Předmluva (ukázka)

Gülbahar přežila deportaci. Vydržela stovky hodin výslechů, mučení, podvýživu, násilí policistů, vymývání mozku. Na základě jediné fotografie zachycující její dceru na manifestaci ujgurské diaspory v Paříži ji Čína odsoudila na sedm let do převýchovného tábora, a to po procesu, který trval sedm minut a konal se po roce vazby bez přítomnosti jediného soudce či obhájce. Byla tam tenkrát sama, seděla na lavici obžalovaných a proti ní tři policisté. Před procesem si po dlouhou dobu představovala, že bude popravena, a poté nabyla jistoty, že zemře v některém táboře v Sin-ťiangu. Byla přesvědčena, že nikdo, ani Francie, kde žila už deset let v exilu, ani její dcery a muž, Gülchumar, Gülnigar a Kerim, kteří tam žili jako političtí uprchlíci, jí nebude moci přijít na pomoc. Byla si jista, že z pasti, kterou jí Čína nastražila, se již nedostane.

Když se jí to nakonec přece jen podařilo a Gülbahar mi pak svůj příběh v Paříži dopodrobna vyprávěla, bylo vidět, že jí zmítají mučivé pochybnosti: má odhalit svou totožnost, nebo zůstat v anonymitě, aby chránila své blízké? Během našich rozhovorů to vypadalo, že z opatrnosti svou skutečnou identitu raději zamlčí. Gülbahar se narodila v ujgurské rodině usazené v Sin-ťiangu již po generace. Stejně jako ona i její předkové vyrostli v téhle zemi pouští a oáz bohaté na ropu, trpící celá staletí geopolitickými konflikty a nesváry. Země v minulosti prošla obdobími, kdy byla nezávislá, ale zažívala i dlouhá údobí cizí nadvlády. Nástup komunistů k moci vyvrcholil připojením Sin-ťiangu k Čínské lidové republice roku 1955 pod jménem „Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang“, což v čínštině znamená „nová hranice“.

Od té doby toto obrovité území (třikrát větší než Francie) čelí kolonizaci ze strany Chanů, většinového národa země. Jak se postupně budovaly rafinerie a čínské bagry rozšiřovaly města, která zaplavila rudá barva komunismu v podobě spousty lampionů, transparentů a vlajek, Ujguři zakoušeli a zakoušejí – napřed ve formě drobných vměšování, pak masivní diskriminace – osud, který lze dnes nazvat přímou genocidou.

Jednoho květnového dne roku 2006 se Gülbahar a její rodina, tváří v tvář bezvýchodnosti a ztrátě víry v budoucnost, rozhodly emigrovat do Francie. Protože Ujgurové praktikují sunnitský islám, protože jejich kultura má turkické, a nikoli čínské kořeny, a protože je Čína pohltila až relativně pozdě, určitá (menšinová) část národa požaduje nezávislost pod nebesky modrým praporem Východního Turkestánu. V roce 2009 vypukly v Urumči nepokoje, při nichž zahynulo několik stovek Ujgurů i Chanů, a region se stal dějištěm nevídaně násilných represí. Státní aparát zavedl přísný systém sledování a permanentní kontroly: policie je všudypřítomná, všude je spousta kamer pro obličejovou rekognici a od roku 2017 se zřizují převýchovné tábory. Techniky sledování jsou čím dál sofistikovanější.

Sin-ťiang, tato brána do Střední Asie, sdílející hranice s osmi zeměmi, se stal nejstřeženějším místem na zemi. Je jedním ze strategických článků „Nové hedvábné stezky“ – titánského projektu, který má do budoucna propojit Čínu a Evropu. To všechno spolu pochopitelně souvisí. Organizace Amnesty International a Human Rights Watch dnes odhadují, že do převýchovných táborů bylo deportováno přes milion Ujgurů. Pokud jde o Čínu, ta i nadále označuje tábory za „školy“, kde se vyučující snaží z myslí Ujgurů „vymýtit islámský terorismus“.

Gülbahar se o politiku své země nikdy moc nezajímala. Říká to bez nenávisti, s jistou hrdostí: když mluví o svém náboženství, mluví o islámu „míru“, o „umírněném“ islámu. Není tedy zastánkyně nezávislosti, ani „islámská teroristka“. Přesto i ji zavřeli do tábora. V tom tkví celé pokrytectví a zvrácenost čínského systému koncentračních táborů, jehož účelem není trestat ujgurskou extremistickou menšinu, ale zlikvidovat celý národ, včetně jeho příslušníků v zahraničním exilu, jako je Gülbahar. 

Rozenn Morgat, spoluautor knihy