Předmluva

Jak jsem léta nepsal Dceru železného draka

Před víc než čtvrtstoletím jsme s mojí manželkou Marianne Porterovou jeli z Filadelfie do Pittsburghu navštívit příbuzné. Náš desetiletý syn Sean seděl vzadu s kapesní videohrou a my s Marianne probírali nejprve fantasy literaturu a poté parní lokomotivy. Napadlo mě vtipné spojení „Baldwinova továrna na parní draky* “ a Marianne se zasmála. O míli dál jsem jí řekl: „Zapiš mi to, buď tak hodná.“

V tom okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že můj vtípek je vlastně námět na povídku, se narodila Dcera železného draka. Dalších pár set mil jsem si s nápadem pohrával. Továrna na draky naznačovala dickensovskou industriální špínu, a ta zase dětského hrdinu. Rozhodl jsem se pro hrdinku, abych protagonistu vzdálil sám sobě. (Když se s postavami identifikujete, budou k nerozeznání od vás i od sebe navzájem. Také se budou chovat podle toho, jak si představujete své vlastní chování, ne jak se chovají skuteční lidé.) Pojmenoval jsem ji Jane, tak se v britské tradici jmenují čarodějnice. Jane ukradly víly, rozhodl jsem, a strčily ji do továrny stavět draky.

Když jsme přijeli k manželčiným rodičům, už jsem věděl, že mám příběh, a to dlouhý – novelu nebo román. A co je důležitější, ten příběh měl mě. Chtěl jsem ho napsat. Jenže toho roku jsem nezačal. Ani napřesrok. Měl jsem jiné úkoly: dopsat román, psát povídky, dodat eseje slíbené různým editorům. A napřed jsem musel bádat. V následujících letech jsem navštívil snad všechny továrny, kam se jen dalo dostat. Lezl jsem po starých lokomotivách i mnohem novějších proudových stíhačkách. V temných koutech Van Peltovy univerzitní knihovny jsem pátral po stovky let starých spisech zapomenutých folkloristů.

Ve filadelfské Free Library jsem našel spisek vydaný Baldwinovou lokomotivkou s obrázky všech budov eddystoneského závodu s vysvětlivkami a rozkládacím plánem. Dvacet minut jsem házel deseticenty do xeroxu a dostal bibli pro úvodní část románu. A mezitím jsem fantazíroval. Ptal jsem se sám sebe, jak by v industrializované Faerii vypadal obchodní dům nebo striptýzový bar. Jaké kratochvíle by vyhledávali vznešení elfové a jak by se chovali k Tylwyth Teg. Jakým podobám diskriminace by čelil trpaslík. Jaké by bylo chodit tam do školy.

Dělal jsem si zápisky. Do románu se toho dostalo hodně, a ne všechno je hned vidět: Yeatsova teorie kruhů, obrazy Francise Bacona, ezoterická filozofie, zlodějské umění Emetta Grogana, jak je zachytil ve svém životopise, píchačky v továrně na nábytek Johnson-Carper, kde jsem si každé léto deset hodin denně přivydělával na školné. Jsou v něm i autobiografické prvky, a klidně hádejte, které to jsou – neuhádnete. Není to mým zvykem, ale v románu jsem rovněž věrně zachytil několik skutečných lidí (například šíleného knihkupce). A je toho mnohem víc. Když někdo píše pomalu jako já, má dost času zahrabat pod povrch celé světy.

Když jsem se konečně dostal k psaní, Jane Olšinková se záhy stala mou nejmilejší postavou, a je jí dodnes. Podle mého názoru a navzdory některým krajně nemoudrým rozhodnutím jedná skutečně hrdinsky. Ne že by se mnou souhlasila. Ale kdykoli ji život srazil na kolena, vstala, oklepala se a zkusila něco nového. Byla statečná. Měla kuráž. Někdy je mi líto, že nejsem víc jako ona.

Čtenáři, zvyklí, že fantasy příběhy jsou vždy trilogie, se mě po vydání Dcery železného draka celá léta ptali, kdy že vyjde další díl. Zděšeně jsem odpovídal: „Nikdy! To Jane nemůžu udělat!“ Jenže ještě mnohem později mě napadlo, že skutečným protagonistou tohoto románu je svět, a tak jsem (tady trestuhodně zjednodušuji) napsal Draky z Bábelu a Matku železného draka. Nakonec to tedy trilogie je.

Během autogramiády v Jekatěrinburgu mi jedna zardělá čtenářka řekla, že vím lépe, jaké to je být dívka, než by muž vědět měl. Děkuji uctivě, slečno. Větší pochvaly se mi v životě nedostalo. Já si tu chválu ale nezasloužím. Polovina lidí na světě jsou ženy, a když je necháte, povědí vám o svém životě úžasné věci. Všechno, co mi ta mladá žena připsala – a já vím, co měla na mysli –, mi vyprávěly ty, které to prožily. Páni spisovatelé by občas měli naslouchat ženám. Ale tohle všechno byla ještě budoucnost. Dva roky jsem jen zkoumal fantazii a dělal jiné věci. A hledal závěr románu, důvod jeho existence, pointu. Až jsem jednoho dne uviděl, kde skončí. S tím vědomím jsem konečně mohl začít psát. Zapnul jsem počítač. A začal psát.

Michael Swanwick 7. ledna 2021

přeložil Robert Tschorn