytat. Lezou ti po tváři, do uší a otevřený pusy. Fuj. O komárech ani nechci mluvit. Tuba Fenistilu už je skoro prázdná. Všechno kolem je prolezlý plísní, jen se na tebe vyvalit, když spíš. A k tomu, právě když spíš, když konečně neklidně usneš, prochází se něco na dvorku. Tiše našlapuje, drbe si hřbet o stěnu, zvedne těžkou tlapu a močí. Ráno najdeš roh chalupy ještě vlhký. Já vím, že o něm víš. Viděl jsem ráno tvoje oči. Jsou vycpané jeho nočním štěkotem jako to liščí mládě na poličce v hospodě. Takové korálky, lesklé skleněnky, rozumuje dál pavouk. Sleduje čúrek rezavé vlažné vody, pak vystoupá až nahoru ke kohoutku. Zdá se ti o moři? Bohumil pustil sprchu. Pavouk se proudem sklouzl skoro do sifonu, ale nakonec vyšplhal někam za vanu. Vlastně je to jedno, myslel si Bohumil, klidně i víc pavouků, jen houšť. Přendával sprchu z pravého ramene na levé a zase zpět. Myslel na moře. „Už budeš?“ zavolala z venku. argo_cestou-spendliku-nebo-jehel_140x200_v01.indd 20 19.03.2021 14:45:3221 Přikývl. „Tak už budeš?“ „Jo. Za chvilku. Za chvilku už budu.“ „Já mu to ohřejvat nebudu.“ „Jasně. Lezu.“ Vypnul vodu a rozhlížel se. Ručník, kde je ksakru nějakej ručník? Neměl sílu ji poprosit. Už ne, už žádné prosení. Vylezl z vany. Tak se prostě nějak oklepu. Trochu pokrčil nohy a zkusil to. Podruhé za dnešní večer se usmál. Poprvé skoro rozesmál. Třepal nohama a nahatým zadkem a chechtal se. Oblékl se znovu do toho, v čem přišel, a vyšel z koupelny. Zůstala po něm kaluž vody, bude naštvaná. „Má to na plotně, prostě to jenom zapni, já už k tomu musim sednout. Mělo to bejt odeslaný dneska odpoledne.“ A bouchla za sebou dveřmi ložnice. Škrtnul sirkou a spálil se. Nikdy neměli doma plyn, jen sklokeramickou desku. Zapálil novou sirku, pustil plyn a blaflo to. Pokojem zasmrděla spálená kůže. „Kde si byl?“ zkoumavě si ho měřil kluk. Seděl na gauči před vypnutou televizí, ještě ji neměli přihlášenou, takže šlo pustit jen něco z videa. „Ve vesnici.“ „A jaký to bylo?“ „Fajn. Narodilo se tele.“ Aspoň tady to prodá, věděl. „Jéé, jaký tele?“ „Černý s malou bílou mapou uprostřed čela.“ „Co je to mapa?“ „Takovej obrázek světa, měst a vesnic a tak.“ „A proč ji to tele mělo na hlavě?“ Bude se muset vrátit. Vrátit se v rozhovoru před to, než zmínil mapu. Protože mapu klukovi vysvětlit nedokáže. Začátečnická chyba. Je vidět, jak je úplně mimo sebe. Takhle se s klukem mluvit nemůže, to nikam nevede. Je mu dvanáct, v hlavě ale tak šest, možná argo_cestou-spendliku-nebo-jehel_140x200_v01.indd 21 19.03.2021 14:45:3222 sedm. Ten poslední léčitel byl takovej fajn chlapík, ten řekl sedm. A oni z toho měli radost. Šli to pak oslavit na pohár. „Promiň, splet sem se. Nebyla to mapa, ale bílej flek.“ „Kdo ho umazal?“ Obrátil se ke kastrolu a začal zuřivě míchat. Pan Dotaz, tak mu říkali ve speciálce v Praze. Jak se máš? Tak jak se máš? Nikdo neví, co mu je. Má všechny dis, na který se dětská psychologie zmůže. A íkvé tykve. Ale co to říká? Miluje svého syna. Je to milej kluk. Jen se s nim těžko žije. Všem se teď nějak těžko žije. „Už to bude, jdi se sednout ke stolu. Umyl sis ruce?“ „Umyl.“ „Pusť si k tomu něco, jo,“ podal mu do ruky ovladač od videa a zalezl si na křeslo k oknu. Po pokoji se rozlehla hudba z Pána prstenů. Jako každý týden, jako skoro každý večer. Jindy to už ani nevnímá, dneska mu skřetí tamtamy tlučou do hlavy. Bohu pracuje vedle v ložnici, může být vlastně skoro sám. Je sám. Rozhlédl se kolem sebe. Zavřel oči. Je sám. Kluk seděl u stolu, jedl a s napětím sledoval elfy. Bohumil se zvedl ke skříni vedle lednice a vytáhl flašku Jacka. Bylo tam sotva na dva panáky. Večer je teprve na začátku. Špatné. To je opravdu špatné. Do večerky si tady neskočí. Tak možná do pole. Seděl v křesle, pil a sledoval, jak Frodo mizí, a už je tu, a zase mizí. Kluk dojedl. Fascinovaně sledoval film. Bohumil odnesl talíř do dřezu a umyl ho. Myčka tu není, samozřejmě, protože kdo by potřeboval myčku? K čemu na vsi šetřit čas? Kdyby se zastavili v té věčné práci, tak