Úvod

Asi před sedmi lety nám jeden známý doporučil pohádku s názvem Car panna, jeden ze 178 příběhů, které v Rusku sebral Alexandr Afanasjev a později je do angličtiny přeložil Norbert Guterman. To jsme spolu už nějakou dobu spolupracovali: jednak jsme si vzájemně vážili svého způsobu uvažování a jednak se nám zdálo správné, abychom při interpretaci starých příběhů, jimiž jsme se zabývali, využívali ženský i mužský hlas. Pokud se ony dvě cesty, na něž se mužství a ženství vydalo, měly znovu setkat, zdálo se nám toto spojení dvou hlasů zcela nezbytné.

Postupovali jsme tak, že jsme zorganizovali seminář a pak jsme sebe i publikum vrhli do moře našeho příběhu, a jakmile jsme se v tom moři ocitli, museli jsme se v něm všichni naučit plavat a bojovat o život. A tak jsme my oba i naše publikum společně stavěli to, co Antonio Machado nazval „cestou přes moře“: Vše navěky umírá a vše navěky žije, ale naším úkolem je umírat, umírat a stavět přitom cesty, cesty přes moře.Jak Car panna dokládá, není to úkol ani trochu snadný. Stavba cesty, která by vedla přes rozbouřené moře, je velikým činem, který od člověka vyžaduje větší schopnosti, než jaké má: především nezměrnou představivost, která přesáhne všechnu logiku a zdravý rozum.

V roce 1991 jsme jednomu filmaři unáhleně dovolili, aby před pozvaným publikem natočil naše první setkání s Carem pannou. Vznikl z toho šestihodinový televizní cyklus, který pak vysílali na kanadské stanici CBC. Ten příběh se nám zdál velkolepý i obtížný zároveň. Poté, co jsme s ním třikrát nebo čtyřikrát pracovali na seminářích v různých městech Spojených států a Kanady, jsme se rozhodli, že o něm společně napíšeme knihu. Chtěli jsme, aby se v ní objevilo i něco nového, protože s tím, nač jsme přišli do té doby, jsme stále nebyli spokojeni. Ač jsme stále plavali jako o život, věděli jsme, že až ke břehu jsme se zatím nedostali.

Dohodli jsme se, že na té knize budeme pracovat každý samostatně. Nejprve jsme si mysleli, že v konečné fázi svá slova propojíme a oddíl po oddíle se budeme střídat se svými pohledy, avšak od takového pojetí jsme nakonec upustili. Ukázalo se, že nejlepší bude, když jeden po druhém předložíme svůj materiál jako celek a pak v doslovu – který jsme sepsali na základě našich telefonických rozhovorů – promluvíme o tom, nač jsme jeden či druhý zapomněli a jaký máme pocit z toho, co řekl ten druhý.

Robert jako vypravěč se soustředil na příběh samotný a jako básník na metafory, které v sobě ukrývá. Snažil se o to, aby postihl všechny detaily a aby onen příběh porovnal s různými příběhy z jiných tradic. Dal si za úkol, aby objevil jeho hlavní mytologické motivy – takové symboly, jako jsou třicet lodí, špendlík, meč, Pták Ohnivák, truhlice, zajíc či vejce – a objasnil jejich význam. Marion jako analytička se soustředila na různé problémy, které za ta léta objevila spolu se svými klienty, jimiž byli muži i ženy. Porovnala svět této pohádky s říší nevědomí a poznala, že v Ivanově dobrodružství se ukrývá proces individuálního psychického dozrávání, který se v mýtech často objevuje jako jakýsi kolektivní sen.

Zatímco současná žurnalistika má tendenci interpretovat každý příběh doslovně, naším úkolem jako jednotlivců i jako dvojice bylo vyložit události toho příběhu metaforicky. Přitom jsme se ocitli v obrazném světě, v němž jsme překračovali své individuální hranice. Stará patriarchální představa aktivního mužství a pasivního ženství už nestačila, právě tak jako názor, že rolí ženství je pomáhat mužství k vzestupu. V naší pohádce touží panenské labutě v zajetí věčnosti po tom, aby byly propuštěny do smrtelných lidských těl. Je-li Ivanovým cílem stoupat, je cílem Cara panny sestoupit na zem. Jejich „sňatek“, k němuž nakonec dojde, představuje jakési protnutí, při němž se setkávají hmota a božská síla a jímž prosvítá záření ducha.

Čtenáři se na konci tohoto složitého příběhu ocitnou v pozici Cara panny: budou sedět u stolu a snídat vejce, které se Ivanovi po řadě náročných střetů podařilo přinést zpět na oslavu narozenin. Všichni současní muži a všechny současné ženy, kteří přijmou, že strávení onoho vejce je součástí něčeho, co bychom nazvali novým paradigmatem, proměnou mužství a ženství, usilují o to, abychom se pohnuli o krok blíže novému tisíciletí.

Některým z nás se dostalo našeho prvního úvodu do starých mytologických témat v knize Hrdina s tisícem tváří Josepha Campbella. Seznámili jsme se v ní s mladým hrdinou, který opouští rodnou ves a zříká se konvenčního života. Poté co bojuje s draky či lvy, zachraňuje mladou ženu, dostává se mu odměny a vrací se se všemi svými dary do rodné vesnice, kde je oslavován jako pravý hrdina. V Campbellově skvělém shrnutí se tyto prastaré příběhy stávají živým a životodárným připomenutím věčně přítomného tématu nepřemožitelného hrdiny. Avšak v naší pohádce nemá hrdina vůbec žádnou tvář, je jen obyčejnou lidskou bytostí, která zapomíná na tisíc věcí.