je nicota vlastní existence sežere i s kalhotama. Umýval sporák. Proto se šůruje všechno pěkně růčo. A když se došůruje vevnitř, vrhnou se na zahradu, ráj nekonečně zbytečné práce. Záhonky a růžičky, bylinky a skleník a kaktusy a sukulenty a zalívat a zalívat, no a ta jímka se taky sama nevyveze. A kdyby to náhodou všechno vyšlo a bylo hotovo a v telce zrovna nic nedávali, tak se začne zavařovat. Uf, a je to. Bude to krásné a svět pojde na argo_cestou-spendliku-nebo-jehel_140x200_v01.indd 22 19.03.2021 14:45:3223 skrčeninu. Ani zbyteček času jen tak si sednout a říct si, že je všechno úplně na hovno. Je-li práce sama o sobě podmíněna marným úsilím vymanit se z pomíjejícnosti, tak zde v Podlesí toto úsilí není marné. Zde v Podlesí není život pomíjivý, protože zítra je tu trh potravin vypěstovaných v tomto regionu či blízkém okolí. A výstava králíků. Dolil si posledního panáka. Natočil prázdnou láhev proti oknu. Slunce sem nikdy nesvítilo, nic se od ní neodrazilo, mlčela do šera v okně, ani nezajiskřila. „Sněd to celý?“ Bohumila přišla z ložnice s notebookem v ruce a brýlemi na nose. Nosila je jen na práci, ale když je neměla, mhouřila oči jako pět dnů staré kotě. Její slepecká bezradnost se mu líbila, sám měl pět dioptrií. „Jo, všechno,“ přikývl. Vyndala krém, stáhla klukovi ramínka. Bolestivě sykal. Kde se proboha tak spálil? Když uviděla umyté talíře, kývla hlavou. Připomněla klukovi, že je čas jít do postele. Ale kluk seděl dál. „Spát!“ Její tón ho zvedl. Přišoupl židli zpátky ke stolu. Podrbal se ve vlasech. „Zuby,“ zdůraznila. Zmizel v koupelně. „Je tu mokro!“ zakřičel kluk z koupelny. Podívala se na něj. Vydržel ten pohled. „Jed si?“ „Jo.“ „Co si jed?“ „Polívku.“ „Kecáš.“ „Kecám.“ Záleží na tom? Není to jedno? Narval do sebe svíci se šesti, nebo křupky, nebo vůbec nic? Postavila před něj sklenici, omluvil se jí a zalhal: Bylo tam sotva na jednoho. Pokusil se usmát. Dívala se na něj bez úsměvu. argo_cestou-spendliku-nebo-jehel_140x200_v01.indd 23 19.03.2021 14:45:3224 „Pohádka?“ nakoukl kluk do pokoje. „Dneska ne,“ řekli skoro jednohlasně. „Ach jo, brou.“ „Dobrou, neboj, přijdeme brzo, jo?“ „Hm,“ procedil zklamaně a zmizel ve vedlejší místnosti, kterou určili za ložnici. Zvedla se ke staré almaře, co stála vedle sporáku. Sehnula se, vyndala dva plechové hrnce, kupu utěrek, zašátrala a vytáhla vítězně láhev Jacka. Litrovku! Bohumil pohlédl na svou ženu. Miloval ji. V tuto chvíli ji hluboce miloval. „Musíš ale pak koupit a zase ho schovám,“ řekla mu věcně. Schovej, pohlédl na ni, lásko moje. Anebo neschovávej. Tohle temný pití je to jediný, co mě svalí do postele a dá trochu spánku. Tohle temný pití mě jediný dělí od toho, abych nešel v týhle rokli dál a ještě dál. Byla by ze mě nakonec jen malá tečka na obzoru, pak by to trochu prasklo, možná zasyčelo a jinak nic. Nic, lásko moje, nic už by nebylo. Bez pití bych si už dávno vyšel do temného lesa, jen tak v tílku a v trenýrkách, aby to zvíře nemělo práci se svlékáním. Protože zvíře tam žije, ty zvuky v noci, to vytí, to není lidské. Sledoval ji, jak otevírá flašku a nalívá oběma dvojité panáky. Naučeně je k sobě zvedli. Tak na co? Na zdraví? Spustil ruku dolů, ona tu svou dál vytrvale držela v úrovni jeho hrudi. „Tak na nás,“ šeptla. Zaraženě na ni pohlédl. My, jsme ještě vůbec my? Po tom všem? Už si není jistý ani sám sebou, natož nějakou identitou manželství, rodiny, tlupy, spolku. Držela pořád skleničku naproti němu, on tu svou žmoulal v ruce. Díval se na ni. Možná bych ti dneska dal pusu. Vytušila zaváhání. Zlehka ťukla o sklenku v jeho ruce a zhluboka se napila. „Díky,“ řekl prostě. „Nemáš zač,“ odpověděla. argo_cestou-spendliku-nebo-jehel_140x200_v01.indd 24 19.03.2021 14:45:3225 Jasně že nemá, ježiši, proč jí vlastně děkuje? Já to vydržel, všechny ty diagnózy, psychology, léčitele. Homeopatii! Pár kuliček pod jazyk, pár minut do zázraku. Ale ona ne. Ty ses, moje milá Bohumilo, z toho všeho povalila na záda. Moje milá Bohumilo. Můj milý Bohumile.

Další články

Ivana Martina Jirouse (1944 - 2011) nezajímaly teologické teorie a metafyzické spekulace, důkazy a protidůkazy Boží existence. Za konkrétním výsměchem některých básní lze zaslechnout i smích na adresu celé „plaché zbožnosti“ jdoucí od Havlíčka přes Čapka k Havlovi. Magor věru nebyl plachý, ani pokud jde o zbožnost. Nazýval Boha přímo. Martin C. Putna (ed.) - Magorské modlitby
Ukázky

I vybral prof. Putna z Magorových básniček ty o Bohu a okomentoval je

Ivana Martina Jirouse (1944 - 2011) nezajímaly teologické teorie a metafyzické spekulace, důkazy a protidůkazy Boží existence. Za konkrétním výsměchem některých básní lze zaslechnout i smích na adresu celé „plaché zbožnosti“ jdoucí od Havlíčka přes Čapka k Havlovi. Magor věru nebyl plachý, ani pokud jde o zbožnost. Nazýval Boha přímo. Martin C. Putna (ed.) - Magorské modlitby
 | nakl. Biblion
Když Allie v domě své babičky náhodou objeví více než třicet let starou obálku, obrátí to vzhůru nohama všechno, co si myslela, že ví o své rodině i sobě samé. Dopis ze sklonku roku 1983 mluví v náznacích o skutečnostech, které se neměla nikdy dozvědět. Protože nechce ublížit svým nejbližším, najme si soukromého detektiva, aby vypátral podrobnosti o tom, jak její zesnulá matka strávila léto předcházející Alliinu narození.
Ukázky

Nádherně svůdný milostný příběh skrývající se za přísně střeženým tajemstvím

Když Allie v domě své babičky náhodou objeví více než třicet let starou obálku, obrátí to vzhůru nohama všechno, co si myslela, že ví o své rodině i sobě samé. Dopis ze sklonku roku 1983 mluví v náznacích o skutečnostech, které se neměla nikdy dozvědět. Protože nechce ublížit svým nejbližším, najme si soukromého detektiva, aby vypátral podrobnosti o tom, jak její zesnulá matka strávila léto předcházející Alliinu narození.
 | nakl. Metafora
První zápis knihy Nalakuj to narůžovo je ze srpna 2018, poslední z letošního pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení po manželově smrti. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.
Ukázky

Jak se Martině Formanové žije bez Miloše Formana

První zápis knihy Nalakuj to narůžovo je ze srpna 2018, poslední z letošního pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení po manželově smrti. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.