Je ironií našeho příběhu, že mladá žena, kterou se vypraví zachránit, vlastně nakonec zachraňuje jeho. Skromnost, jíž nakonec dosáhne, je výsledkem jeho vytrvalosti i vytrvalosti onoho ženství udržet napětí protikladů. Je to tvář, v níž je spojena extáze s podsvětím. Náš hrdina společně se svou milovanou ženou se dotýkají síly, která může spojit všechny protiklady a kterou charakterizuje už název pohádky Car panna. Náš příběh není o hrdinství, ale o neúspěchu a nápravě, spíše než o přehnaném hrdinství je o tom, jak se naučit zdvořilosti, je méně o činech a více o naslouchání, spíše než o vzestupu je o sestupu. Pojednává o vytvoření nového vztahu jak uvnitř mužů, tak uvnitř žen. Mladíkovi v našem příběhu stačí jeden pohled na extatické ženství a usne. Zapomene – tak jako tolik z nás.

Všichni máme pozoruhodnou schopnost zapomínat, skvělé nadání zanedbávat, jsme neobyčejně vynalézaví, co se týče duševní nepřítomnosti. Není pro nás nijak nesnadné zapomenout na otřesy z dětství, na naši přirozenost, na náš osud, na to, co je božské, a na všechny úkoly, kvůli nimž naše duše vlastně přišla na tento svět. Antonio Machado se jednou zeptal: Cos udělal s tou zahradou, která ti byla svěřena? Ten příběh pojednává o Ivanově iniciaci do světa ženství, do toho, co bychom mohli nazvat „praženstvím“, na něž jsme za ona dlouhá léta patriarchální kultury zapomněli. V onom příběhu, právě tak jako ve zkušenosti současných mužů a žen, si mladé ženství samo sebe uvědomuje novým způsobem.

Tato kniha se od Robertova Železného Jana liší v tom, že Železný Jan byl určen mladým mužům, kteří nejsou z nějakého důvodu schopni otevřít se svému pravému mužství, a musí proto přijímat povrchní mužství, které jim vnucuje obchodní a vojenská kultura. Tato kniha se liší i od Marioniny knihy Odchod z domu mého otce, jež byla určena mladým ženám, které nejsou z nějakého důvodu schopny otevřít se svému ženství, a jsou proto nuceny přijmout povrchní ženství, které na ně uvalila patriarchální kultura. Příběh, o němž jsme se rozhodli psát, přichází s tématy, kterými se Železný Jan a Odchod z domu mého otce nezabývaly. Jedním z těchto témat je ona halasná doslovnost, která nyní charakterizuje zápas mezi povrchním mužstvím a povrchním ženstvím. Ve velkém světě metafor získávají mužství i ženství sílu a nový rozměr. Ženství v našem příběhu překypuje energií, je nádherné, jasně vyjádřené, nebezpečné a vztahuje se k duchovním světům. Mužství je vytrvalé, schopné nezměrné odvahy tváří v tvář královně smrti, půvabně spolčené s Ptákem Ohnivákem a je nositelem energie, která s ženstvím spolupracuje při hledání vejce. Proto by se pojmy „mužství“ a „ženství“, jak jsou užity v této knize, neměly spojovat s biologickými pohlavími.

V obrazném světě žádná „válka pohlaví“ neexistuje. Ženská stránka mladé ženy se buď na toto obrazné ženství může cítit hluboce napojena, anebo nemusí. Její vlastní mužská energie jí může být cizí, a tato mužská energie může na oplátku vědět jen velmi málo o jejím ženství. Dcerám některých otců – Marion o nich píše v knihách Sova byla pekařova dcera a Odchod z domu mého otce – může být skrze dlouhotrvající spojení s patriarchálním světem mnohem bližší abstraktní přemýšlení, exaktní plánování a platonský vzestup než pohotovost, uvažování v paradoxech, přístupnost a vnímavost. I mužská stránka mladých mužů se buď může cítit hluboce napojena na obrazné mužství, anebo nemusí. Pravděpodobně tomu tak nebude. A s tím, jaký důraz je kladen na sport a finanční úspěch, pomáhá naše kultura ženské stránce mužů jen velmi málo. Proto nebude mužství u mladých mužů vědět o ženství – obzvláště o jeho hloubce a divokosti – asi téměř nic. Je-li „mužství“ a „ženství“ chápáno metaforicky, dochází k jakémusi znásobení. Antonio Machado napsal: Není to zvláštní? My oba s našimi instinkty – a najednou jsme tu čtyři.

Když jsou muž a žena spolu, jsou přítomni čtyři. Čtyři jsou přítomni i tehdy, když spolu stojí dvě ženy nebo když spolu stojí dva muži. Kromě toho existuje horní a dolní hladina mužství i ženství. Každá panenská labuť je božská, ale je také tou částí Roberta, která se ráda nachází v rozechvělém prostoru uvnitř básně. Ivan je věčnou energií, ale je také tou částí Marion, která se zavrtává do země a proniká dolů do psychologických hlubin, které by většina lidí raději nechala být.

A teď vás, milí čtenáři, zanecháme s naším příběhem, který vás jistě zaujme, ať už náš komentář oceníte, nebo ne. Zanecháme vás s našimi dojmy z látky, která je pro nás pro oba tak obtížně uchopitelná, v naději, že vám poslouží jako východisko pro vaše vlastní zkoumání. Jak pravil Walt Whitman: Uděláme jenom několik kroků, a zbytek je na vás.

Marion Woodmanová a Robert Bly

přeložili Kateřina Cardová a Ondřej Fafejta